Tunel ve Slavíči

Souhlas gubernia byl udílen 26. července 1844 a společnost Severní dráhy ihned zahájila výkup pozemků, aby mohly za­čít stavební práce. Když se však krumpáče dělníků koncem Června roku 1845 zakously do mírného návrší, na němž leží Slavíc, musely se práce zasta­vit. Zemina, v níž měl být zá­řez zřízen, byla tak nesoudržná, že se svahy neustále sesouvaly. Vrchní inženýr Karel Hummel, který stavbu úseku z Lipníku do Hranic řídil, musel konsta­tovat, že ve stavbě zářezu nelze pokračovat. Přišel však s návr­hem, aby místo hlubokého záře­zu byla trať vedena tunelem, budovaným otevřeným způso­bem, v délce asi 230 m. Žádost o svolení ke změně projektu předložil Hummel přerovskému krajskému úřadu 5. července 1845. Pří komisionelním jedna­ní o 10 dní později bylo konsta­továno, že „návrh inženýra Hummela nejen že nepoškozuje soukromé ani obecné zájmy, ale naopak zřízeni tunelovitého za­klenutí se jeví jak v politickém, tak policejním (tj. bezpečnost­ním) ohledu velmi výhodné a žá­doucí." Krajský úřad proto po­žádal 26. července 1345 zemské gubernium v Brně o schváleni navrhované změny projektu.
Gubernium si opět vyžádalo technický posudek od c. k. pro­vinčního stavebního ředitelství, a to vzhledem k mimořádné si­tuaci do 3 dnů! Ve své zprávě ze 4. srpna 1845 stavební ředi­telství konstatuje, že i když byl původní projekt schválen, nebyl prost nedostatků; šlo nejen o nutnost výměny střešní kryti­ny na přilehlých budovách, ale zejména o nezbytné stržení vel­kého počtu poddanských budov na náklady železnice a jejich znovuvybudování, „což by v prů­běhu času jistě zavdalo podnět k bezpočetným stížnostem a ža­lobám". Přesto by i nadále hro­zilo nebezpečí sesuvu svahů, čímž by mohly bít ohroženy bu­dovy stojící v blízkosti zářezu. (je zajímavé, že všechny tyto nevýhody nebyly vytknuty pů­vodnímu projektu.) „Z těchto ohledů," uvádělo se v závěru po­sudku, „jeví se navržené vede­ní trati skrze tunelovité zakle­nutí o výšce 18 stop (5,7 m), šířce 12 stop (3,8 ml a délce asi 120 sáhů [228 m] jako velmi výhodné. Jak vyplývá ze situačního plánu, počet přemisťovaných budov bude menší, součas­ný tvar i charakter terénu bude zachován, zanikne nebezpečí dalších sesuvů a beze zbytku se odstraní nebezpečí požáru od jisker projíždějících lokomotiv." Stavební ředitelství proto dopo­ručilo změnu projektu schválit s podmínkou, že zaklenutí trati bude opatřeno zejména v blíz­kostí budov dostatečným po­depřením nadloží v malých od­stupech, „aby se zabránilo pří­padnému sedání nadloží a všeo­becně se tak předešlo ohrožení osob a majetku".

Archívní fondy bývalého c. k. moravskoslezské­ho zemského gubernia v Brně, které bylo institucí nadřízenou krajským úřadům. Ukázalo se, že spisy gubernia týkající se Severní dráhy císaře Ferdinan­da jsou v brněnském Státním oblastním archívu uloženy v úctyhodném množství. Spisy z období kolem roku 1845 jsou,psány v němčině obtížně čitelným kurentem a ze záhlaví vyplývá, že se týkají železničního tunelu ve Slavíči. Již z druhé strany prvního spisu je zřejmé, že ob­sahují odpověď na otázku, jak to bylo ve skutečnosti se slavíčským tunelem. Ředitelství KFNB předložilo projekt trasy úseku železniční trati z Lipníku nad Bečvou do Hranic na Moravě Ke schválení politickým úřadům koncem dubna roku 1844, tedy krátce po schválení stavby tratí Lipník—Bohumín (5. března 1844). Přerovský krajský úřad svolal komisní řízení, při němž se měla navrhovaná trasa projít s ma­jiteli pozemků a domů před­běžně sjednat otázky výkupu, výše náhrad a další záležitosti související se stavbou. Komise skončila svoje jednaní 15. květ­na 1844, a protože proti navrže­né trase nebylo zásadních ná­mitek, předložil přerovský kraj­ský úřad projekt ke schválení zemskému guberniu v Brně.
   Podle projektu měla prochá­zet železniční trať obcí Slavíč zemním zářezem o hloubce až 12 m, jehož stavba vyžadovala přemístění 4 selských statků a 12 chalupnických usedlostí, sa­mozřejmě na náklad železniční společnosti. Zemské gubernium na základě technického posud­ku c. k. provinčního stavebního ředitelství v Brně návrh schvá­lilo. Pokud šlo o úsek ve Slaví­či, stanovilo však podmínku, že bez ohledu na umístěni tratí v hlubokém zářezu musí želez­niční správa na svůj náklad všechny budovy v pásu o šířce 60 m na každou stranu od osy koleje opatřit ohnivzdornou střešní krytinou, aby nevzniklo nebezpečí požáru od projíždějí­cích lokomotiv.

V příspěvcích do diskuse jsem použil text z: http://www.zelpage.cz/clanky/posvitili-jsme-si-na-opusteny-tunel

Jirka Valenta