Selské baroko v Holašovicích

Notoricky známou vesničku Holašovice, jako představitelku zachovalé architektury selského baroka a chráněnou památku Světového kulturního dědictví snad všichni znají z literatury. Naživo je to ale lepší! Obdivuhodné, že se i za dob komunistického temna a panelákových sídlišť našli lidé, kteří byli ochotni udržovat domy v původním stylu.

Zcela unikátní soubor budov ze 70. let 19. století budí v současné elektronické době maximální úžas. Vesnici tvoří 23 památkově chráněných výstavných usedlostí s celkovým součtem 120 budov, které utvářejí ucelený památkový soubor, včetně chlévů, stodol, maštalí, výměnků, sýpek, bran a různých ohrazení. Usedlosti jsou rozloženy po obvodu rozlehlé obdélníkové návsi o rozměrech zhruba 210 x 70 metrů. Ves Holašovice se připomíná v historii již za časů Václava II. jako majetek kláštera cicsterciánů ve Vyšším Brodě. V majetku kláštera byla pět a půl století. Nevyhnula se jí ani morová epidemie v letech 1520-1521, která ji téměř vylidnila. V průběhu staletí se střídalo obyvatelstvo české i německé. V roce 1910 bylo 100% obyvatel německé národnosti (tehdy to ještě byla Gemeide Hollschowitz), v roce 1921 už jen větší polovina. Za 1. republiky zde byla zřízena i česká škola. V letech 1938 - 1945 byla obec jako součást Sudet připojena k Velkoněmecké říši. Po roce 1945 opět vrácena do Československa. Po odsunu Němců dosídlena českým obyvatelstvem. Za jedno století patřila do Rakouska-Uherska, Velkoněmecké říše, Československa i Česka. A to se ze svým souřadnic ani nehnula. Chudák ten, co tam bydlel celé 20. století - aby si pořád měnil doklady! Obyvatelstvo se od 17. století - napočítáno 52 stálých obyvatel - do dnešní doby ztrojnásobilo (140 obyvatel).

S dovolením uveřejňuji odkaz na vzpomínky paní Margarete Knofové na odsun německých civilů: http://www.kohoutikriz.org/data/w_knofo.php. Jako vždy na tomto světě: Potrestání nevinných a vyznamenání nezúčastněných! Každá doba má své paradoxy, nejen ta naše!

Vesnička je vlastně na kopci (výhled na atomovou elektrárnu v Temelíně zaručen!), takže zatímco v údolí řádila průtrž mračen s bouřkou, nahoře svítilo slunce. I když už bylo pozdní odpoledne, čepovali nealkoholické pivo a měli upečené jihočeské koláče. Návštěvu vřele doporučuji.

Dolů se mi moc nechtělo, voda tekla proudem, i když s pomocí navigace GPS (gde proboha su?) se mi podařilo projet zcela neznámou částí Českých Budějovic (záchytné body: Budvar a Tužkárna-bohužel tužky už jsou někde v Číně!) a vrátit se bez úhony do Třeboně.