Pomníček Kátinky v Masarykových sadech v Josefově

V Josefově, dnešní místní části Jaroměře, na konci a v koutě Masarykových sadů při pěšince k Dolnopleské ulici nalezneme malý a skromný hrob, který je od 6. března 1964 památkově chráněn. Má připomínat příběh dívky, jež zemřela kvůli nešťastné lásce, jež však byla úplně čistá a nezištná.

Sličná Kátinka Borzagová z čp. 40 (též psána jako Porzagová, v Duškových „Pamětech c. k. pevnosti a královského svobodného města Josefova, se zřetelem k dějinám vlasti a vojenství“ z roku 1886 jmenována jako Kateřina Betsagová a v jiných pramenech je její příjmení ještě jinak komoleno) byla okouzlena sympatickým zevnějškem a výmluvností poručíka Famagolliho, a tak se stala jeho milenkou, i když tehdejší puritánská společnost nedokázala odpouštět. Jakmile byla milým ponechána svému osudu, navíc těhotná, raději zvolila smrt, než hanbu a ponížení.

Původně přitom chtěla spáchat sebevraždu společně se svým milým, který však za ní z kasáren nepřišel. 10. července 1827 se otrávila arsenikem a za krutých bolestí umírala celý 1 den. A důstojníci a přátelé Famagolliho pohřbili její tělo o půlnoci za svitu pochodní v parku, protože kvůli tomu, že si sáhla dobrovolně na život, tak nesměla spočinout na místním hřbitově (proti byl zejména místní farář Dölling, který ji chtěl nechat zahrabat za hřbitovní zdí). Její náhrobek se následně stal poutním místem nejen zdejších milenců. K samotnému příběhu bude nejlépe citovat článek, který vyšel 18. prosince 1940 v „Belletristickém týdenníku Zvon“:

„Prof. Jos. Simon.

U POMNÍČKU A ROVU NĚMEČKOVY KÁTINKY PORZAGOVÉ V JOSEFOVĚ.

Bývalá josefovská pevnost, obehnaná zajímavými hradbami a forty s krásnou procházkou (bývalé „korunní“ hradby“) kolem celé pevnosti, s vděčnou vyhlídkou na Zvičinu, Krkonoše, (Riesengebirge), k východu na Orlické hory, Nové Město n. Met., Opočno, k jihozápadu až ke Hradci Králové zachovala si některé aleje starých stromů a parky. A bývaly tyto ještě krásnější a mohutnější v časech dřívějších.

V sadech (v bývalém důstojnickém parku), nejvíce zájmu upoutává se dnes ke Kátuščinu bezu z r. 1827, stojícímu mezi dvěma kaštany, vyrostlému nad hrobem nešťastné Kátinky Porzagové, která tu odpočívá jako oběť důstojnické lásky, a která skončila sebevraždou dříve, než se dostavil její milenec, s nímž měla smluvený svůj únos.

Nedávno vyšlá dramatická báseň o 7 obrazech „Balada o Kátince“ (1940, Fr. Borový, Praha) od spisovatele, básníka Zdeňka Němečka, rodáka josefovského (* 19./II. 1894) zveršovala nám příběh, líčící milostnou tragédii nešťastné lásky něžné 20leté krásky Kátinky Porzagové. Byla měšťanská dcerka josefovská, rodilá Pražka jako její sestra Marie Vidoniová, žena Itala Giuseppe Vidoniho, drogisty, v jehož domácnosti jako sirotek žila.

Děj odehrává se v r. 1827 a 1841 v pevnosti Josefově po napoleonských válkách, kdy korsická pýcha v osobě Napoleona byla zkrocena. Poručík Vlach Antonio Famagolli, rozený v sladkém kraji cypřišů, z Benátek, od místního pluku Hoheneggova, krasavec, josefovský don Juan, zamiloval se znenadání do sněhobílých skrání dívky slovanské krásy a neskonalého půvabu. Mistr pěkných slov, muž pevných rysů, vlající pýchy a rozevlátých kadeří „sbírající lásky jako levné polní kvítí“, poznal Kátinku o pouti na divadélku se scénou rytířské hry o nevěrné lásce.

Švakr Vidoni se ujal Kátinky po smrti jejího otce, ale odmítá každého důstojníka, který by se pokusil získati její přízeň. Famaggoli svedl milenku, a Kátinka se má státi matkou, což skříží poručíkovi karriéru. Ten nechce jíti s ní k oltáři. Spekuluje na peníze, věno, které žádá na Vidonim. Setník Hron, jeho přítel a představený, čestný muž, rodem Čech, mu rozkáže, aby se dostavil do domu Kátinčina a požádal o ruku, jinak by ho musil vyzvati na souboj pistolemi. Vidoni se staví proti sňatku. Kátinka má odjeti večerním dostavníkem do Prahy, ale volí jed, když dostane psaní, že její milenec, jenž ji klamal svým přeložením do Benátek, odjede na koni k pruské hranici a zmizí ve světě.

Odlehlé místo pojalo sebevražednici. Reuszovi husaři a přátelé setníka Hrona bez pohřební písně, s rudými pochodněmi, za pusté noci bez luny, pohřbili ubohou do siré země. Každé odpoledne přichází k rovu Kátinky setník, pak major Hron a opatruje jej ve vzpomínce na nešťastnou „josefovskou Julii“, neboť tragédie připomíná veronské milence Romea a Julii z Shakespearovy truchlohry. Mladí zdejší milenci po její smrti putují ke hrobu a k mohyle nad ním, aby si u ní slibovali věrnost.

II.a V. obraz Němečkovy hry se odehrává v metujském parku pod josefovskou pevností u soutoku Metuje s Labem. V VII. obraze se odehrává v koutě, v posádkových sadech josefovské pevnosti, u Kátinčina hrobu mezi stromy, obloženého kvítím od Hrona 5. května 1841 za doby květu opojně vonných šeříků.

Drobný jehlanec zdobí hrob. Je označen jednoduchým nápisem: Kaetchens Ruhe 1827. R. 1885 dal označiti hrob tímto památníkem baron König, velitel IX. armádního sboru v Josefově, jenž tu měl sídlo až do r. 1908, kdy velitelství bylo přeloženo do Litoměřic (Leitmeritz).

Ještě také spisovatel Gustav Narcis Mayerhofer (*9./I. 1865 v Chrudimi) od r. 1894 úředník zemské banky, jednatel Svatoboru, překladatel z maďarštiny mnohých děl předních spisovatelů, vylíčil tuto historii v novelle své knihy „Z pevnosti“ (1890), jenž Josefovu věnoval ještě dílo „Za hradbami“ (1893).“

K výše zmíněnému Němečkově dílu dodejme, že jako novela vzniklo v roce 1936 a o 4 roky později bylo zdramatizováno, přičemž bylo ještě téhož roku uvedeno na scéně D 40 E. F. Burianem, který k němu vytvořil vlastní hudbu a shodou okolností byl autorem jeho výpravy jaroměřský rodák Miroslav Kouřil. Ještě podrobněji popisuje Kátinčin osud Cyrill Štěrba ve svém díle „Z pamětí města Josefova“, které vyšlo v roce 1926:

„Roku 1827 usazen byl v nárožním domě čp. 40. vlašský kořenář Jan Mollinari Vidoni. Maje v běžné řeči ve zvyku opakovati vlašské úsloví „perluke“, dostal zde poloposměšné přejmenování Perluke. Ani pod naším chladivým nebem neztratila jeho krev na svém jižním žáru. Vidoni byl prudké a popudlivé letory, která se v obchodě i v sousedském obcování velmi často uplatňovala.

Jako on byl terčem vtipů a různých narážek svých spoluobčanů, tak zase jeho švakrová, manželčina sestra Kateřina, loudila svým ušlechtilým a půvabným zjevem vroucí vzdechy mladého pohlaví mužského ať civilního nebo vojenského. Byla dcerou pražského měšťana a kořenáře Betsage. Krásu svého mládí a svého života věnovala nadporučíku Famagolli-mu od p. pluku Hoheneggova, který zde služebně umístěn byl.

Dle jména soudě, byl tento šťastný smrtelník asi také Vlachem a to je silně sbližovalo. Snad se této krasavici zalíbily výložky pluku, u něhož její vyvolený sloužil. Možno dost, že barva jejich připomínala Katušce krásy přírodní v půvabné její vlasti.

Poměr náklonnosti byl tak ohnivý jako italské slunce. Ale zlý osud mladé lásce šťastných lidí nepřál. Překážky, které se jim v cestu stavily, byly přese všechny pokusy zmoci je přece jenom nepřekonatelné. Vypravuje se dodnes, že finanční poměry Katuščiny nebyly sto vyhověti předpisům o kaucích snoubenek důstojníků té doby. V zahrádce lásky dvou mladých duší počala bujet beznaděj a s ní zároveň zoufalství. Úplně bez rady a pomoci smluvili se nyní nešťastní milenci o společné smrti. Katuška zosnovala plán.

V krámě švakrově najde trochu jedu a až bude Famagolli na protější hlavní stráži míti službu jako inspekční důstojník, připraví svačinu, kterou otráví a kterou potom oba společně vypijí. Přípravy vykonány tajně. Vidoni ničeho netušil, vždyť Katuška s milencem často společně svačívali. Podezření tedy žádné vzbuzeno nebude.

Osudný den se dostavil. Famagolli na blízké hlavní stráži bojuje vnitřní tuhý duševní boj. Katušku má rád, dal jí slovo, že společně s ní zemře, ale lituje ji zas, že by tak mladistvá a půvabná zemřít měla a snad i on sám svého života lituje. Však, hle! Přichází služka se sdělením a prosbou poslední, aby Katušku dnes naposledy na okamžik přišel navštívit; ostatní prý už ví –.

Ale skoro v témže okamžiku troubí se na podloubí hlavní stráže signál, který zvěstuje návštěvu pana generála. Všichni a tedy také inspekční důstojník Famagolli jsou na místě a v postoji. Generál odchází a Famagolli v největším chvatu uvědomuje Vidoniho, aby rychle překazil, co se v jeho domě chystá.

Vidoni nemešká a spěchá do pokoje. Zde ku své hrůze vidí švakrovou ve strašných bolestech se svíjející na pohovce.

Dostála danému slovu a odešla z tohoto světa bez toho, jemuž věřila a který, přesně vzato, slovu danému nedostál.

Jelikož odepřen byl vojenskou duchovní správou církevní pohřeb otrávené Katušce, uspořádali tento důstojníci bez církevního průvodu o půl noci. Dojem jistě hluboký a zvláštní zvyšovalo světlo pochodní okolo rakve nesených. Poslední odpočinek nešťastné oběti věrného milování a daného slova upraven na konci Mayerových sadů. Jeden z variantů vypravování o tomto milostném dramatu líčí, že Famagolli, sestrojiv s Kačenkou plán společné smrti, ve vhodné chvíli bez rozloučení z pevnosti odešel a že odchod tento počítán byl na vrub služebnímu přeložení důstojníkovu. Bezradná dívka umřela tedy sama – bez toho, jemuž tolik věřila a jehož celou vroucností své bytosti milovala. Místo, kde má být hrob nešťastné vykopán, určil prý sám tehdejší velitel pevnosti, aby ponaučil důstojníky ženitby chtivé, že nemají si voliti nevěsty ze stavu takového, který není schopen kauce a nechápe ve svém občanském smýšlení, jakou cenu má „Offiziersehre“.

Tedy i tomuto tichému a zapadlému hrobečku dostalo se našim státním převratem r. 1918 jistého zadostiučinění.

Dnes je hrob označen prostým pomníčkem, na němž vytesána slova: „Kaetchens Ruhe 1827.“ Je to tiché místečko, na němž už mnoho obapolných slibů v zájmech srdcí bylo vyměněno a kdež i staří lidé oddávají se myšlenkám o životě a smrti.

Původní úprava hrobu byla poněkud jiná. Po obou stranách jeho táhl se dlouhý záhon a v něm byl prve uvedený nápis a letopočet vyložen z bílých křemenů. Smutný hrdina milostného dramatu Famagolli přišel v zapomenutí.“

K výše uvedenému již není co dodat, snad jen popřát pokojné a lehké spočinutí její duši. Zároveň je nutné poděkovat městu Jaroměř, že se o tento skromný pomníček v posledních letech vzorně stará, nechalo ho opravit a očistit, přidalo k němu stručné informace pro jeho návštěvníky a nesmíme opomenout i to, že na hrobě byly vysazeny nové květiny. Snad se tento pomníček opět stane poutnickým místem všech milenců a odstrašujícím případem těch, jež chtějí využít lásky jen ke své rozkoši či obohacení. Lidé se totiž v jádru příliš nemění a tento příběh jako z díla Williama Shakespearea se může zopakovat klidně i dnes, bohužel.