Klášter Vranov u Brna

Mariánské poutní místo Vranov u Brna vzniklo podle legendy díky uzdravení maršálka Viléma z Rožmberka, který prý byl slepý, ale na přímluvu Panny Marie prohlédl a k její cti postavil na Vranově kostel, k čemuž mělo dojít roku 1240.

O středověkém dění na Vranově a podobě poutního kostela toho ale moc známo není. Záznamy z počátku 17. století však připomínají, že se zde odehrála řada dalších zázračných uzdravení. Reformace šířící se Evropou v 16. století sice poutnictví na Vranově a jiných místech Moravy oslabila, ale už na přelomu 16. a 17. století došlo ke změně. Vranov získal Maxmilián z Lichtenštejna, původně nekatolík, který přistoupil ke katolické víře ještě na sklonku století a jako poděkování Panně Marii za ochranu v četných nebezpečenstvích nechal ve 20.letech 17.století na Vranově vystavět nový jednolodní poutní kostel, zasvěcený Narození Panny Marie, který nahradil původní dřevěný kostelík.

Stoupající počet poutníků si brzy vyžádal vznik kláštera. Duchovními správci vranovské svatyně se patrně měli stát jezuité. Do kláštera, založeného roku 1633, se však kníže Maxmilián s chotí rozhodl povolat řád paulánů, kteří sebou přinesli slib chudoby, poslušnosti, čistoty a trvalého postu a důraz na lásku a milosrdenství k bližnímu. Paulánům bylo souzeno na Vranově působit příštích zhruba sto padesát let. Jejich misi dočasně přerušilo zrušení kláštera Josefem II. roku 1784. Počet řeholníků ve vranovském klášteře i jejich zemský původ se měnil. V počátcích převažovali francouzští řeholníci, postupně narůstal počet paulánů z Bavorska a Rakouska, v průběhu 18. století již převažovali nejmenší bratři pocházející z českých a moravských měst.

K poutnické slávě Vranova v barokní době přispěla kromě činorodosti paulánů také událost na sklonku třicetileté války. Když švédská vojska roku 1645 pustošila Moravu, hledali pauláni stejně jako mnozí další obyvatelé útočiště pro sebe a své nejcennější věci na blízkém Novém hradě. Zradou byl však hrad dobyt. Materiální zkázu zázračně přežila pouze dřevěná soška Panny Marie Vranovské a ukřižované Kristovo tělo. Brzy po úspěšném odražení švédské přesily v srpnu 1645 vykonali děkovnou pouť na Vranov stateční obránci Brna, s jezuity v čele. Zvláštní místo pak náleželo poutníkům z dolnorakouského Poysdorfu, kteří se k Panně Marii Vranovské utíkali v době ohrožení města morem.

Vyvrcholením barokních poutních slavností se stal rok 1740, kdy se připomínalo pětisté výročí od prvního zázraku. V průběhu 19. století byla přicházejícím poutníkům k dispozici světská duchovní správa. Od roku 1926 na Vranově působili znovu řeholníci, tentokrát však Společnost Božského Spasitele – salvatoriáni.

Vranov ovšem nepřestal přitahovat ani v pohnutých dobách nacistické a komunistické totality. Nové impulzy pro duchovní a kulturní rozvoj obce přinesl pak návrat paulánského řádu na své někdejší působiště roku 1992. Podařilo se obnovit klášterní kvadraturu, jejíž část slouží jako duchovní a vzdělávací centrum pro všechny zájemce. V kostele jsou umístěny Vranovské jesličky z lipového dřeva s mechanickým pohonem a hudebním automatem. Pod kostelní lodí je krypta rodu Liechtensteinů, v roce 1820 doplněna empírovou hrobkou.