Malilinkatý beskydský trénink na tatranské "Roháče", díl první.

      Vzhledem k tomu, jak se mnou „zacloumal“ první pohled na Ostrý Roháč, s automatickou reakcí „TAM MĚ NIKDO NEDOSTANE, NEJSEM SEBEVRAH!“, tak bych asi žádný „trénink“ podnikat nemusel. Nicméně po pár dnech, maximálně týdnech jednoznačného odmítání, podobně jako pohled na „Gerlach“ z tatranského vláčku, spadající do jakéhosi děsivého terénního „lavoru“ (což je ovšem jen iluze), kdy se mi jen z tohoto pohledu a představě, že bych snad někdy v nedohlednu lezl nahoru, nedělalo úplně dobře, se odmítání posunulo na jinou stranu a ke slovu se pomalu, ale jistě dostává zvědavost. Ostrý Roháč na druhou stranu při pohledu vypadá krásně. Jen se nesmí uvažovat nad tím, že po tom ostrém hřebínku je třeba vylézt nahoru a na opačné straně také prudce slézt dolů. Místo abych se choval normálně a když jsem si sám sobě říkal „tam nikdy“, tak jsem se rozhodl dělat úplné ptákoviny.

      Například zjišťovat informace o Západních Tatrách a konkrétně o pověstné „Roháčské hřebenovce“. Pouštět si nejrůznější videa a na nich zkoumat každý krok, které udělali pořádní machři a také „machryně“. Tak moc, až se mi z toho občas dokázala pořádně točit hlava. Některá videa vypadají nadějně [1], že bych to mohl zvládnout snad i já - úplný nehorolezec a některé videa jsou přesný opak – jedno uklouznutí nebo zavrávorání a není již šance to napravit (až v dalším životě). Představa, že by mě tu chytl deštík nebo dokonce bouřka nechci ani domýšlet – co dělat pak? „Zašprajcovat se“ a skoro zmrznout a nebo to risknout po něčem kluzkém? A spousta dalších otázek, jejichž výsledkem jsou jen větší a větší obavy (strach).

      Dokonce jsem ji jednu dobu přikázal „nedívej se už na ta videa“ - výsledkem je jen snižování už tak nevelkého sebevědomí. Naopak hory byly spíš to, co mě učilo být „zdravě optimistický“, mnohem více než v čemkoliv jiném v mém životě. Ne, že bych hory podceňoval – to bych neřekl, snažím se připravit jak nejlépe to jde a nepodceňovat je. O to spíš ty, které jsou na hranici mých fyzických i psychických možností. A tím Tatry jednoznačně jsou.

      Jsou to velehory nejbližší a tak nějak je pořád beru za „naše“. V horách totiž není vůbec vidět, že by se nějaké země rozdělili. Kdybych po mnoha desítkách let do Tater opět nezavítal [2], tak bych asi tento problém neřešil. „Bohužel“ jsem tam zavítal a to jsem věru neměl dělat. Tak „trochu“ si mě chytly za pačesy. Asi nejsem jediný. Kdybych dal na první pohled na zasněžené Predné Solisko a zbaběle se otočil zpět k vláčku, tak bych tyto „starosti“ asi neměl. Ovšem já jsem se jako naschvál neotočil a tak asi mám mít to, co jsem si „uvařil“. Inu, nemusel bych skoro do zblbnutí zkoumat kdejaké zdroje a místo abych se uklidnil, tak jsem ještě více a více nervózní. A to asi neskončí do doby, než budu na začátku stoupání někde na tomto hřebeni. S přívlastky „nejtěžší“, „nejnáročnější“ či „nejnebezpečnější“ turistická trasa v „našich“ Tatrách.

       Když už jsem neměl odvahu na Ostrého Roháče a vylezl jsem pouze tou nejlehčí cestou na „Plačlivé“, tak jsem si při prohlížení mapy umanul něco, co by mohlo být jakýmsi tréninkem na Ostrý Roháč. Později jsem se dočetl a „doanalyzoval“ na fotkách a videích, že tato „cestička“ jako seznámení s „Roháčskou hřebenovkou“ je spíš onou pověstnou třešničkou na dortu. Tedy ne rozcvička, rozchození, ale skutečný „KŘEST OHNĚM“ každého vysokohorského nováčka. Na druhou stranu je to prý to nejkrásnější, ale i to nejnebezpečnější co by SNAD??? „běžný“ smrtelník měl šanci zvládnout. Nějaké ferraty, které jsem si prošel, mi příliš optimizmu asi dodat nemohou, cítím, že B je zatím mou „snad“ zvládnutelnou hranicí. Vím, že chůze nad srázy určitě není to po čem bych toužil a je to vždy velký boj, často i prohraji.

      Pár prudkých svahů jsem prošel, pár skalek jsem se dole „dotknul“, ale s horolezectvím to nemělo nikdy nic společného. Jak rád říkám – pokud to vylezu i já, tak je obtížnost „NULA-NULA-NIC“. Navíc ani zdraví už není u mě tak pevné jak bylo (kéž bych byl nyní alespoň v takové formě jako vloni). Pohled na Roháče mi učaroval a velice rád bych je viděl zase. Když jsem už na začátku pochopil, že je to zcela jiný kalibr než vše co jsem předtím šel [3].

      Jako menší seznámení s Roháči mám z loňska jen cestu na Plačlivé. Cesta, krásná a pro většinu běžných turistů zcela v možnostech zvládnutí. Popsal jsem ji v těchto článcích:

https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-cesta-k-rohacum-dil-prvni/detail

https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-rohace-dil-druhy-cesta-na-placlive/detail

https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-zaverecny-dil-sestup-z-placliveho-vypad-k-smreku-a-bezecky-navrat-k-ziarske-chate-a-dale-k-zastavce-autobusu-v-udoli/detail

      A jako zkoušku co zvládne má levá noha, která po Gírové stále není úplně v pořádku (ale velmi malými krůčky se to zlepšuje). Na trénink psychické odolnosti a stability v pohybu mě napadá v Beskydech (zatím) jen pár míst. Pokud vyřadím větší skály na které zkrátka a jednoduše nemám, tak se do pohledu zájmu umísťuje například hradisko Bílá (Skalka), hradisko Čeladná (Kozinec), „Vlčí skála“ (Mrazový Srub) na hranicích se Slovenskem a pak už asi jen místa na Slovensku nebo ostrý hřeben podél lomové stěny štramberského Kotouče. Těch deset metrů, možná trochu více, jsem neměl absolutně odvahu přejít – nebylo čeho se pro jistotu chytnout a dokonce některé větve stromků vytvářely překážku ve formě jakéhosi „převisu“. Místo, které není oficiálně přístupné, proto jej do mého výběru neřadím, navíc má vcelku velkou jistotu udělání poslední chyby – po levé straně lomová stěna spadá mnoho desítek metrů dolů.

     Na Slovensku si nejsem úplně jistý s časovými uzávěrami a přece jen je i Fatra poněkud časově z ruky. Výstup na „Skalku“ u Bílé považuji za špičku v pohledu obyčejného turisty. Západní, nesmírně prudký svah by „ocenil“ sebemenší chybu. Poslední skalní „hradbu“ je nutné překonat nebo ještě nebezpečněji sestoupit zpět níž. „Traverzování“ podél paty tohoto dlouhého skalního pruhu mi tehdy nepomohlo najít lepšího místa, třeba méně strmé pukliny po níž bych se bezpečněji dostal nahoru. I samotný pohyb v této úrovní naskýtal mnoho příležitostí k podklouznutí a o kus níž se nachází další vysoký skalní schod. Tedy i na zastavení případného sklouznutí bych měl mnohem méně času. Když jsem došel úplně doleva, tak místo příhodnějšího místa k výstupu jsem našel akorát velmi poctivý minimálně deset metrů vysokou kolmou skalní stěnu. Pohled dolů byl děsivý a mě začínalo být vcelku úzko. Inu nezbývalo než se velice opatrně vracet zpět a doufat, že najdu vhodnější místo.

      To se nestalo. Došel jsem k onomu místu, přes nějž jsem nechtěl původně stoupat. Při zhodnocení všech plus a mínus nebylo jiné „vhodnější“ řešení. Ovšem na prudkém svahu. Kdyby ona část „skalní hradby“ byla nízko nad zemí, neměl by člověk až takové obavy. Ale pod sebou jsem měl prudký svah o výšce klidně dobrých padesáti metrů (když jsem jej viděl poprvé v zimě, musel jsem počkat až na jaro, než jsem našel odvahu stoupat výš – a ani dnes si zdaleka nejsem jistý, jestli je zcela bezpečné „volně“ nahoru lézt. Nakonec se mi podařilo nahoru vylézt (udělat těch pár kroků ve skále), ale byly to obrovské nervy a naštěstí mě za horizontem nečekaly ještě další a ještě těžší místa, ale už jsem byl na hřebeni. Nikdy potom jsem už na tuto cestu odvahu neměl a nedoporučuji ji.

      Hradisko Bílá nebo též „Skalka“ naproti (východně) Šorštýnu je od Ostravy dále, je po dešti, noha není zcela ve formě na těžší techničtější výstup a tak mám sám pro sebe výmluvu (abych nemusel říkat že se bojím). Nepřemýšlím, navíc má být v tento víkend i akce na CB pásmu a tak balím i vysílačky a vybírám si mé oblíbené místo „hradisko Čeladná“ - kopec Kozinec. Později bych chtěl vysílat i na dalších kopcích a v plánu mám po Kozinci i „Malou Stolovou“, další místo někde u Čertova Mlýnu a sestoupit dolů podél jižní hranice NPR Kněhyně – Čertův Mlýn dolů a připojit se sestupovou cestou (v jednom místě je i odbočka doleva pod největší (nejhlubší) pseudokrasovou jeskyni Vnějších Západních Karpat – Kněhyňskou propast. Tam nemířím, ale chtěl bych co nejrychleji sestoupit do údolí Čeladenky, abych poté opět začal stoupat na druhý největší, ale zato určitě jeden z nejkrásnějších vrcholů Moravskoslezských Beskyd, na Smrk. Poté již „jen“ sestoupit do Ostravice a vlakem se nechat dovést do Ostravy.

Později zjistím, že to byly velice smělé plány a čas, jak už to tak bývá, opět pracoval proti mně.

     Ráno před osmou hodinou vyjíždím autobusem z Ostravy a na Ostravici jsem kolem čtvrt na deset ráno. Není to zcela nejlepší čas, ale po týdenním brzkém vstávání do práce se mi chtělo poležet alespoň o hodinku nebo dvě déle.

      Cesta z Ostravice kopíruje severní „patu“ Smrku a trvá zhruba hodinu a něco. Trochu jsem ji popsal v tomto videu:

https://www.youtube.com/watch?v=zGXrxJnoTlU

      Přicházím k prameni Cyrilka, kde po dlouhé době nejsou hrníčky – vydržely zde roky. Trochu se napiji zázračné vody a s nemalou mírou nervozity pokračuji směrem k hradisku a k jeho vcelku prudkému jižnímu svahu. Na zhruba stometrové vzdálenosti mezi skalkami a suťovými poli překonává výšku asi 50 metrů. Některá místa jsou pochopitelně i prudší. Několika cestičkami jsem si zde vyšel, ale nyní bych chtěl zvolit něco zase o trochu obtížnější. Navíc je po dešti a tak nevím jak vše bude klouzat. Beru spolehlivé a ověřené pohory, na nic si zde nechci hrát. Hradisko Čeladná nebo také kopec Kozinec je mé oblíbené místo, ale vždy je určitým zdrojem „nervozity“. Tím tuplem teď, když chci jít něčím novým. Pohled jak svah vypadá je v tomto videu:

https://www.youtube.com/watch?v=iR-pO2SzLqA

      V této nahrávce je taktéž uvedena zhruba polovina výstupové cesty nahoru. Ač vede kolem skalek, tak podklad není zcela jistý a po mechu se mi určitě po ještě strmější skalce jít nechce. Navíc netuším jak obtížná místa by se na hřebínku těchto skalek ukázala. Nejsem žádný horolezec a tak musím volit cestičky s rozumným odstupem. Po chvíli už stojím na prvním jistějším místě vedle nejnižší skalky. Mohu se posunout ještě kousek výše. Opatrně a pomalu stoupám kolem skalky a určitě nechci sklouznout níž. Už mám solidní výšku nad asfaltkou. Když se podívám dolů, tak je mi jasné, že klesat tímto směrem dnes určitě nechci. Vypadá to tak, že by mě s největší pravděpodobností čekal rychlé a ne moc plánované sklouznutí dolů. Jistota, že bych již nyní přece jen výrazně lépe chodící nohu dostal zase do stavu před několika měsíci. S velkou pravděpodobností bych si ty nohy asi pořádně dorazil. Dostávám se do míst, kde se mi nechce příliš moc nahoru a už vůbec ne dolů.

       Vymýšlím cestičku kam dále. Příliš moc se vzdalovat od skalek se mi nechce – jsou v tomto okamžiku tou největší jistotou. Dobře si uvědomuji si i to, že v rámci odlehčení (nicméně na Roháče si ji určitě vezmu) jsem si nebral ani tu lehčí horolezeckou přilbu a tak by případná chyba byla mnohem tvrdší. No nic, nejhorší je v horách nad rozhodnutím příliš otálet. Musím se vzdálit místu jistoty a vykročit na velice nejistou zem. Musím přejít pár metrů, kde pravidlo tří bodů v žádném případě dodržet nemohu. Ale je to ta nejjednodušší cestička. Motivací je balvan i kmen stromu - když k němu dojdu, tak zas budu, alespoň na chvíli, na nějakém „opěrném bodu“. To se úspěšně daří a mohu zase přemýšlet kam se vydat dále. Je mi jasné,že jsem si na své zkušenosti nevybral úplně snadnou cestu. Ale chozením cestami snadnými se příliš dál neposunu. Roháčská hřebenovka bude určitě mnohem těžší, na druhou stranu alespoň trochu potrénuji – jakýkoliv trénink je lepší než žádný. Pokud mohu v tomto okamžiku myslet a vnímat něco jiného než kde chytnout ruku a kam udělat další krok a při tom ještě vnímat nejmenší nechtěný pohyb nohy, tak pochroumaná noha z Gírové zatím nestávkuje. To je super, ale nyní mám na starosti jiné věci – třeba takovou „drobnost“ jako nezahučet dolů. Konečně se dostávám do poloviny svahu, ale některé okamžiky nebyly snadné. Dokonce jsem pro autenticitu atmosféry ponechal v nahrávce i některé ostřejší slůvka, která náročnost místa skvěle doplňují.

      Druhý díl výstupu již bude popisovat suťové pole, které by mělo být snadnější. Alespoň to jsem očekával. Realita byla ovšem ta, že snad ani jeden kámen na který jsem šlápl nebyl pevný. Cesta nahoru velice nejistá, ale vydařilo se. Po suťovém poli se již dostávám k patě poslední vrcholové skalky, kde také musím chvíli hledat opory až nakonec se dostanu úplně nahoru na hřebínek. Už nemusím stoupat výš. No, skutečný vrcholek Kozince je asi deset nebo dvacet metrů západně o výšce maximálně o metr nebo dva vyšší než místo kde stojím. Jsem nahoře a nikam jsem nezahučel – SUPER!!! Dívám se dolů a jsem rád za tento výkon. Levá noha se stále drží. Za cestičku, kterou jsem si vybral se nemusím vůbec stydět – nechtěl bych stejným směrem sestupovat! V následujícím videu je sestříhaná druhá část výstupu (kdo bude chtít vidět i další detaily výstupu, které zde nejsou, tak si mezi mými dalšími videi určitě najde i ty „syrové“, neupravované).

https://www.youtube.com/watch?v=dadfcxmUzwM

      Článek opět nabobtnal a tak je zde nejvyšší čas článek rozdělit. Další povídání bude v následujících článcích (čtenář může očekávat další popis i zážitky z kopce Kozinec i cestu na Smrk).

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.youtube.com/watch?v=tVShmzewzqg … s nimi jít by člověk asi našel odvahu, protože s tímto úsměvem to ani nemůže být jinak…

[2] https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-aneb-po-trech-desitkach-let-opet-ve-velehorach-cast-i-predne-solisko/detail

[3] https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-cesta-k-rohacum-dil-prvni/detail

[4] https://www.youtube.com/watch?v=gKwEvFaHbJE&t=91s

[5] https://www.youtube.com/watch?v=Ad5RqtbkDI8

[6] https://www.youtube.com/watch?v=9xCHf1wBkxE& … tak a zde je to úplně jiný kalibr, mírně řečeno „blázen“, to co on běží, tak já budu rád, když vůbec najdu odvahu přejít držíc se řetězu

[7] https://www.youtube.com/watch?v=qxU-WIncwN4&

[8] https://www.youtube.com/watch?v=ACJYlNuOZZk

[9] https://www.youtube.com/watch?v=T1QKAiWJ0-8

[10] https://www.youtube.com/watch?v=jATR6WrlYSo&

[11] https://www.youtube.com/watch?v=5C4BjvbC1Ms

[12] https://www.youtube.com/watch?v=VAq8Zm-S2WQ

[13] https://www.youtube.com/watch?v=NnSUF2euTOE

[14] https://www.youtube.com/watch?v=9i-Zk-MrXGo

      ---- tolik tedy k tomu co mě asi bude čekat a na co se musím dobře připravit, dále jsou pak mé malilinké pokusy najít trochu více odvahy… Jedná se o cestičku, kterou jsem si usmyslil, že vylezu na „Hradisko Čeladná“ nebo také kopec „Kozinec“. Pochopitelně se na něj dá vylézt lehčí, méně obtížnou cestičkou, ale i ta může být za vichru nebo ledu a celkově „klouzajících podmínek“ ne úplně snadná. Je mi jasné, že tento kopeček je nic, oproti tomu na co se chystám, ale v Beskydech asi těžko budu hledat krásnější a strmější hřebínek, který by byl běžně přístupný. Ještě mě napadá „Hradisko Bílá“ se svou vrcholovou hradbou a severně umístěnou skalní stěnou a pak asi nejsilnější kalibr, který jsem v okolí Beskyd viděl – tedy skutečný vrchol „Kotouč“ ve Štramberku. Zde lomová stěna skoro kolně spadá mnoho desítek metrů dolů. Zde jsem se odvážil pouze na začátek u jakési tyčky nebo stromku a další krok jsem ze strachu nebyl schopen vůbec udělat. Sklouznu levou nohou a poslední pád v životě již nic neodvrátí. Cítím, že právě toto je ten hlavní problém,který se budu muset naučit ovládnout. Přiznám se nyní, že netuším, kde bych měl tuto sílu jít hledat. Na Kotouči by se jednalo o pár kroků, maximálně nějakou tu desítku metrů, zato v Roháčích očekávám, že tyto nervy budu muset zvládat trvale třeba stovky metrů.

I proto jsou tyto pokusy na trénink jen MINI-MINI-MINI pokusy.

[15] https://www.youtube.com/watch?v=zGXrxJnoTlU&

[16] https://www.youtube.com/watch?v=iR-pO2SzLqA

[17] https://www.youtube.com/watch?v=dadfcxmUzwM

[18] https://www.youtube.com/watch?v=CNJ0nCS-q50&

[19] https://www.youtube.com/watch?v=1ufP6RAByjA&

[20] https://www.youtube.com/watch?v=DvYG9UJRpVA&

[21] https://www.youtube.com/watch?v=oWbj1i626x0