Seznámení se s Českým Krasem - lomy "Velké Ameriky" a děsivá pověst o Hansi Hagenovi.

    Už dávno jsem zde chtěl zavítat a hlavním cílem mělo být podle některých lidí nejúchvatnější místo celého Českého krasu. To popíši patrně až v dalších dílech, ale již teď mohu říct, že mě naprosto uchvátilo. Nejprve ovšem po pořádku. Z Ostravy jsem se expresem dopravil do Prahy, kde jsem byl poměrně brzo, chvíli po půl deváté v sobotu. Měl jsem i dost času na to, abych si prošel pražské hlavní nádraží a zjistil, kde se prodávají jízdenky. Měl jsem sice celodenní lístek, ale u zpátečních spojů bylo třeba zakoupit i místenku. Kdo ví, jak rychle se vrátím zpět a kolik času budu mít. Určitě jsem jej nechtěl ztrácet hledáním pokladen. Netrvalo to dlouho a už jsem byl před nimi, teď už se jen zorientovat s označením nástupišť. Oproti nedávného výletu přes Brno, zde byla naprostá pohodička. Měl jsem spoustu času, zhruba osm hodin. To již umožňovalo zajímavější výlet. Později jsem si uvědomil, že jsem si opět (klasicky) naplánoval solidní sousto na to, že jsem zde poprvé. Vše vyšlo tak skvěle, že mi zážitky určitě vystačí na více článků. Před devátou ráno jsem z pražského hlavního nádrží vyjížděl Elefantem směr Karlštejn. Netrvalo dlouho a z mostu vidím skálu pod Vyšehradem, dále vlak pokračuje přes vesničky nejroztodivnějších názvů. Zpestřením pro mě byla i délka Elefantu. U nás na Ostravsku jsem zvyklý na krátké jednotky, skládající se z jedné „řídící“, jedné „sedmdesátjedničky“ a jednoho „motorového“ vozu. Zde ovšem bylo „71“ tolik, že jsem je raději nepočítal. :-)

 

    V některých zatáčkách jsem dokonce viděl i začátek vlaku. V posledním okamžiku před zastávkou „Karlštejn“ jsem „JEJ“ zahlédl. Hrad o kterém se všude píše a všichni jej znají. Bude tam vůbec? Nebo bude schovaný někde v lese a já ho budu muset teprve někde objevit? Bude to malý nenápadný „hrádek“ nebo dominanta místa? Musím přiznat, že Karlštejn nebyl zdaleka mým hlavním cílem. Kdyby jen čistě náhodou nebyl na plánované trase, tak bych k němu asi ani nešel. Možná i právě proto mě ani v nejmenším nezklamal. První pohled, ne v učebnicích, turistických průvodcích či jiných knihách, ale skutečný mezi obrovskými kopci mě naprosto uchvátil. Byl to jen mžik, ani ne sekunda, ale pamatovat si na něj budu do konce života. Pohled, který se hluboce zaryje do paměti. Mžik, který mě krásně naladil na celý výlet. Žádný malý hrad, ale obrovská věž, která z té dálky vystoupila jako nějaký tajemný přízrak. Okamžik, při kterém mi skutečně přeběhl mráz po zádech. Výraznost okolních vršků i to, že prakticky vše zde je národní přírodní rezervace, zde dodávalo naději, že místo bude zážitkem. Všichni o Karlštejnu básní a teď již zbývá jen pár okamžiků abych jej viděl i já. Skutečně zde je, není to žádná pohádka. Abych jej viděl v plné kráse, tak ještě budu muset nějakých pár set metrů ujít.

 

    Karlštejn a jeho okolí jsem ovšem popsal v jiném článku a nyní pokračuji o kus dál. Dalšími známými místy jsou zatopené lomy nedaleko obce Mořina. Mou chybou bylo to, že jsem před několika týdny byl u podobného zatopeného lomu na severu Moravy. Podrobněji jsem jej i jeho blízké okolí popsal zde:

 

https://www.turistika.cz/mista/zatopeny-lom-sifr-a-jeho-pribuzni/detail

 

    Myslel jsem si, že „Šífr“ bude jen pouhopouhou předehrou k tomu co uvidím asi dvacet kilometrů jihozápadně od Prahy. Že jej děsivostí místa mnohonásobně překoná. Dokonce někde v hloubi paměti byla uložena známá pověst vztahující se k mořinským lomům. Bohužel v době, kdy jsem šel kolem, tak jsem si to vůbec neuvědomil. Je to škoda, protože najednou by atmosféra místa dostala úplně jinou, děsivou hloubku. Až později doma jsem si potvrdil spojitost. Nejprve ovšem k zatopeným lomům jak je vidíme dnes.

 

    Prvním nejseverněji i nejvýchodněji umístěným a také nejznámějším lomem je „Velká Amerika“ s délkou přibližně 700 a maximální šířkou do cca 200 metrů. Je tedy jen o něco málo větší než jeho severomoravská „kopie“. Přibližně západně následuje lom „Mexiko“ - „Trestanecký lom“, „Kanada“ a „Malá Amerika“. Fotografové zde mají trochu smůlu, povolené vyhlídky jsou často rušeny vysokými náletovými dřevinami či travinami. Udělat pěknou fotku je vcelku problém.

 

    Oproti lomu Šífr, který byl prvním lomem na břidlici, jehož hloubka je 36 metrů a nejhlubší místo pod vodou má hodnotu zhruba 17 metrů, se u Mořiny těžil a stále těží vápenec. Na severozápad od lomů majících inspiraci v americkém „Grand Kaňonu“ se nachází ještě větší, stále aktivní lom Čeřinka. Jeho největší rozměry přesahují jeden kilometr a šířka v některých místech může dosahovat až 500 metrů. U západní hranice lomu a jen kousek před hranicí národní přírodní rezervace Karlštejn by se měla vy výšce zhruba 400 metrů nacházet rozsáhlá nepřístupná jeskyně „Arnoldka“ s celkovou hloubkou přesahující 100 metrů a délkou výrazně větší než jeden kilometr. Další propasťovitá jeskyně se jménem „Čeřinka“ by se měla nacházet již v oblasti NPR a tedy další důvod se tomuto místu vyhnout. Podle informací má být její hloubka necelých 100 metrů a objevena měla být v roce 1969. V největší hloubce by se měla nacházet i nejprostornější oblast s názvem „Vodní dóm“. Jak už to v krasových jeskyních se zatopenými oblastmi velmi často bývá, je voda asi tím největším nebezpečím. V některých obdobích s nízkou hladinou (v roce 1985) zde jeskyňáři objevili další chodbu – plazivku nazvanou „Italova“. O devět let později prý klesla hladina ještě více a bylo možné prostoupit ještě níž. Později se úroveň hladin vrátila přibližně na své předešlé úrovně „Vodního dómu“. Asi jen málokdo měl to štěstí i zkušenosti se zde podívat, ale pro nás „běžné smrtelníky“ bude nepochybně stačit i fantazie. :-))

 

    Nahlížím do „chytré knihy o českých jeskyních“, podle mě jedné z nejlepších o těch naších. Vydala ji v roce 2009 Agentura ochrany přírody a krajiny jako svůj čtrnáctý svazek. Se svými více než 600 stránkami dává pocit značné rozsáhlosti, ale znalci míst pochopí, že se mnohdy jedná jen o lehký úvod k té které jeskyni o kterých by se opět daly psát a psát další tlusté svazky. Celkově dělá krásný všeobecný náhled na naše jeskyně. Jak by bylo skvělé, kdyby existovala podobná kniha o jeskyních na Slovensku. Já o žádné takové bohužel nevím. Ač byla kniha napsaná před více než deseti lety, tak je nepochybně obrovskou studnicí informací o spoustě utajených míst. Je skvělou připomínkou na největší znalce jeskyní, kteří zde již nejsou. Jindy bych řekl, že mohou být na svou práci „shora“ nepochybně více než hrdí. V případě jeskyní by asi bylo lepší napsat „zdola“.

 

    O jeskyni či lépe propasti Čeřinka se ve zkratce uvádí i přibližně toto:

 

    Jedná se o pátou největší jeskyni Českého krasu, i proto si myslím, že je vhodné se o ni alespoň „z rychlíku“ zmínit. Při svislém pohledu se zde nacházejí prostory označené jako například „Žabí chodba“, „Řícený dóm“, „Větrná chodba“, „Zkracovačka“ a především „Vodní dóm“. Vertikální profil ukazuje i výrazný rozdíl mezi maximální a minimální hladinou vody jezírka přesahující dvacet metrů. Voda tedy může prakticky úplně zaplnit nebo naopak „otevřít“ prostor celého „Vodního dómu“. Když člověk někdy jen tak listuje knihami, tak se stává, že na některých stránkách nebo i snímcích jeho pohled zůstane. Snímek jezírka ve „Vodním dómu“, do něhož se jeskyňář slaňuje, je pro mě nepochybně tím, ze kterého běhá mráz po zádech a který si člověk zapamatuje.

 

    Zkrátka a jednoduše si u něj říkám: „Vlézt sem?“ - „Ani za boha...“ :-))) Pohled na snímku mi vzdáleně připomíná pohled na zatopený lom „Velká Amerika“, ale zato v podzemí v hloubce možná osmdesát metrů. Tolik píše ve zkratce úchvatná kniha a něco také uvádí i snímek dostupný na internetu (správně by zde být neměl, jeskyně je již na území NPR Karlštejn - nikdo z veřejnosti zde chodit nesmí). Na konci informačního a vcelku podrobného popisu je i prosba jeskyňářů., kteří mají toto místo „na starosti“ aby se zajištění nelikvidovalo. Bohužel jedná se o častý jev mnohdy velmi nebezpečných a technicky nesmírně obtížně průchozích, průlezných či jen s lezeckou technikou zvládnutelných jeskyní nebo štol. I ctí dobrodruha by mělo být, že se práce jiných neničí a pokud je někde mříž nebo dokonce vrata, tak to má asi svůj význam. Jak si zjišťuji nejrůznější informace ke svým článkům, tak zjišťuji, že tento problém není omezen jen na některá místa, ale asi všude. Je smutné, že někteří nemají problém zničit i velmi nebezpečné a hluboké vertikální vstupy. Zde již to hraničí se životem. Pak se nemůžeme divit, že se všechno před námi uzavírá. O to smutnější je to, že za tento stav může jen malá skupina, ale zkazí to všem ostatním. Pak se přírodní rezervace rozšiřují, ruší se cesty do nich až to nakonec skončí tím, že budeme mít povoleno jít jenom do supermarketů. Bohužel na mnoha místech velice výrazně toto směřování cítím a nechtěl bych aby svět takhle skončil a záleželo jen na libovůli majitelů objektů. Naštěstí zatím jeskyně nemohou nikomu „patřit“, ale kdo ví, jak se to může s postupem času změnit. Může se stát, že za nějakou dobu si budeme moci o jeskyních, skalách či horách číst jen v knihách. Výstup nebo sestup pak bude dovolen jen těm, kteří si to těžce zaplatí.

 

    No nic, nechci pokračovat takhle pesimisticky – pořád doufám, že těch slušných je obrovská přesila a mohou být hrdí na označení turista. Nakonec tato stránky budou číst asi jen oni… :-))

 

    To, že stav hladiny vody v propasti Čeřinka i nedaleké asi 150 metrů severovýchodně vzdálené jeskyně Arnoldka výrazně kolísá, mě vede k myšlence „spojení“ podzemních vod, tedy i otázka zda hladina vody v obou jeskyních kolísá obdobně? Postup vod může být velmi zajímavý a podle chytré knihy se o něm moc neví. Některé zdroje dokonce hovoří o propojení s vývěrem krasové vody pod kostelem ve sv. Janu pod Skalou. V dalších článcích o Českém krasu nebo přesněji NPR Karlštejn se o obrovském významu tohoto pramene, který měl v čase mého příchodu nebo spíš „žíznivého doplazení se“ :-)) hodnotu nefalšovaného ZLATA! Upřimně řečeno, zlato oproti němu bylo zcela bezvýznamné! Dokonce ani pivo, které prodávali v nedalekém stánku by pro mě nemělo tak skvělou chuť. Důvodem bylo to, že oproti kopcům v Moravskoslezských Beskydech a Jesenících jsem si neuvědomil jednu z velmi podstatných vlastností krasu, čímž je nedostatek povrchových vod (většina vody je v podzemí).

 

    Od přírodních útvarů zpět k těm vytvořeným lidskou rukou, tedy k lomům. V oblasti Čeřinka, jihovýchodně od obce Bubovice se nachází sedmietážové stále aktivní lomy. Brány do „provozu“ si, ale všimneme o dost jižněji, právě v místech kde žlutá turistická trasa přechází asfaltovou cestu mezi lomem „Mexiko“ a „Kanada“. Při příchodu k lomům (prvnímu z pole viditelnému, ne příliš vysokému odvalu) jsem si všiml i železniční trati standardního rozchodu. Z Mořiny k lomům musíme překonat zhruba 100 výškových metrů, ač se to nemusí zdát. Jdeme mezi poli s otevřenou krajinou a pěknými výhledy.

 

    Nyní se konečně dostanu k něčemu na co jsem při návštěvě sám nějak zapomněl a vzpomenul až za několik dní doma. Ne, že bych si tajemné pověsti nepamatoval, ale do souvislosti jsem si je dal až později. Lomy jsou určitě zajímavé, ale nenabízejí tolik dobrých výhledů, jak by člověk čekal. To, že jsem se byl před několika týdny podívat na jiný zatopený lom, prakticky na úplně druhé straně republiky, nebyl strategický tah. Začal jsem srovnávat. A to nebylo dobře. Kdybych si v tom okamžiku vzpomněl na samotného Hanze Hagena, jakéhosi pomyslného (možná se ale část pověstí, jak už to tak bývá, zakládá na pravdě) vojáka jednotek SS by najednou procházka kolem lomů Velké Ameriky, získala mnohem vyšší hodnotu, hloubku a především TAJEMNOST. Je mnoho lidí, kteří se snaží těmto pověstem, bájím a povídačkám přijít na kloub. Nepochybně lze najít na internetu spoustu skvělých videí, které ovšem většinu pověstí zařadí jen k pověstem. Přiznám se, že možná nebudu nejobjektivnější, protože upřimně řečeno nechci aby spousta těchto tajemných, někdy i přímo děsivých pověstí zmizela jako ranní mlha.

 

    Ono, na lomech „Ameriky“, i jiných, není zajímavým jen to, co je vidět z venku. To je jen nepatrná část. Existuje zde spousta štol, které spojují kde co. Pro některé tak tajemné, že prý i nyní jsou ochotni velice riskovat jak velký finanční postih, tak především i podstatnější rizika pádu ze srázů. Dobrodruhy (v tomto ohledu spíš hazardéry) asi lákají taková pojmenování jako Hagenova studna, štola a podobně.

 

    Píše se, že německého vojáka někdo zavraždil. Byl konec druhé světové války a mohla to být pravda. To se ovšem také příliš přesně neví. Dokonce se ani neví jestli jméno Hans Hagen bylo skutečné jméno vojáka. Určitě byla v té době spousta lidí, kteří by byli ochotni jen kvůli tomu, že dotyčný byl členem jednotek SS jej zavraždit jen z tohoto jediného důvodu. Kdo ví, jestli to skutečně byla vražda. Někdo říká, že to byla jen povídačka jejímž úkolem bylo strašit mladé nebo nové táborníky. Lehce tak bylo možné vymyslet „bobříka odvahy“, když měli zajít pro vodu k „Hagenově studni“. :-)

 

    Duch Hagena prý velice nesnášel, když ho někdo ve štolách rušil nebo se dokonce opovážil probudit. Úplně nejhorší co mohl člověk udělat, bylo třikrát zazvonit na zvonek a pronést něco v tomto smyslu: „Hagene jsem tady!“ To pro dotyčného drzého nešťastníka prý znamenalo jistý rozsudek smrti. Ve většině případů velmi rychlý ještě v samotných štolách a pokud výjimečně ne hned ve štole, tak do roka určitě. Také se tvrdí, že rád shazoval lidi ze srázů.

 

    Tvrdí se, že jeho nejoblíbenější místo bylo ve třetí etáži v západní lomové stěně „Malé Ameriky“. Možná někde nedaleko žluté turistické trasy, možná někde pod informačními tabulemi. Vzhledem k tomu, že jsme jednak v národní přírodní rezervaci Karlštejn a taktéž na území dávných důlních děl, tak není vstup dále, případně jeho zkoumání běžným smrtelníkům dovoleno. I to dokáže vzbuzovat fantazii jak to asi v tom tajemném podzemí vypadá a kde ten „bájný“(?) Hans Hagen asi pobýval nebo kde se nejčastěji pohyboval. Mapa označuje západně umístěné další již patrně nezatopené lomy a sám bych se divil, kdyby i ty nebyly navzájem s dalšími lomy propojeny štolami.

 

    Možná Hans Hagen nebyl ani voják jednotek SS, ale jen nějaký bezejmenný trestanec, který utekl z lomu „Mexiko“, jinak nazývaného „Trestanecký lom“ a zde se snažil ukrývat. Ať tak či onak, díky těmto pověstem najednou lomy Ameriky dostávají úplně jinou dimenzi. Nejen, že se jedná o patrně nejznámější zatopené lomy v naší zemi, ale i s nutnou dávkou tajemna.

 

    Dále se o tom nebudu rozepisovat, na internetu existují naprosto skvělá a dokonale provedená videa jež se zabývají nejrůznějšími záhadami, tajemnostmi, bájemi a pověstmi, které se snaží uvést na pravou míru. Ať už jsou nakonec jejich výsledky jakékoliv, tak dokáží diváka udržet v napětí až do konce. Tímhle článkem jim přeji spoustu úspěchu a doufám, že budou ve zkoumání stále pokračovat. Inu jsou to videa, která člověk sleduje s otevřenou pusou. Kdo bude chtít, velmi rychle si jejich videa najde.

 

    V příštích dílech bych se chtěl více přiblížit k mému hlavnímu cíli a třešničce na dortu, mé první návštěvy Českého krasu a tím je Skála nad Svatým Janem i sv. Jan samotný. Pokusil bych se něco napsat i o poustevníkovi sv. Ivanovi a pramenu „svaté“, minimálně „léčivé“ vody vyvěrající zpod kláštera. V daném okamžiku byl to ten nejsvatější pramen ze všech. I když jsem měl v PETkách zásobu cca 2 litrů vody (šetřil jsem si ji, jak jen to šlo), tak cesta ke svatému Janovi byla o velmi výrazné dehydrataci, která donutila napít se i tam, kde bych to jinde označil za nemalé riziko. Inu taková malá škola přežití… :-) Nakonec jsem ji zvládl a při cestě k železniční zastávce v Srbsku jsem se mohl již smát a vychutnávat si úchvatný výlet, který překonal veškerá očekávání...