Nesebar – pevnostní hradby (Крепостната стена на Стария Несебър)

Pomineme-li dřevěný větrný mlýn a starý přístav, jsou pevnostní hradby Starého Nesebaru tím prvním, co každý návštěvník tohoto krásného bulharského města při svém příjezdu uvidí. Jedná se o pamětihodnost věkem jistě úctyhodnou, masivní pevnostní zeď rybářského městečka Mesembria totiž pochází z období 5. až 7. století. Dnes již z celého někdejšího opevnění vidíme jen „nepatrné“ fragmenty, protože dlouhodobé působení mořských vln, sesuvy půdy a časté nepřátelské útoky dokázaly své. Většina pevnostního systému, vybudovaného z kamene, cihel a malty promíchané se smíšenou drtí, tak byla nenávratně zničena. Přesto zachovaná část kamenných hradeb s pásy z cihel působí velmi malebným dojmem a stala se jedním ze symbolů města. Součástí zachovaných hradeb je také hlavní městská vstupní brána a sousední pětiboká věž.

Hlavním úkolem pevnosti a hradeb bylo chránit vstupní – tedy západní – část poloostrova, který je údajně jen 850 metrů dlouhý a 300 metrů široký (nevím, nepřeměřil jsem to) a s pevninou jej spojuje umělá úzká šíje, 400 metrů dlouhá. Nejstarší opevnění zde začali budovat již Thrákové, ale výstavbu moderních nových hradeb později zahájili až Řekové. Vytvořili je z velkých kamenných bloků a jednalo se o dílo natolik kvalitní, že neutrpělo ani při dobytí města Římany, kteří řecké hradby nadále využívali. V 5. až 7. století hradby přestavěli Byzantinci a vzhledem k jejich následnému poškození byly hradební zdi opravovány ještě v závěru 9. a 14. století. V době osmanské nadvlády nesebarská pevnost ztratila svůj strategický význam a začala se postupně rozpadat. Jako první zmizela hradební část u kamenného větrného mlýna a klášterního komplexu „Eleusa".

Samotná hradební zeď kopírovala křivky černomořského pobřeží a lze ji rozdělit na několik částí. Hned naproti přístupové šíje se nachází západní hradba, zvaná „Zeď nářků“. Tato část byla nejsilnější částí opevnění a je také nejlépe dochovaná. Jihozápadní a jižní stěny pak začínají u jižní věže západní stěny a dosahují až k přístavnímu vlnolamu u jižní brány. Jižní část zdi však byla kompletně zničena. Jihovýchodní městská hradba byla silná asi 2,50 metru, byla postavena střídáním kamene a cihel (tzv. Opus mixtum) a její většinová část byla po sesuvu půdy zaplavena mořem. Ze severní části zdi se pak zachovaly – asi na čtyřech místech – jen pozůstatky, včetně základů neznámé velké budovy.

Hlavní brána v západní zdi byla „vsunuta“ mezi velké kamenné bloky 3,8 m široké zdi a odpovídá svou současnou podobou osmanskému období. Brána je široká 4,4 m, ale postupně se rozšiřuje až na 6,1 metru. Měla dvoukřídlá vrata a lemovaly ji dvě pětiúhelníkové věže o vnějším průměru 7,15 m. Severní věž má z vnitřní strany pevnosti tvar čtverce o straně 6,3 m, Síla zdí věží se pohybuje mezi 1,6 m. a 1,7 m. Věže pravděpodobně pocházejí z 11. století a o tři století později byly rekonstruovány. Ve středu šíje, přibližně v místech, kde se dnes nachází dřevěný větrný mlýn, stávala další věž. Měla čtvercovou základnu s délkou strany cca 6 m a byla údajně používána až do roku 1829.

Jihozápadní hradba s baštou pochází z raně byzantské éry a její většinovou část bychom si mohli prohlédnout po absolvování potapěčského kurzu. Jsou zachovány pouze dva úseky dlouhé 40 a 30 metrů, s maximální výškou 6,9 m. Většina zbytků hradeb však byla zakonzervovany pouze do výšky přibližně 2 metrů.