Ztracené kameny - Čertova stěna - Zámčisko

Fotografie (70) • Foto: Franta

    Překrásné ráno na dnešní den slibuje bohaté cestovatelské a vizuální zážitky.Jízda rychlíky - napřed z Otrokovic do Olomouce a pak dál do Šumperku - kupodivu probíhá bez obvyklého zpoždění. Město Šumperk mne vítá krásně opravenou nádražní budovou, jejíž nové žluté fasády se zatím nestačila dotknout ruka sprejerova.
Protože mám do odjezdu autobusu na sedlo Skřítek 45 minut čas, rád bych se před cestou posilnil hrnkem vřícího černého moku. Rozhlížím se kolem a vida: hned za nádražím se nachází jakýsi bar "U Markétky".

"Tady se kafé nepije,tady se chlastá!" utře mě černovlasá obryně ze svého trůnu za pípou, pak ale blahosklonně dodává: "Tak jo, já vám ho teda uvařím.“

Po vysrkání životabudiče se přesunuji na busové nádraží a vyčkávám spolu s dalšími turisty příjezd dálkaře do Ostravy. Konečně! Vyrážíme ven z města, v Sobotíně nabíráme spoustu rekreantů s dětmi. Dvě maminky mají ty úplně maličká mimina přivázána zepředu šátkem přes prsa k sobě - chybí velké kruhy do uší a černá pleť a bylo by to jako v Africe.
(Být tím dítkem, tak bych, až budu dospělý, mamince pěkně poděkoval za hrbeček na zádech a za vykřivenou páteř a zeptal se jí, jestli někdy neslyšela o turistické sedačce pro malé děti!)

Mnoha serpentinami stoupáme po velmi dobré silnici vysoko do hor a pak zastavujeme u Motorestu Skřítek. Většina vystoupivších zamíří do jeho útrob, se mnou už ale mlátí cestovní horečka. A tak jen mrknu na turistické ukazatele, přejdu frekventovanou silnici a vzápětí se vnořím do stínu překrásného horského lesa. Mírné stoupání mne přivádí k dalšímu rozcestí a čeká mě prý "strašné " stoupání nahoru na hřeben hor.


Nakonec to není tak hrozné, jak jsem si to představoval podle článku jednoho "takyturisty.“ Stoupák je to sice slušný, ale ani při zařazení horské trojky člověk nemusí odpočívat a lapat po dechu, cesta totiž vede ve stínu stromů. Navíc jsem ke svému úžasu zjistil, že to s mou fyzičkou 49-letého "mladého starce" není až tak zlé: cestou nahoru jsem postupně dohnal a předběhl všech asi padesát poutníků, nacházejících se na cestě... a to sem ani nechtěl.

Najednou stojím u dalšího rozcestí. Vpravo vede značka k bývalé Chatě Alfrédce, moje cesta ale vede pořád rovně do kopce a tentokrát je to v délce asi sto metrů opravdu pořádný hrb a hodil by se do ručky i nějaký ten čagánek! Naštěstí už jsem kousek pod hlavním hřebenem a zdáli se na mne usmívá bělostná pyramida Ztracených kamenů. Potkávám skupinu polských turistů, kteří se prohýbají pod tíhou kbelíků plných borůvek. Zdravíme se a já ve zbytku stoupání přemýšlím nad tím, co by asi řekli naši slovanští bratři na to, kdybychom my Češi podnikali podobné loupežné výpravy za lesními plody na polské straně - ti by nás asi hnali!

Přicházím pod nádherně nasvícené Ztracené kameny, nad nimiž se převalují pohádkově bílá oblaka... a já jenom vydechnu nadšením a už lovím z batohu foťák. Asi po půlhodíně fotoorgií usedám na hranu tohoto překrásného mrazového srubu a kochám se supervýhledem.

Čas je ale neúprosný.

A tak ještě při zestupu z vrcholku poobdivovat zajímavou strukturu balvanů, připomínají leštěný mramor, a vzhůru na Pec a Pecný. Nad Pecí se dostávám nad horní okraj lesa a dál už míjím jen malé shluky stromů a hustý porost kosodřeviny, oživujících savanu hlavního hřebene hor a před mými zraky se zjeví i překrásné panoráma s hlavní horou Hrubého Jeseníku, Pradědem.

Sotva znatelným chodníčkem stoupám na vrchol Břidličné ke kamenným mužikům a malebným skalkám . Jedna z nich má skutečně profil anglické královny Viktorie. Nikde ani človíčka, všude kolem mne neskutečně blažené ticho, které ruší jen brukot čmeláků v trávě...

Zato u Jelení studánky už je přelidněno. Napřed ochutnávám lahodný horský pramen, okouknu interiér jediné horské útulny na hlavním hřebeni, a teprve pak se pouštím do likvidace dobré svačiny. Hody završuji vykouřením jedné voňavé startky.


Radím se s mapou: původně jsem chtěl pokračovat po hřebeni dál a pak po zelené do údolí Desné a do Koutů na autobus, ale mám docela slušnou časovou rezervu... a navíc je turistický ukazatel s nápisem Čertova stěna 2 km pro takového skálomilce, jako jsem já, výzvou, které prostě nelze odolat.
Po žluté značce prudce klesám mnoha serpentinami k prameništi potoka, skrytého mezi kmeny stromů, ošlehanými desítkami strašných horských vichřic, a pak už po vrstevnici k vrcholkům rulových útesů Čertovy stěny.

Pan J.Vítek píše ve své knize o skalách České republiky, že tahle Čertova stěna zdaleka nedosahuje věhlasu té, která se nachází v Jižních Čechách. Tam já ale ještě nebyl, a tak se dávám do průzkumu té naší - moravské.

Na nejvyšším bodě skal, odkud je fantastický výhled na lesní cestu v hlubině s převýšením snad půl kilometru, se setkávám s krajany Valachy. Manželský pár je ze Vsetína, já ze Zlína - jak je ta naše země maličká, to je až k nevíře... Chvilku poklábosíme a já pokračuju po hraně útesů a skalních kazatelen, spadajících stupňovitě do údolí a proklínám protisvětlo, bránící mi fotit ty nejhezčí skalní útvary! Zhruba po 800 m dlouhém zestupu, kde bloky skal ještě zdaleka nekonči, vidím hluboko pod sebou lesní cestu. A tož strmě svahem klesám k ní - ještě že mám na nohou vojenské kanady!


Napříč cestou se valí krásný horský potůček a tak vyhlašuji polední přestávku. Po svačině si jdu k vodě umýt zubní protézu a ona mi vyklouzne z ruky do toho bystrého horského potůčku! Vše ale dobře dopadlo: zařadil jsem akceleraci vozu formule F1, pár šílených skoků … a zuby skončily svůj pokus o útěk tam, kam patří - zpátky v mé hubě!!


Lesní cestou opět dolů z kopce k dalšímu potoku a vidlici cest. Protože se musím dostat nahoru na hřeben k Františkově myslivně, čeká mne asi čtyřsetmetrové převýšení. V tom horku to dost bolí! Když se ale dostanu vysoko do údolí na cestu s modrou turistickou značkou, mám už v podstatě vyhráno: po vrstevnici a jen mírným stoupáním přicházím k rozcestníku pod myslivnou a odtud to mám k autobusu do Koutů už "jen" asi 10 km.


Dalekohledem pozoruji jeden z posledních cílů dnešní cesty - "malebnou zříceninu hradu" - skalní hradbu Zámčiska. Když se ale sestupem po lesní asfaltce dostávám až k ní, jsem hluboce zklamán a rozčarován: ta nádherná skupina skal se kvůli protisvětlu nedá pořádně vyfotit! Část hlavní skály je odtěžena a shlíží na zarůstající kráter obřího lomu, který tu vznikl při výstavbě 7.divu České republiky - přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně.
Jak vidno, ani tehdejší ochránce přírody nijak zvlášť netrápilo, že se tak děje v chráněné krajinné oblasti!


Pokračuju údolím po silnici stále dál, míjím téměř prázdnou spodní nádrž - je pozdní odpoledne - a začíná boj s časem: k autobusové zastávce to jsou čtyři kilometry, času mi zbývá přesně 40 minut... a na pravém chodidle se mi dělá puchýř velikosti mexického pětidolaru!

Nakonec to dobře dopadne, autobus stíhám s rezervou dvou minut. Cesta vlakem ze Šumperka je též v pohodě, z toho dokonce část cesty vlakem Eurocity- a to už na člověka z toho luxusu uvnitř dýchne závan Západní Evropy.

Překrásný výlet, překrásný den a v hlavě už se mi promítá obraz divočiny Divokého dolu, viděný dalekohledem, která by se mohla stát jednou z mých příštích dobrodružných výprav...