Chaty a chalupy
Mapa Ostravy a okolí
Mé první "Starobělské lurdy" - část druhá - START.
Turistické cíle • Údolí, dolina
Na lehký úvod v předešlém článku ( https://www.turistika.cz/mista/me-prvni-starobelske-lurdy-terenni-beh-v-ostrave-cast-prvni-lehky-uvod/detail ) naváži již ostřeji a to čekáním na start. Čas startu se blíží mílovými kroky, ale mě se to zdá jako věčnost. Je 12 hodin a dvacet minut, ještě zbývá pět. Konečně slyším své jméno, nádherný to okamžik. Přicházím ke startovní čáře. Za chvíli mám start povolen. Udržuje se rozumná bezpečnostní pauza mezi startujícími, aby se netvořily skupinky. Vybíhám svým klidným tempem a pokud jsem byl na začátku nervozní, tak teď jsem úplně v pohodě a klidu. Už je odstartováno, už nemusím na nic čekat, už se vše bude jen odvíjet dál. Cítím se dobře a běží se mi stejně dobře. Není to žádná extrémní rychlost, ale naopak mé oblíbené tempo. Vzhledem k tomu, že se už roky léčím na průdušky, tak se mi běží dobře i z tohoto ohledu. Kdyby začaly „hvízdat“, tak bych musel velmi hodně zvolnit a pokud bych i přesto běžel, tak by to byl velký úspěch. Při čekání na start bylo chladněji, ale postupem času se trochu oteplovalo. Na mé astma je nejhorší teplota zhruba mezi nulou a plus 7 stupni. V tomto ohledu žádný problém nebyl a tak jsem se mohl pomalu rozebíhat. Vybíhá se severozápadně od hospody „Starobělská Koliba“. Zde je mírné seběhnutí, které by nemělo přinést žádné zvláštní problémy, jen je třeba si dávat více pozor na ošemetné kořeny nebo kameny, které vystupují na povrch. Po zhruba stovce metrů se dostávám ke skupince, kterou předbíhám a pak se ještě dostávám k mamce s dítětem, které ovšem už tak jednoduché předběhnout není… :-)
To se mi daří až v zatáčce k seběhnutí k dřevěnému mostku před pověstným místem s děsivým jménem „Kořeňák“. Seběhnutí k němu může být pro fotografy i závodníky velice „šťavnaté“. Pro mě je spíš vítanou záminkou, abych trochu zvolnil a připravil se na bezpečné přeběhnutí dřevěného mostíku, který může být kluzký a pak pořádné „zabrání“ do kopečku. Zde je třeba se vyhýbat mohutným kořenům a po levé straně ještě mohutnějším (hlubším) děrám. Doporučuje se zde spíš jít než běžet. Při předešlých „trénincích“ jsem ale zjistil, že se dá při troše cviku dobře vyběhnout na pár nádechů a tak jsem zde také běžel – už z principu. Na druhou stranu ovšem to zde není dobré „přepálit“, protože to co bude následovat a vypadá jako pohodová rovinka na vydýchání, se tak jen tváří. Na vrcholu kopce mi už chladno není, naopak si z čela stírám pot. Snažím se svou rychlost příliš nesnižovat a přitom vím, že tento úsek mi k vydýchání určitě nepřispěje. Po chvíli předbíhám další paní o hlavu menší a s nějakými kily navíc, ale přesto bojuje seč může. Pozdravíme se – i na to je v tomto závodu – nezávodu čas. Evidentně ani jí ani mě až tak o ten výsledný čas nejde. Já si svým způsobem vychutnávám to, že zas po mnoha a mnoha letech dokáži běžet a to, že mě někdo předběhne (to se rozhodně stává častěji) nebo předběhnu někoho já, až tak neřeším. Navíc trasa zdaleka ještě neřekla své poslední slovo. Jedná se sice „jen“ o tři kilometry a cosi, ale velice pestré.
O kus dál v táhlé levotočivé zatáčce někdo sedí na lavičce a povzbuzuje běžce zvoněním. Později zjistím, že i kus této cesty poctivě nahrával. V tomto ohledu mu děkuji za záznam. Je zajímavé vidět jak běžím. Sice nic elegantního, vyhlazeného, ale běžím. A je v tom vidět i určitá zarputilost i nadhled nad vším současně… :-)
Běžím dál a po chvíli předbíhám další běžkyni, ale už mám tohoto táhlého stoupání až až a svým způsobem se těším na setkání s trasou „doběhovou“, kde míjím ty běžce, kteří již mají cílovou rovinku v dohledu. To ovšem zdaleka ještě není má situace a to nejtěžší teprve za nějaký ten kilometr přijde. Cílové části trasy se jen na chvíli „dotknu“ a už se zase od ní odpojuji a sebíhám dlouhým, rychlým a v té rychlosti i poměrně úzkým a technickým úsekem opět k meandrujícímu potůčku, jenž jsem daleko odtud přebíhal před „Kořeňákem“. Zde se dá získat spoustu času k dobru, ale taky je možné se zde pěkně vymáznou, případně udělat nechtěnou „šipku“. Běžím tedy raději opatrně, i když na můj vkus si myslím, že se až tak moc neloudám (myslím, že od rozcestí pod Plačlivým (jeden z Roháčů v Západních Tatrách) jsem ke Žiarské chatě běžel mnohem drsnějším a odvážnějším stylem). Seběhnutí zvládám bez újmy a po přeběhnutí dalšího mostíku přes potůček mě pro změnu opět čeká kratší „výšvih“, který mě svou prudkostí donutí zpomalit až do kroku. Této situace využívá další běžec s dítětem, kteří mě v tomto okamžiku „dávají“. Po této prudší prémii následuje menší stoupání, ale také poctivé. Když dobíhám k asfaltce, k místu jež jsem v předešlém článku označil jako ne úplně přesně vyznačené, ano to, které je třeba sbíhat dolů doleva a ne naopak nahoru! Zde již ze mě leje jako z konve. Přibíhám k malé holce s mamkou a dotyčná malá běžkyně má v sobě dost „srdce“, aby své místo nedala úplně lehce. Z nějakého důvodu se po chvíli rozhodla již neběžet tak rychle, ale kdyby pokračovala, tak ji asi určitě nepředběhnu… :-)
Po pár desítkách metrů klesání asfaltovou cestou opět odbočuji doprava na vyšlapanou lesní cestičku. Zde probíhám několika terénními vlnkami a na chvíli se mohu vydýchat, protože cesta na chvíli nabírá trochu rovnějšího (ani ne klesajícího, ani ne stoupajícího profilu). Na opačné straně již vidím některá litinová zastavení křížové cesty v mohutných dřevěných „rámech“. Tak nějak si v hloubi mysli přeji, aby mi přinesli alespoň trochu štěstí v úsecích, které mě čekají za chvíli a budou skutečným ověřením běžeckých zkušeností a zkušeností s pohybem v obtížnějším terénu obecně. Za chvíli se dostávám k bahnitému úseku a dávám si pozor, abych se zde nevymázl. Cesta začíná více stoupat a pociťuji že dochází rezervy kyslíku, které ani předtím nebyly příliš velké. Podruhé v tomto běhu jdu. Dostávám se k první pořádnější terénní vlně. Už z předešlého průzkumu trasy vím, že zhruba v polovině protilehlého svahu je zase blátíčko (u kořenu) a velice hezky prokluzuje. To by zde znamenalo „čumákovku“ přímo do tohoto rozklouzaného blátíčka. V horní části mi už chybí dech a tak potřetí už jen jdu. Chtěl jsem celou trať běžet, třeba pomalu, ale běžet, nicméně „vyhrála“ strategie, že bude lepší chvíli jen jít a trochu více se vydýchat (třeba na tři, čtyři, deset nádechů, ne ovšem déle než půl minuty) a pak zase běžet. Podvědomě mi toto dávalo do dalšího pokračování pocit, že mám v sobě více energie. Konečně jsem na vrcholu a čeká mě odpočinkovější část před nejtěžším a nejnevyzpytatelnějším úsekem celého závodu. Úseku, kde se stírají rozdíly v rychlostech běžců.
Zde hraje největší roli vlastní strach. Kdo se bojí, že bude zachycen jak padá, tak by tady asi běžet neměl. Je to dobrá rada, ale ani „pouhé“ sejití dvou krásných „VELEVLN“ míru rizika pádu moc nezmenší. Když jsem toto místo viděl poprvé, tak mírně řečeno „budilo velkou úctu“. A to znám v Beskydech i jinde spoustu prudkých kopců. Když jsem toto viděl, tak jsem se musel smát a vůbec se nedivím pořadatelům, že tento úsek do běhu zařadili. On je tou pověstnou třešničkou na dortu celého běhu. Často může být hodně blátivá i bolestivá. Přesto si na ni musí každý běžec (i kondiční chodec) sáhnout. Cestu nejde obejít. Navíc by to byla úplná zbabělá prohra… :-)))
Pokud před několika dny pršelo a spousta úseků trati byla „klouzavá“, tak tady, světe div se ne. Někteří úsek sebíhali divoce, někteří opatrněji. Ani já jsem to nepřeháněl. V prvním úseku je dokonce nataženo lano. V horní části se jej držím, ale pak to beru jako zbabělé a tak sebíhám jako by tam ani svah nebyl – snad nezakopnu o vlastní nohu. Daří se – první úspěch. Energii využívám k vyběhnutí na vrchol druhé „vlnky“. Ta je jen o trochu menší než předešlá, ale žádné pomocné lano zde již není. Tak sebíhám opatrněji i tady a také je to korunováno úspěchem. Raduji se, nejtěžší úsek mám za sebou. Pár desítek metrů relaxuji odpočinkovější rychlostí a přípravou na prudké stoupání směrem ke hranici lesa. Několik lidí mě předbíhá. Zařazuji se za ty, kteří již stoupají nahoru chůzí, ale také vidím i machra, který vybíhá nahoru „skluzem“. Tak v takové formě rozhodně nejsem. V tomto okamžiku uvedu, že traťový rekord je celých 11 minut – pěkně zaokrouhlených (11:00).
Já úsek v klidu vycházím – jako výmluvu mám to, že jsou přede mnou lidi. :-) Ani na vrcholku, již vlastně na polní pěšince těsně se vinoucí kolem lesa, se nerozebíhám, ale vydýchávám. Po několika desítkách metrů se s přemáháním nutím k běhu, ale nakonec se to poddává a já opět najdu svůj „dech“ i tempo. Jedná se o rovnější část, kde se dá trochu zklidnit. Zde byla cesta z minulých ročníků přesměrována z důvodu stavu „údolí“ pod námi. Nakonec se připojuji opět na kousek stoupání a dostávám se do nejjižnější části trati i celého Bělského lesa. Otáčím se zpět po asfaltové, ale dosti poničené, cestě ke klesání ke „Svatému prameni“. Zde je dobré si dávat pozor na štěrk a kamínky na cestě - velmi dobře mohou podklouznout. Lepší je se snažit najít cestičku mimo ně. Seběhnu do menšího údolí a těsně za kovovým plotem ostrým obloučkem sbíhám do delšího údolí ke Svatému prameni, kříži i konci křížové cesty. Běh postupuje proti „směru času“ této významné cesty především pro věřící. Na druhou stranu se zde určitě rád zastaví i každý, kdo má rád poctivé řemeslo a to především to „černé“. Jednotlivá zastavení jsou totiž krásným výsledkem práce mistrů železa a taktéž mistrů lesa. Kovová část je nesena mohutnými dřevěnými sloupy. Křížovou cestu jsem popsal v jiném článku a při závodu jsem na kochání čas neměl. Mnohokrát jsem tuto část procházel a nikdy mě neomrzela. Má své velké kouzlo. Nyní mi dodává určitý pocit klidu, ale stále se snažím běžet. Přiznám se, že už bych byl nejradši v cíli. Únava začíná silněji doléhat. Někteří zde již jenom jdou, jiní používají „indiánskou chůzi“, někteří svižně běží, že nemám šanci je ani doběhnout, natož předběhnout. Oni naopak předbíhají mě. Vlnkami se dostávám k přípojce na asfaltku u rybníčku. Při „tréninku“ jsem zde vždy probíhal a snad jen jednou mě napadlo jestli cesta nepovede odbočkou a stoupáním nahoru. Suverénně probíhám rovně, ale sedící člověk organizačního týmu mě ukazuje správnou cestu. Naštěstí jsem „ztratil“ jen pár, spíš více párů, sekund a s ne příliš velkým nadšením vybíhám kopeček. Už skutečně žádné kopce nechci a má mysl se ladila spíš na poslední táhlé a poměrně velké stoupání po asfaltce a teď dostanu jako naschvál ještě tento bonus.
Chvíli se pohybuji po rovince a nechávám rychlejší předběhnou. Skutečně už nemám moc sil na nějaké velké sprinty… :-)
Naopak musím být opatrný, protože mě čeká seběhnutí nejistou cestičkou. Nechci se vymáznout skoro v závěru celého závodu. Poslední část klesání ale využívám k získání rychlosti do protějšího kopce a to zrovna v místech, kde bývá blátíčko. To zvládnu a získám čas. Chvíli po asfaltce běžím do kopce, ale pak už to vzdávám a jen se snažím jít. Styl, který jsem chtěl použít během celého běhu se nějak nevydařil a místo abych stále běžel, někdy třeba i pomaleji, tak v některých úsecích jsem jen šel. Naštěstí to byly jen kratší úseky a ve svém výsledku si myslím, že vždy těch několik, maximálně desítek sekund odpočinku chůzí mi dodalo drahocennou energii do dalšího běhu, kterou bych asi urputnou snahou o trvalý běh nezískal. Konečně jsem na konci stoupání a nyní už vím, že budu jen běžet po rovince. Běžím úplně v klidu. Na vrcholu kopce mě předbíhá jiná běžkyně a já to rozhodně nechci jen tak vzdát. Vím, že mě čeká už jen pár set metrů do cíle. Snažím se ji zase doběhnout, ale jen chvíli držím tempo, respektive nepředbíhá mě tak rychle. Pak ale již i ona zabere a ztrácí se mi někde v nedohlednu vepředu.
Po chvíli se dostávám k fotografovi, který zaznamenává všechny závodníky a na dvou fotkách se podařilo vyfotit i mě. Fotky vypadají velice zajímavě… :-)))
Poté dobíhám ke skupince děvčat podél trati, které mi fandí mým jménem. Velmi zajímavý a hezký pocit. Skoro bych řekl, že jen pro něj je důvod běžet - i kdybych se měl do cíle doplazit. Myslel jsem si, že už moc sil v sobě nemám, ale v tento okamžik si vlastně vychutnávám své vítězství. Veškerá únava ze mě spadla a najednou mám sil skoro jako v pětadvaceti (tehdy jsem i hory přenášel – hihi :-)))) )
Na mé možnosti do cíle „sprintuji“ a ani nemusím během těch dvou set metrů, možná méně, dýchat – zvládnu to snad jen na dva nádechy. Tohle jsem nikdy předtím nezažil. Ke snímači cíle vbíhám skoro „o duši“. Teď mohu „uzmout“ nějakou tu desetinku s mého času. Ať už je jaký chce, vím, že mám svůj traťový rekord a je stokrát lepší než jsem vůbec mohl očekávat. Pro medaili si běžím tak, že skoro na poslední chvíli zabrzdím. Úsek na doběh se mi zdá nějaký krátký… :-) Pochopitelně medaili mi na krk dává v ten okamžik to nejkrásnější děvče na celé trati (snad se ostatní neurazí… :-) ).
Až se vydýchám, tak se podívám na hodinky a ukazují něco kolem 25 minut. Skutečný čas mám 23:03 a jsem na 449 místě celkově z 716 hodnocených. Z nich bylo 11 po časovém limitu 40 minut, přesto byli hodnoceni… :-) Mé přání nebýt úplně poslední se nadmíru vydařilo a běželo se mi skutečně dobře. Samotná trať je velice nevšední a mě se už po prvním proběhnutí (projití) nadmíru zalíbila. Je jasné, že tento rok se budu chtít opět přihlásit a snad se mi podaří být třeba jen o tu jednu sekundu lepší než v roce 2022. Pokud mi zdraví alespoň trochu bude přát. Bohužel v poslední době to s ním není úplně nejlepší a nejhorší na tom je, že se často zhorší z ničeho nic a to dosti výrazně, že i pár kroků udělat vyžaduje notné zatnutí zubů. A pak třeba během dne nebo dvou je zase vše v pořádku. Inu představa, že většinu věcí ohledně sportu si určuji jen já sám, se nějak mění. A to neuvažuji, že někdy jsem tak šikovný a tak dobře v horách spadnu, že se z toho musím týdny a týdny vzpamatovávat (na to jsem předtím nebyl vůbec zvyklý… :-)))
A jaká je tedy situace přibližně měsíc po onom „osudném“ malém podklouznutí? Už je lépe. Během posledních dnů se mi dokonce podařilo i trochu běžet. No běžet, on to byl spíš „kulho-běh“, ale i když nohy bolely, tak už jsem měl úsměv na tváři. Na co jsem byl kdysi běžně zvyklý, třeba vyskočit dva schody naráz ještě moc nezkouším, ale je cítit velká změna. Dokonce jednou po práci v Opavě při spěchání na autobus do Ostravy jsem si zaběhl možná půl kilometru, sice občas s přestávkami, ale vcelku rychle a s výrazně menším kulháním než předevčírem. Teď mám v plánu vyjít na ostravskou haldu „Ema“ a ta ukáže jestli už mohu jít i do kopce. To by bylo super, Tatry i další „kopečky“ by se opět dostaly na turistické téma dne… Lákání hor je velice silné a obrovskou motivací zatnout zuby. Jak to nakonec dopadlo je uvedeno v předešlém článku.
https://www.turistika.cz/mista/necekane-dobrodruzna-vyprava-na-ostravskou-sopku/detail
Inu akce „Starobělské lurdy“ se mi vryla pod kůži jak málo co jiného. Je jasné, že příští ročník budu „muset“ zase. Nejkrásnější je to, že se jedná především o běh pro běžné lidi, běžné smrtelníky a neběžce jako jsem třeba já. Pro mě a asi i většinu dalších zde číslo na časomíře asi nebude nejpodstatnější. Nikde nebylo cítit, že by někdo pohrdal „stylem“ běhu, který může být miliónkrát nehezký, neefektivní, ale je u spousty závodníku vidět urputnost, nadšení a radost i jistý nadhled a hlavně ryzí sportovní přístup, který u mnoha populárnějších a miliónkrát lépe placených sportů se nějak ztrácí do pozadí.
Na druhou stranu je u každého cítit, že nechce „úplně“ prohrát a být poslední. Jednoduše závod ve kterém je vše co má být. Pocit, když ti fandí od srdce někdo, koho ani neznáš, je nezapomenutelný. Cílová rovinka, která už nebolí a vše najednou jde úplně lehce. Cílová rovinka, kde si vybíráš které krásnější děvče ti nasadí na krk medaili – zaslouženou medaili. Horký čaj a kobliha v cíli měli také velmi nevšední chuť. Inu spokojenost na maximu. No teď, po problémech s nohami, budu rád, když se rozhýbu a běh nebude zatínáním zubů jako teď, ale svým způsobem radostí. Starobělské lurdy 2022 mě daly mnoho a jestli něco vzali, tak ani nevím. „Donutily“ mě začít trénovat, začít běhat, vrátit se určitým způsobem do dětských let. Opět si trochu zvýšit své sebevědomí, což je můj věčný problém. V horách a když jde „do tuhého“ (člověk má neskutečnou chuť přežít) a je třeba se z problému „vysekat“, najednou všechno jde. A podobně i výsledek ve Starobělských lurdech značně překonal mé nejsmělejší představy. „Starobělské lurdy“ mě „donutily“ vrátit se i na delší trati, kdysi tak oblíbené. To, že dokáži „běžet“ i více než dvě hodiny a zvládnout kolem 15 kilometrů je pro mě krásný výkon. Výkon ve který jsem snad ani já sám nedoufal. Trénink na lurdy mě k tomuto donutil a taky byl často tím „kdo“ mě říkal „nezastavuj a běž“. Za to vše jsem mu vděčný, i když teď bude tréninkový plán hodně obtížný a určitě bude ještě hodně bolet. Přesto Tatry a letošní „Starobělské lurdy“ jsou důvodem se opět pokoušet zatnout zuby a dostat se do nyní již ztracené formy. A příští lurdy alespoň o jednu sekundu lepší...
ODKAZY:
https://www.youtube.com/watch?v=AjnJVe44Dxo&t=91s … Start.
https://www.youtube.com/watch?v=Y-7WLrhpD54 … Druhá část běhu – doběh do cíle.
https://eu.zonerama.com/LukasX-Trail/Photo/9135421/355834115 … Zde jsem vyfocen před cílem
https://eu.zonerama.com/LukasX-Trail/Photo/9135421/355834116 … A zde také. Foceno Lukášem Podolákem a svou fotku by si zde měl být schopen najít skoro každý…
https://www.youtube.com/watch?v=9eKA6tHmIJs&t=7s … jedna část běhu natočena Tomášem Věnskem, po šesté minutě tu probíhá dokonce skupinka i s vlajkou a vypadá to, že pěkně „válí“… Můj obdiv má například závodník se startovním číslem 207 – Dominik Laky, který to i přes nějakou tu nevýhodu pěkně „řeže“ s dobrým výsledným časem 35:08 …
https://www.youtube.com/watch?v=_als1eHF7cw … jiná část běhu a já jsem zde v čase 12:50 a akční kamera je tak dobře zamaskovaná na triku, že skoro není vidět… :-) Mé startovní číslo je 686.
Přidat do oblibených uživatelů
Ostrava
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Mé první "Starobělské lurdy" - část druhá - START.
