Březník - Šumava

Březník

Je jen málo tak zajímavých, romantických a v dnešním globalizovaném světě nádherně opuštěných míst - jako je Březník na Šumavě. V každé roční době, za každého počasí v něm naleznete ideální místo pro zamyšlení, rozjímání, nebo jen úplně prosté pokochání šumavskou přírodou v její nejsyrovější podobě. Pohled to skutečně syrový je, neboť prakticky celá oblast kolem Březníku je postižena kůrovcovou kalamitou a svahy nad údolím, mířícím k siluetě Luzného (1378 m.n.m.), podle toho vypadají. Nejen Velká a Malá Mokrůvka, ale i Spitzberg na opačné straně, teď vypadají smutně a bezútěšně, když jen holé kmeny stromů trčí ze země. Nikde ani stopy po zeleni jehličí, po mohutných větvích šumavských smrků.

Na vše tu shlíží a již celá staletí dívá budova bývalé myslivny, pozdějšího sídla roty Pohraniční stráže, která jediná zbyla z bývalé osady Březník (Pürstling). Ta tu vznikla jako dřevařská osada v roce 1804, v důsledku potřeby rozšíření těžby dřeva po vybudování Vchynicko-tetovského kanálu. Na staré obchodní cestě vyrostla nejdříve dřevěná hájovna a myslivna, v roce 1856 přeměněná na kamennou budovu. Ač se to nezdá, tady leckdy celý život žilo pár desítek lidí, kteří zde, uprostřed divokých šumavských lesů, prožívali kruté zimy, jara, kdy sníh jen neochotně mizel, někdy horká, někdy deštivá léta, sychravé podzimy. Nic je odtud nevyhnalo. Lidé zde žijící, jakoby srostli s tímto krajem. Vždyť za celou dobu existence osady, se tu vystřídalo pouhých 5 revírníků. Teprve namířené samopaly příslušníků pohraničních vojsk a výstavba hraničního pásma zbavily tento kout Šumavy přítomnosti lidí. Jen hrstka pohraničníků tu přežívala v rámci „služby vlasti“, ale i oni se v roce 1969 stáhli poněkud více do vnitrozemí. Nádherné místo při soutoku Luzenského a Březnického potoka, v nadmořské výšce 1126 m.n.m, na dlouhá léta osamělo. Není snad jiného mistra pera, než jakým byl spisovatel Šumavy Karel Klostermann, který by dokázal stejně mistrně vykreslit atmosféru tohoto místa. Dodnes se mi vybavují v paměti stránky jeho románu Ze světa lesních samot. Ponurá atmosféra krutých zim, děsivých bouří, každodenního nebezpečí při těžké práci v lese, nemilosrdné střety s pašeráky, to vše ožívá ve chvílích, kdy člověk dorazí sem, do trochu bohem zapomenutého údolíčka na hranicích Čech a Bavorska. Na drsnosti zdejší přírody a počasí, nic nezměnila ani moderní doba. Je pravda, že sem z Modravy vede asfaltová silnička, že bývalá myslivna dostala zásluhou národního parku nový kabát, ale romantiku a svůj půvab zdejší kraj rozhodně neztratil. Už ani nevím, kolikrát jsme sem s přáteli zavítali. V duchu se vracím k momentům, kdy zde člověk prožíval chvíle klidu a pohody. A paradoxně to bylo v okamžicích, kdy jsme byli v celém údolíčku sami. Jakoby už člověk byl přesycen dnešního přelidněného světa, jakoby ho obtěžovala přítomnost ostatních lidí. Je to snad proto, že člověku stále více schází možnost být sám, a naplno prožívat pocit sounáležitosti s tou opravdu ještě stále krásnou přírodou?

Těžko říci, kdy je Březník nejkrásnější. Za časného jara, kdy sníh jen neochotně odtává a vzdává se své zimní nadvlády, nebo za výjimečně horkých letních dní, během kterých louky i okolní stráně rozkvétají tisíci květů a voní stovkami vůní? Nebo snad v barevném podzimu s jeho nepřebernou paletou barev, či za pravých šumavských zim s pořádně načechranými sněhovými peřinami a třeskutými mrazy? Byl jsem tu mnohokrát a snad ani jednou jsem neodcházel zklamán. Ano, opravdu! Březník je půvabný za časných jiter, prosluněných odpolední i romantických večerů. Svou krásu neztrácí ani ve chvíli, kdy se okolní kopce ztrácejí v těžkých dešťových mracích a na promáčené louky se snáší husté závoje deště.

Březník je místo vpravdě extrémní. Nejen množstvím dešťových srážek, rekordní tloušťkou sněhové pokrývky, nebo rekordními mrazy, které se ve zdejší mrazové kotlině objevují snad každým rokem. Toto místo je extrémní především svou krásou. Přijďte se o tom přesvědčit.