Prameny Zrzávky.
Další zajímavé místo Severní Moravy. Zajímavý ani není tím, že se jedná o pramen, takových je spousta. Nejzajímavější je, že se jedná o dva vodní prameny blízko sebe a každý je úplně jiný. K tomu se vrátím později, nyní k tomu hlavnímu a to jak se sem dostaneme. Ono se ani tak nejedná jen o dva prameny, ale do přírodní památky „Prameny Zrzávky“ ve skutečnosti náleží dokonce tři prameny. Dva jsou ve větší společné oblasti a jeden je vzdálený asi 300 metrů jiho-jiho-západně. Plochy obou částí maloplošného chráněného území jsou přibližně stejné. Mnohokrát jsem se zde chtěl podívat a velmi často těmito místy projíždím autobusem, ale protože se jedná o dálkové linky a ve většině případů byly cílem cesty vzdálenější místa, tak se mi nikdy nechtělo vystoupit například v Hodslavicích u krásného dřevěného kostela svatého Ondřeje a jen o kousek severněji umístěného rodného domu Františka Palackého, projít se kolem přírodního „jezírka“ Kacabaji (slovo rybník mi zde moc nesedí, ale pojmenování jezírkem také není správné, nicméně jiné vhodnější pojmenování mě teď nějak nenapadá) a během chvíle se právě dostaneme k popisovanému místu. Nachází se na opačné straně hlavní cesty vedoucí z Nového Jičína do Valašského Meziříčí. Přírodní památka je součástí přírodního parku „Podbeskydí“.
Jeden z pramenů se jmenuje „Kyselka“ a druhý „Smradlavka“. Ti kteří mají lepší čich než já tvrdí, že „Smradlavka“ je cítit zkaženými vejci. Jedná se totiž o sirný pramen s výraznou příměsí síranu železitého a uvolňujícího se sirovodíku. Právě ten bude způsobovat onu „vůni“ pramene. Tyto typy pramenů jsou zajímavé, ale určitě ne až tak úplně vzácné jak by se mohlo zdát. Z Moravskoslezských Beskyd mě napadají minimálně tyto sirné prameny: pramen Smradlavy u Bílé, na Valašsku třeba „Sirka“ v Leskovci u Vsetína (o kus dál je smutné místo druhé světové války – Juřičkův Mlýn) a některé další na sever od toku Senice.
Omlouvám se za nepříliš ostré fotky, na místo jsem před několika lety dorazil poměrně pozdě (cestou z práce z Opavy) a když už jsem procházel jižněji umístěnou částí této přírodní památky, tak již bylo velké šero, dalo by se prakticky říct tma. To mě ještě čekala relativně dlouhá cesta na autobusové nádraží ve Valašském Meziříčí a to i přesto, že cesta byla prakticky přímou spojnicí od pramenů do „Valmezu“. Tedy od autobusové zastávky v Hodslavicích (vedle dřevěného kostela) po hlavní cestě kolem Kacabaji, kde jsem na vršku stoupání odbočil doprava a za chvíli jsem byl u pramenů Zrzávky, od nich jsem postupoval prakticky jižním směrem po cyklostezce 6016 okolo PP „Domorazské louky“ okolo vrchu Obilná 411 m.n.m. do Krhové a nakonec do Valašského Meziříčí.