Mé první "Starobělské lurdy" - terénní běh v Ostravě - část první, lehký úvod.

     V následujícím dvojdílném článku popíši zajímavost konanou v Ostravě, která sice není určitým pohledem až tak moc o turistice, ale na duhou stranu trochu ano. Loni se běžel již osmý ročník a také se poštěstilo, že byl mým ročníkem prvním. Už teď vím, že pokud mě nohy příští rok alespoň trochu ponesou (i kdybych se měl do cíle doplazit), tak „běžím“ znovu… :-)

      Nyní se už skoro měsíc vzpamatovávám z „bezvýznamného“ pádu pod Gírovou, který vůbec problematicky nevypadal. Kolikrát už jsem podobně spadl, ale během pár dnů byl zase v pohodě. Teď se to nějak táhne a představa běhu, který bych si vychutnával, je někde ve ztracenu. Mamka si přála nějaký jednoduchý výlet někde v okolí Jablunkova a tak jsem jako „beskydský vůdce“ :-))) vymyslel to nejjednodušší co v okolí asi může být. Tím byla jindy snadná cesta z Mostů u Jablunkova, kolem sesuvného území pod Štípankou a kolem „Čertích Mlýnů“ až na vrchol pověstmi opředené Gírové. Mamku hora přivítala jak nejlépe uměla. Tedy, mokro, bláto a ne úplně teplo. Na to, že toto místo patří k mým nejoblíbenějším a chodil jsem zde tedy hodně často, jsem takové mokro a bláto ještě nikdy nezažil. Mamka mě pochopitelně za počasí nechválila a nakonec při pohledu na prudký kopec těsně vedle „Čertích Mlýnů“ odmítla pokračovat výš (bývalý lom – nad sesuvným územím nepochybně nejzajímavější objekt v oblasti – si ale prohlédla, ze spadaných balvanů, které bylo třeba překračovat ovšem úplně nadšená nebyla). Pak už jsme jen sestupovali dolů k nádraží. V jednom místě (již po největším „blátě“) jsem si usmyslil, že musím vidět a pokusit se i natočit sesuvné území zespod. Zrovna když jsem odbočoval tolikrát procházenou cestičkou po trávě dolů o které jsem si jen chvíli před tím říkal jestli „podklouzne“, ale jako mazák tomu nevěnoval příliš pozornost a najednou jsem už seděl na zadku.

      Vůbec to nevypadalo tak vážně, jak se to nakonec po pár dnech doma „rozleželo“. Svůj plán jsem ale splnil a hrůzu nahánějící utržený kus kopce nafotil i natočil. Opět se jej snažila skrývat mlha (ne sice tolik jak Gírová umí, ale i tak). Místy i zbytky sněhu. Po rovince se dalo jít, jakmile jsem musel někde klesat nebo stoupat, tak začala noha bolet mnohem víc. Počítal jsem s tím, že to rozchodím a po pár dnech bude klid. Na rovince ano, ale běda, když by přišel na řadu sebemenší schůdek, ať už nahoru nebo dolů.

     Někdy levá noha zabolela tolik, že jsem si nebyl jistý jestli není zlomená. Zkušenosti s tím žádné nemám a ani po nich moc netoužím (na to se mě ovšem hory a „doly“ ptát nebudou :-))) ). Jediné co jsem kdysi dávno zažil na základce byl nešikovný přeskok bedny a to jsem si vykloubil ruku. Je mi tedy jasné, že pokud bych si nohu nějak vykloubil, tak bych asi ušel jen pár posledních kroků a pak by mě čekaly „nože“. To je pro mě děsivější představa než to, že bych měl zatnout zuby. Lidi tvrdí, že zlomenina prý nebolí tolik jako vykloubení – nevím. Nevím jestli bych byl schopen se zlomeninou chodit. Po rovině to jakž takž šlo a tak jsem se držel hesla „k doktorům nepůjdu – jako čert ke kříži“, nicméně úspěchy a zlepšování přicházelo jen velice pomalu. Až skoro vůbec. Ze začátku mě přepadaly i otázky jestli noha není zlomená nebo „trochu nalomená“.

     Už je lépe, vypadá to nadějněji. Vybíhání do schodů stále na pořadu dne není, ale zlepšuje se to.

     Je to zajímavá zkušenost. V některých článcích (při návratu z opačné strany Jablunkovské brázdy) jsem popsal jak jsem se zapotil při večerním návratu do Mostů „s kotníkem“. Pět posledních kilometrů jsem si skutečně „vychutnal“. Představa, že bych mohl nešikovně našlápnout třeba v Tatrách nebo u jeskyní (tam si člověk většinou dává mnohem větší pozor než na místech „bezpečných“ jako je třeba turistická trasa na Gírovou :-) , ale čert nikdy nespí) mě občas napadla, ale vždy jsem si říkal, že už bych to nějak došel. Až teprve zde jsem si asi v plné šíři uvědomil jaký problém bych měl mezi skalami nebo na ošemetných kamenných cestičkách v Tatrách, kdybych si nohu skutečně zlomil a byl na místě sám.

     A proč se zrovna touto obšírnou oklikou dostávám k jednomu velice zajímavému ostravskému běhu?

     No, protože na trati závodů je několik pro fotografy a kameramany velice „šťavnatých“ míst. Pro závodníky ovšem naopak míst, které dodávají menší či větší míru nervozity na startu zejména při špatném počasí.

     „Starobělské lurdy“ jsou dnes již velice známou a oblíbenou akcí, jak pro sportovní veřejnost, tak i zkušené běžecké matadory. Pro ty, kteří se na běh necítí se pořádá od deseti hodin ráno i „odpočinkovější“ varianta kondiční chůze. Podle časů ve výsledkové listině si ovšem ti nejlepší mohou s klidem říkat běžci. Abych další zájemce na jejich nezapomenutelný první běžecký závod v životě nalákal, tak uvedu jen to, že i ti kteří doběhnou nebo dojdou do cíle i po časovém limitu čeká zasloužená kovová medaile a ještě více zasloužené umístění ve výsledkové listině.

      U některých běhů mám už jen podle startovních podmínek, startovného a podobně dojem, že se jedná o závod pro vyvolené. Ale u „Starobělských lurd“ jsem ten pocit rozhodně neměl. Lidi, kteří jej organizují mají „na svědomí“ i další kouzelné nápady, kde si „svou pravou ořechovou“ trať vybere asi skutečně každý. Mě nejprve zaujaly dálkové pochody, tedy ty jejichž délka dosahuje minimálně 50 kilometrů. Můžete si ovšem vybrat i ty kratší, které mají jen několik kilometrů. Ty nejdelší jsou ovšem skutečnou výzvou, kdy i samotné postavení se na start si zaslouží nemalou míru úcty každému, kdo tak učiní. První akcí které jsem se účastnil byl „krvavý“ „Štramberský jasoň“ - symbolicky i doslova. Dole na nádraží ve Štramberku, když jsem kontroloval jak jsem dopadl a viděl krvavé bolavé mozoly se mi chvílemi dělalo špatně. Ještě mě čekal dlouhý půlkilometr nahoru na náměstí pod Trůbou. Ale došel jsem. Žádné velké nadšení, žádná eufórie, jen zatínání zubů a vydechnutí se, když nemusím jít a boty dále do těch mozolů neřežou. Pak ještě chvílemi běžet zpět dolů na vlak ve Štramberku aby mi neujel (další jel až za dvě hodiny). Při přestupu na další vlak ve Studénce jsem už jen kulhal. Inu toto je mé první seznámení se s velice zajímavými pochody. Slabší nátury by asi takový zážitek navždy od podobných akcí odradily. U mě to nebyl první dálkový pochod a tak jsem věděl, že nikdy nebudou zadarmo. V tomto případě jsem podcenil nové boty o nichž jsem si myslel, že je mám již „vychozené“ - neměl… :-)

      Další akce byly například „Nachmelený pochoďák“ a „Slet lysařů“. Na závěr se pořádá každou druhou neděli v listopadu běh nebo chůze „Starobělské lurdy“. Protože pochodů jsem už měl za sebou více, tak mě napadlo zkusit běžet. Na základce a nějakou dobu po ní jsem vcelku rád běhal, ale pak na dlouhou dobu přešla na vrchol stupnice sportovních zájmů cyklistika, poté pochody. Nikdy jsem nebyl dobrým běžcem, ale bavilo mě to. Vždy mě bavily náročnější delší akce. Často jsem se běžně dopravoval na kole do míst kam by většina lidí již jela autem nebo vlakem. Do práce jsem každý den jezdil 30 kilometrů ráno a 30 kilometrů večer zpět domů. Pak jsem „zjistil“, že existují i autobusy nebo vlaky a tak jsem hrozně zlenivěl. :-)

     Jenže pohybu se člověk neubrání a tak i dnes raději vyjdu nahoru po schodech, protože výtah je „podvod“. Ještě na tom nejsem tak špatně, abych se musel vozit… :-)))

     Trochu mi teď pookřálo, ale před týdnem jsem sice na Tatry myšlenky měl, ale ty byly hezké jen do toho okamžiku než jsem si uvědomil, že když nevylezu do schodů, tak asi těžko půjdu nějakou štreku. Snad se vše vzpamatuje a zase budu moci dělat dobrodružné výpravy po místech takřka neznámých.

    Ke psaní článku se vracím zase asi po týdnu a situace extrémně lepší není, no snad se to nakonec poddá a za těch necelých pět měsíců než nám „otevřou“ Tatry se snad vše vzpamatuje. :-)

      Dvoustránkovou oklikou se dostávám k zajímavosti trasy, kterou „nejde vynechat“. „Starobělské lurdy“ jsou terénním během a ač by to na první pohled nemuselo až tak vypadat, tak pro běžného turistu a ne běžce trasou velice pestrou. Rozhodně nemusí mít nikdo obavy, že by cesta byla nudná. Na první pohled Bělský les, v němž se „závod“ koná, vypadá jen jako rovinka. Dokonce se jedná o rozsáhlou oblast přístupnou i pro vozíčkáře – jsou zde takto značené cesty. Ano ty vedou především po rovinkách nebo mírnějších sjezdech nebo stoupáních, ale jsou především vyasfaltované. Je smutné, že spousta výletů pro vozíčkáře končí koncem asfaltové cesty. Mnohé chodníky jsou pro ně nepoužitelné, protože po pár desítkách metrů, někdy i dříve, dojede k překážce ve formě schodu nebo nevhodného obrubníku. Na elektrické vozíku končí úplně, protože ten samotný váží skoro sto kilo a pokud má vozík obyčejný a je sám, tak asi tady. Pokud jsou dva, tak je šance. Nicméně delší, vícekilometrové projížďky jsou na mnoha místech velkou výjimkou. Zde se aktivní vozíčkář může „vyřádit“ až až. To je velký klad Bělského lesa, který se od dob, kdy se zde odvažovali chodit jen ti nejodvážnější – měl pověst zanedbaného, neudržovaného lesa a dlouho se mluvilo, jak se zde „odklízejí“ oběti vrahů. Pokud zde někdo chodí běhat i pozdě v noci, tak stále může na člověka padat nejistý, stísněný pocit a při jakémkoliv odlesku světla nebo prasknutí větve se vnímání nastaví na maximum. Inu i já jsem vcelku rád, když se v noci dostanu na osvětlenější místa.

     Naopak kaplička nebo lurdská jeskyně (ať si ji každý označí jak sám chce) u „Svatého pramene“ je nejkrásnější právě v noci, kdy ji osvětluje spousta svíček. Místo s obrovskou silou a asi není divu, že je mnoha věřícími i těmi ostatními, když je jim smutno, navštěvována.

     Nepochybně je i jakýmsi úsekem klidu asi nejen pro mě, kdy se tento významný běh již pomalu přibližuje k cíli. Ten je sice ještě hodně daleko, ale více než polovinu již máme za sebou. Zde již víme jak na tom jsme a také máme nejnebezpečnější úsek za sebou. Pokud jsme si vhodně rozložili síly, tak zde máme možnost zabrat nebo naopak trochu zvolnit a vydýchat se.

     „Starobělské lurdy“ jsem nebral na lehkou váhu a tak jsem se snažil před významným „závodním“ dnem trochu potrénovat. Na můj vkus jsem to pojal velice poctivě a to beru jako největší vítězství. Dokázal jsem si, že se ještě umím pohybovat něčím co se dá velice vzdáleně nazvat během. Jak se říká „nejtěžší je udělat první krok“. Sebíhat z kopců do údolí, abych stihl vlak, jsem „zvládal“ (ať už to bylo „jen“ z beskydského Smrku, Lysé hory, do údolí Čeladenky nebo můj jeden z asi nejodvážnějších běhů ze hřebínku skalek východně od Žiarského sedla až pod stejnojmennou chatu a po následné asfaltce ještě kousek níž až jsem získal pocit, že již mám na BUS asi pěti až 10-ti minutovou rezervu a pak již únava vyhrála – poctivý horský „seběh“ mnohdy nejistým nestabilním terénem jsem zvládl bez problému s kotníky, možná jen nepatrnými, které pohory „ustály“), ale k běhu po rovině a nedej bože do kopce jsem se vždy vzpouzel.

     „Starobělské lurdy“ byly pro mě velkou motivací se tomu postavit. Nejlepší je to zkusit hned a okamžitě :-) a tak ač unavený z práce, jsem si pomalý běh mírným stoupáním vyzkoušel večer, nastavil si rozumné tempo ať to „udýchám“. Hlavně že v noci na mě nebylo vidět, nemusel jsem se bát, že by někdo viděl můj neelegantní pohyb. Kilometr, možná kilometr a půl mírným táhlým stoupáním jsem zvládl a tak jsem se rozhodl udělat kolečko. Tím jsem viděl, že dokáži běžet i do kopce a to bylo super.

     Kdo ví jaký je pohled na můj běh, ale často je výhodnější než chůze. A hlavně ať tak či onak, kdysi, za dob, kdy jsem chodil na základku, mě běhání bavilo. To je podstatné a možná tak čtvrt roku zpět vidím, že mě zase začíná bavit. Po desítkách let, kdy se na sportovním „poli“ u mě projevovala spíš cyklistika nebo delší pochody, se opět vrátila chuť k běhání. Nikterak zázračný, nikterak ladný, nikterak rychlý, ale začal zase bavit. Po kovových medailích z dálkových pochodů se pomalu, ale jistě přibližoval okamžik, kdy bych mohl mít svou první (dostane ji každý, kdo doběhne nebo třeba se i doplazí do cíle) za běh. V době, kdy jsem se rozpohybovával, jsem ještě netušil, jak krásný a nevšední. Když jsem poznal, že umím alespoň trochu běžet, jsem přidával další kolečka, stoupání a naopak i klesání. Netrvalo dlouho k tomu, že jsem se pustil do běhu delšího.

     Pro mě velice významného. Byl to nejdelší okruh, který jsem za starých dobrých (nejlepších) časů základky běhal. Nejprve to mohl být malý asi tříkilometrový okruh, ale ten se nadšením protáhl možná až na patnáct kilometrů a pokud jsem vybíhal za slunečného podzimního odpoledne, tak závěrečnou část už jsem „dával“ už za tmy. Pro zajímavost okruh vedl tudy: Pustkovec – Ostrava Poruba Globus – Plesná – táhlé velké stoupání k vysílači na „Končině“ a seběh dolů do Dobroslavic – po zelené turistické trase nad lomem Trhůvka („Pohádka“) s vodopádem, prudce po schodech k hospodě v Děhylově a dále podél řeky Opava k rybníku „Štěpán“. Kolem něj a zahrádkářské kolonie k přírodní památce „Turkov“. Před tím už přicházely krize a začalo už být hodně šero. Krátký úsek jsem šel, ale pak jsem se opět odhodlal k „běhu“, ale ten už byl o velkém přemáhání a vůbec nešlo o rychlost, ale jen o to, aby to nebyla chůze. To jsem zvládl až do cíle. Dálka asi 15 kilometrů za přibližně dvě hodiny. Čas není podstatný, podstatné je, že jsem tu štreku zvládl. Unavený, ke konci to byl spíš jen „kulho-běh“, svaly na nohou jako kámen. K večeru se již i ochladilo a tak mě i trochu zábly prsty na rukou. Spokojen, šťastný. Je mi jasné, že na „Starobělských lurdech“ bych mohl mít šanci se dostat až do cíle.

    Mým přáním bylo „nebýt alespoň úplně poslední“.

    No, i kdybych byl, tak by to asi nebylo až tak zlé. Startovné už je dávno zaplaceno. Nenechávám trasu na lehkou váhu. Nepočítám s tím, že bych ji dobře odhadl jen tak „z paměti“ podle mapy. Nejprve ji probíhám jen tak zlehka a nacházím pár míst, které nejsou úplně nejpřesněji určené (označené). Například, zhruba ke konci první třetiny trasy se z lesa podél meandrujícího potůčku připojíme na asfaltku. Zde ovšem není žádný fáborek ani šipka, která by určovala jestli máme po ní klesat dolů k rybníku a nebo naopak stoupat směrem k horní části Výškovic a smyčce tramvají. Správná odpověď je klesat doleva a po pár desítkách metrů odbočit, ještě před rybníkem, doprava a přibližně podél hranice lesa a louky pokračovat mírným stoupáním k nejzajímavějšímu a nejsledovanějšímu místu „štěstí nebo smůly“ (pro běžce). Zde se ukáže, že Bělský les zdaleka nemusí být jen rovinou. Nejnáročnější a nejtechničtější místo. „Vlnky“ nebo spíš skutečné „Velevlny“. I zkušení běžci zde přibrzdí. I zkušení běžci zde mohou závod prohrát. Kdo má odvahu a notnou dávku štěstí, může naopak nemálo získat. Místo, které může způsobovat neklidný spánek před startem. Možná i zlé sny.

     Bez tohoto místa by ovšem nebyl běh „Starobělské lurdy“ tím, čím je. Závod, který se dokáže zavrtat hooodně pod kůži a každý, kdo může, tak se určitě bude chtít i další rok přihlásit.

       Párkrát jsem ti toto kolečko v „generálce“ proběhl a časy byly blízké limitům, tedy 40 minut pro běh a hodina pro kondiční chůzi. Naštěstí prý se ti, kteří to nestihnou, nediskvalifikují. To se mi líbí, protože i heslo závodu „Lepší pomalý běh než žádný“ mluví za vše. Je to akce, která má přitáhnout všechny, aby se trochu překonali a udělali něco především pro sebe. Na startu se objevují malí caparti i ti, kteří již v životě spoustu zažili (naběhali). Často s lepšími časy než mnozí mladší.

      Nervozita stoupá, dny ke slavné druhé neděli v listopadu se mílovými kroky blíží. Ani se nenaději a neděle ráno je zde. Nervozitou nevím co hodinu před odchodem dělat. Hlavně neprošvihnout svůj start. Dívám se v knihovničce na medaile ze „Sletu Lysařů“ - dálkového pochodu z Ostravy na Lysou horu. Vzpomínám na „psí počasí“ a deštík na vrcholu a pomalé zahalování této beskydské velehory mlhou a deštěm. Vzpomínám jak turistika může získat přátele, kteří ač se předtím asi nikdy neviděli a patrně potom také asi příliš častokrát neuvidí a přesto mluví „stejnou řečí“. Dívám se na medaili ze „Štramberského jasoně“ a připomínám si krvavé mozoly na nohách a přemlouvání se s každým krokem jít dál a nezastavovat se. Vedle mám medaili „Nachmelený pochoďák“, který ač byl dlouhý jen 25 km, tak úplně odpočinkový nebyl. Vzpomínám i na další nezapomenutelné turistické akce jako „Krnovská padesátka“, „Brušperská padesátka“, „Beskydský Mont Blanc“ a další. Přiřadí se k nim i zážitky ze „Starobělských lurd“? Již teď mohu s klidným svědomím říct, že určitě ano.

      Nakonec beru i miniaturní akční kamerku, abych si trasu nahrál. Je totiž tak zajímavá, že stojí za zaznamenání. Její tvůrci si nepochybně zaslouží velkou pochvalu. Běh může být velice zajímavý, protože jen těžko odhadovat v půli roku jaké počasí bude v listopadu. Může pršet, může sněžit, může být bláto, může být i kdo ví jak nevlídně. Nyní se ovšem počasí vydařilo. Ráno je sice chladno, ale pokud nebudu muset příliš dlouho postávat, tak se při běhu stoprocentně velice rychle zahřeji. Z baráku vycházím zhruba hodinu a čtvrt před mým startem (bydlím kousek od „Běláku“, v Hrabůvce – svižnou chůzí jsem na místě startu asi za dvacet minut. Cestou tam se již trochu rozehřeji, ale na konečcích prstů je stále cítit vcelku chlad, i když slunce svítí. Už z dálky je slyšet nějaká muzika a nepříliš „čitelné“ povzbuzování závodníků ke startu. To jsem od něj možná ještě půl kilometru daleko. Sportovně – závodní nervozita i u mě stále značně stoupá. Ke stánkům, kde se vydávají „čipy“ (ty si každý připne na nohu aby jej senzory zaznamenaly a určili přesný čas od startu do cíle).

    Množství lidí je úctyhodné. Někteří už doběhli, ale někteří teprve čekají na svůj „čas slávy“. Není nic krásnějšího než slyšet své jméno a ať se připraví na start.

    Snad jen doběh do cíle… :-)

     Stojím ve frontě na svůj čip a uvědomuji si, že možná by bylo dobré příště přijít o něco dřív. Doporučuje se asi třičtvrtě až hodinu před časem svého startu. Já mám krásné číslo 686 a čas startu 12:25:30. A aby nervozita (zvědavost) stoupala i u čtenářů, tak zde po pěti stránkách první díl ukončím a to nejzajímavější přenechám do toho druhého...

POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

https://www.youtube.com/watch?v=AjnJVe44Dxo … můj start

https://www.youtube.com/watch?v=Y-7WLrhpD54&t=521s … zbytek trasy do cíle

https://www.bezvabeh.cz/starobelske-lurdy/vysledky … Zde jsou výsledky posledního ročníku, člověka lze vyhledat pomocí kláves Ctrl + F.

https://www.facebook.com/starobelskelurdy/ … stránky akce na facebooku.