Kostel sv. Jiljí, opata v Pardubičkách

Původně se v Pardubičkách nacházela kaple stejného zasvěcení, o níž se vyskytuje první zmínka v bule papeže Bonifáce VIII. z roku 1295. S určitostí víme, že se nejednalo o stávající stavbu. Ta byla vystavěna až po zániku cyriackého kláštera ve 2. polovině 15. století (v roce 1483 byl pro něj slit zvon). Koncem 13. století se z kaple stal nejprve filiální (takto zmíněn v letech 1349, 1350 a 1351) a následně na určitou dobu též farní kostel, který je uváděn v roce 1350 v odstupní listině k litomyšlskému biskupství. Mezi kostelem a vysokým příkrým břehem Chrudimky stával navíc již zmíněný klášter nebo pouze filiálka proboštství pro dohled nad hospodářstvím, a to jednou částí na hřbitově a druhou částí na obecní pastvině. Zbudován musel být po roce 1226, kdy byli první mnichové řádu sv. Dominika uvedeni ke sv. Klimentu v Praze. Vyloupen a zbořen byl husitskými vojsky 28. dubna 1421 po dobytí města Chrudimě. Karel Vladislav Zap o tom napsal: „Po opanování Chrudimě 28. dubna 1421 spálen a zkažen byl klášter dominikánův v Pardubičkách.“ Tehdy byl zničen rovněž i kostel, jehož obnova probíhala v letech 1421-1512. V roce 1512 Vilém z Pernštejna určil, aby příjmy kostelů v Pardubičkách a v Rosicích byly obráceny k faře v Pardubicích, ale děkan měl za to chovat druhého kněze, který by těm lidem v obou osadách buď druhou nebo třetí neděli v měsíci přisluhoval. V 1. třetině 16. století dostal kostel stávající krovy včetně západního štítu lodi a ve 2. polovině 17. století byla postavená západní a severní předsíň, jež je zachycena plánem z roku 1729. V relaci z roku 1677 se o kostele uvádí, že měl stříbrný kalich, mosaznou nádobu na vodu a 3 zvony. Patřily k němu vsi Nemošice se 78, Droždice se 60, Černá za Bory se 32 obyvateli. V seznamu far na pardubickém panství z let 1615 a 1654 je kostel uváděn jako filiální do Pardubic. Pardubický děkan odsud v roce 1615 dostával 6 kop grošů a 35 kuřat; roku 1654 5 kop 50 grošů 4 denáry, 35 kuřat, při každé mši svaté za oběd 30 grošů a za mši svatou 30 grošů, dohromady 1 kopu, což činilo ročně 4 kopy grošů, neboť služby Boží se zde konaly jen 4x do roka. V roce 1725 byl objekt označován za do Pardubic příslušnou kapli. Do roku 1754 byla severní předsíň zbourána a západní upravena, stejně jako sakristie (viz výše zmíněný plán z roku 1754). Opravy kostela v letech 1904-1905 vedl architekt Bóža Dvořák. Tehdy byla stržena stará a postavena nová západní předsíň a v lodi byla upravena stávající kruchta. Strop lodi byl opatřen novým podhledem. V prvním poli na severní stěně a v závěru presbytáře byly v roce 1905 odhaleny 2 gotické obrazy s figurálními výjevy, v 1. poli na jižní stěně 1 s vedutou. Roku 1927 došlo k opravě kostela. Po roce 1933 byl zazděn severní portál. Po únoru 1948 byl kostel delší dobu uzavřen a neužíván. Od 16. března 1964 je objekt památkově chráněn. Během 70. let 20. století byl kostel opraven a nově vydlážděn (V. Metelka s brigádníky). Po roce 1990 byl kostel několikrát vykraden, takže v něm zůstaly pouze holé zdi. V roce 2003 došlo k opravě střechy. Poslední rekonstrukce kostela proběhla v letech 2007-2008. Tehdy byly akademickou malířkou Hanou Vítovou zrestaurovány gotické nástěnné malby a odkryty a zrestaurovány malby v tzv. klenebních kápích. Okna byla opatřena novými vitrážemi. 31. srpna 2008 byl kostel znovu vysvěcen královéhradeckým biskupem Mons. Dominikem Dukou.

Jde o jednolodní orientovaný, sedlovou střechou zakončený objekt s presbytářem uzavřeným pěti stranami osmiúhelníka se čtvercovou sakristií na jižní straně, předsíní v hlavním průčelí a šnekovým schodištěm v koutě mezi lodí a předsíní. Vnějšek chrámu je bez členění a opěrných pilířů. Pseudogotické hlavní průčelí je završeno pozdně renesančním obloučkovým štítem, na severní straně lodi je zazděn gotický hrotitý portál s profilovaným ostěním, výžlabky a hruškovcem na jehlaně a konzolách. Hrotitá okna jsou bez ozdob a kružeb. V jednom okně na epištolní straně se zachoval malý kotouč se zbytkem malby na skle, jež představovala Ukřižovaného Ježíše Krista s Pannou Marií a sv. Janem z roku 1587 (obrázek o průměru 125 mm v 1 cm široké olověné obroučce, z níž vystupuje 8 pravidelných paprskovitých výsečí, jež tvoří kotouč o průměru 35 cm). Presbytář je zaklenut polem a kápěmi závěru křížové klenby se žebry o profilu hruškovce, vbíhajícími přímo do zdi, s terčovitými svorníky. Na severní straně presbytáře je situován obdélný sanktuář s vimperkem s kružbovou výplní a původní mřížkou. Na jižní straně je hrotitý sanktuář se sedlovým záklenkem a křížovou kytkou. Do klášterní klenbou zaklenuté sakristie vede pravoúhlý portál se zkoseným ostěním. V presbytáři se nacházejí malé zlomky nejspíše pozdně gotických nástěnných maleb z konce 15. století, odkrytých roku 1905. Triumfální oblouk je hrotitý s profilovaným ostěním na římsovitých konzolách. V lodi se nachází strop ze 6 obdélných a 12 čtvercových kazet.

Většina interiérového vybavení byla odcizena. Hlavní oltář sv. Jiljí se sochami sv. Markéty a sv. Kateřiny pocházel z roku 1770. Vzadu na původním obraze sv. Jiljí s laňkou byl umístěn nápis: „Tento kostel jest wystawen r. 1587. Josef Stehlik malíř r. 1818.“ Později byl nahrazen novodobou malbou sv. Jiljí od F. V. Potěšila z roku 1857. Vedle něj tu byly umístěny 2 postranní oltáře – sv. Jana a Panny Marie s kamennými tumbami. Na zdi byly obrazy sv. Starosty (hl. Kümerniss) z minoritského kláštera z Pardubic, sv. Anny a sv. Jana Nepomuckého ze 2. poloviny 17. století, malba sv. Václava je z roku 1657, což dokazuje text na něm: „Slowutne poctiwosti Panu Wazlawu Kulowi Miesstienu a spolu Radnimu miesta Pardubiz nad Labem 28. Sept. presentowan l. 1657.“ Zmínit je třeba též deskový obraz Černé madony. Na straně evangelia je bývalé kamenné sanktuarium. Čtverhranná, z prken sbitá kazatelna byla ozdobena boltcovým ornamentem, na poprsí nesla obrazy svatých evangelistů Petra a Pavla a její klobouk byl uvnitř ozdoben holubicí a na vrchu pak deskami s desaterem přikázání Božích. Obrazy byly od od F. V. Potěšila z roku 1857 a od dalších novodobých autorů. Před stupněm presbytáře byl umístěn náhrobník z bílého mramoru, z jehož nápisu lze přečíst pouze: „... n I Arnesti in vigilia sti Mathaei … † “ Z tohoto zbytku lze usuzovat, že jde o náhrobek Arnošta I. z Hostýně, vlastníka sousedních Pardubic a otce arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Čtveřice náhrobníků s nečitelnými nápisy byla z kostela vyzvednuta a vezděna vně do opravené zvonice. Na dveřích bývalého gotického vchodu visela ještě v 19. století železná rukavice, o níž se tvrdilo, že ji sem zavěsil sám Jan Žižka z Trocnova, a to na památku toho, že klášter zničil, ale kostel ušetřil. Podle jiných pramenů mělo jít o platnéřské znamení, jehož část někdo počátkem 19. století odcizil. Starý pozitiv byl nahrazen roku 1902 novými varhanami od Josefa Šturmy. Současný stav interiéru lze vidět na přiložené fotografii.

Západně od kostela se nachází dřevěná štenýřová zvonice, jež pochází patrně ze 16. století a zrekonstruována byla v roce 1990. 10. července 1880 do ní uhodil blesk. Památkou na to byla rýha ve sloupu. Původně byla ve zvonici zavěšena trojice zvonů – první s nápisem: „Leta Boziho MCCCC osmdesatého trzetiho tento zwon slyt gest do Pardubiczek. Od zwonenie nemagi nicz brati.“; druhý s textem: „Leta Panie MVCXXIII. (1533) tento zwon gest udielan ke czti a chwale Bozie za Gesska a Benesse sprawczikuow.“; třetí s nápisem: „Gegossen von Wilhelm Paul in Königgräz 1844.“, jenž byl pořízen na místo starého ukradeného. Jiné zdroje však hovoří dokonce o čtveřici zvonů, které měly být ve zvonici zavěšeny.