Hrobka Enisů a Battagliů u Bratronic
Turistické cíle • Památky a muzea • Hřbitov
Po cyklotrase č. 312 od Bratronic na sever, na křižovatce vpravo na cyklotrasu č. 1065 a první, neznačenou odbočkou vlevo k lesu se dostanete k samotě Chvalov, za níž je památkově chráněná, neogotická hrobka rodu Battagliů z Bratronic a Enisů z Lažan. Nebudu si nic vymýšlet a raději opíšu to, co je napsáno u vchodu do hrobky.
Battaglia de Sopramonte e Ponto alto
Původně benátská rodina, která přes jižní Tyrolsko přišla do Rakouska a do Čech. V roce 1677 jim byl přiznán šlechtický stav a v roce 1708 za vojenské zásluhy stav svobodných pánů. Na konci 18. století se rod rozdělil do dvou linií, z nichž mladší žila v Haliči a starší v Čechách. Z haličské linie pocházel baron Quido Battaglia (1846 – 1915), rakouský důstojník, který se zamiloval do dcery Karla Havlíčka Borovského Zdeny, známé jako „dcera národa“. Jeho láska byla opětována, avšak vztah byl na nátlak veřejnosti násilně přerušen. O pět let později podlehla Zdena tuberkulóze a Quido Battaglia se krátce nato oženil s polskou šlechtičnou Olgou von Lodzia – Baranowskou a žil ve Lvově
Enis von Atter und Iveaghe
Šlechtická rodina (Mac) Enis náleží k nejstarším irským rodům. Válečníci tohoto jména jsou v irských dějinách zmiňováni již počátkem 5. století, za vlády krále Ferguse. Jedna z rodových větví žila později ve Skotsku. V době vlády krále Jindřicha VIII. a náboženského útlaku katolíků odešli Enisové do Německa a do Čech. Na konci třicetileté války se proslavil Nicolaus Enis v bojích se Švédy v Pomořansku. Franz Enis bojoval a padl na konci 17. století v Uhrách, v bojích s Turky. Uznání rytířského titulu v Čechách, spolu s inkolátem se jim dostalo v roce 1680. V této době také získali statek a zámek Lažany u Blatné. Vesnice nesla pak po dlouhou dobu jméno Lažany Enisovy. Josef Enis von Atter und Iveaghe (1741 – 1824) byl v roce 1784 povýšen do stavu svobodných pánů. Jeho vnuk Václav (1820 – 1902) vlastnil na čas hrad Kámen, který regotizoval. Rod sídlil prakticky stále v Lažanech. Jejich posledním majitelem byl Heinrich (1858 – 1924) a po něm dcera Marietta (1885 – 1961), provdaná za hraběte Adalberta Thun – Hohenstein (1880 – 1957).