Z Brumova na Vršatec, Červený Kameň, Lednicu a zpět - retro 2002
Je poslední den května roku 2002 a dneska jsem se rozhodl uskutečnit můj nejdelší životní "pochoďák", který mne zavede do čarokrásné oblasti slovenského příhraničí - do Bielych Karpat. Ty mají hned za hranicemi u sousedů daleko divočejší a atraktivnější ráz, neboť se tu na mnoha místech k nebi vypínají vysoké bělostné útesy vápencových bradel! Brzkým ranním busem odjíždím na konečnou do Sidonie. Chvilku mne turistické značení vede silničkou do závěru údolí po rovině a pak přichází první a velmi protivné stoupání lesem v délce asi půldruhého kilometru. Nahoře už přes louky a pastviny ke kapličce a prameni pod Bílou horou - to už jsem ale dávno na území sousedního státu. Tady půlhodinový odpočinek a svačina : kabanos a rajče s chlebem. Pak už vstupuju do bradlatého pásma hor. Pohodlná cesta, pokrytá hezkými červenými vápencovými kameny, mne rychle vyvede nahoru na planinu. Vyhlídková cesta už po vrstvenici pokračuje až k Vršateckému Podhradie. Já ale pod Chmelovou odbočuju vlevo k jejímu vrcholu. Ten odsud zdola nevidím, neboť tato nejvyšší hora v této části Bílých Karpat má několik skalnatých předvrcholů a ty spodní jsou pokryty vzrostlým bukovým lesem, znemožňujícím pohled k více jak 900 m vysokému Topu. Ty buky s rozkošatělými kořeny mají stáří aspoň 200 let ! Stejně krásný pohled je i od okraje lesa na okolní krajinu. Louka, po které jsem se sem doslova vyšplhal, má svah sklonu skokanského můstku a rostou na ní krásné květy. Že to nádherné žluté kvítko, které vypadá jak petrklíč, prvosenkou jarní asi nebude, pozná i takový botanický analfabet, jako jsem já ...
Za prvním podvrcholem následuje travnatá loučka, porostlá mladými, ale už vzrostlými smrčky a borovicemi a pak strmé stoupání loučkou přímo vzhůru a stojím na druhém předvrcholu : nádherná načervenalá skála, porostlá vzácnými rostlinami má tvar půlpecnu chleba a umožňuje skvělý výhled z výšin dolů na končící pásmo Vršateckých bradel - na tom posledním je malebná a romantická zřícenina hradu. Poslední předvrchol obcházím po louce, pak na jejím konci opět stoupák ke skalnatému vrcholovému hřebínku, ukrytému už v lese. Následuje kličkování mezi opravdu pálícími a žahavými žihlavami ( tak se na Slovensku jmenuje kopřiva), místy horolezení po bradélku a zanedlouho už stojím na vrcholu hory Chmelová ( 925 m). Pod bývalou chatkou SSM si sedám na okraj jižního, asi 40 m vysokého skalního srázu a kochám se skvělým výhledem : po silničce k chatě na Vršatci jede a blafá traktor a z mého pohledu, výšky a převýšení je to jen takový maličký modrý bouček !! Pak po značce a chodníčkem dolů přes bukový les do nádherného lučinatého sedla a Bílé skále. Nad ní se táhne dlouhé a převysoké pásmo Vršateckých bradel, které odsud klesá k Vršateckému Podhradí, na stranu druhou pak k Červenému Kameni. Pásmo je dlouhé více jak 2.5 km a patří k tomu nejkrásnějšímu přírodnímu jevu, který můžete v této části Bielych Karpat spatřit ! Nová je tu cedule, zakazující vstup po pěšině do lesíka a na vrchol hřeben bradel. Po něm vede až na poslední útes nad Vršatcem vyhlídková pěšina a z jejího konce se otevírá nádherný letecký pohled nejen na nejbližší okolí, ale až daleko za údolí Váhu na veliký labyrint Strážovských vrchů. Škoda, že toto už je minulostí - skály mají nyní statut přírodní rezervace a vstup na pěšinu je zakázán. Respektuji tedy tento nepříjemný fakt a pokračuju dál ...
Přes padlé kmeny pralesovitých stromů a močařiska po strmě klesajícím a stále kličkujícícm chodníčku se žlutou značkou pod mohutné skalní věže Babek na konci Vršateckých bradel a vycházím na pastviny nad Červeným Kameněm. Stojí tu zbrusu nová chata ochránců přírody. Když se ohlédnu zpět, tak vidím, že na nejvyšším útesu se tyčí májka. Vidím, že je to tady tak jako mnohde u nás s tou ochranou přírody podobné : turistům a milovníkům přírody se zakáže do přírodních rezervací přístup, z ochránců přírody se tím pádem stávají "páni důležití" a nadřazení ostatnímu lidstvu a ti nejpyšnější jedinci si pak myslí, že si můžou dovolit vše - stavěním májkových stožárů na vrcholcích přírodních rezervací to začíná a kdo ví čím to končí ..!!! No nic, nebudu se zbytečně rozčilovat, radši se budu kochat pohledem na vysoké vápencové věže a útesy skalního města Babky. Na druhou stranu se otevírá nádherné panoráma na Červený Kameň a Bradla nad ním. Opravdu nevím, kam se dívat a co fotit dřív - obé najednou nejde a navíc si se mnou slunce hraje na schovávačku ...
Moje další kroky vedou dolů do "Kameňa". Těsně nad dědinou se potkávám s velikým vlčákem - naštěstí má majitelku. Občania Červeného Kameňa asi očekávají velice tuhou zimu : všude slyším nezaměnitelný pronikavý zvuk cirkulárek - asi si na tento pátek taky brali dovolenou jako já ... Ve středu obce mají hezký kostelík, který by případnou opravu určitě rád snesl. U turistického rozcestníku na "hlavní třídě" se rozhoduji, že si napřed odskočím omrknout zdejší Bradla, kde jsem zatím nikdy nebyl a pak se sem vrátím. Dále v dědině je několik starých malebných, ale hrozně zchátalých dřevěnic, což je hrozná škoda. Radši si je ani nefotím, protože je všude kolem bratrů Slováků jak naseto, některý by si to mohl špatně vyložit a dostal bych na bendžo !! Jedná překrásná černovlasá místní krasavice mi ukazuje cestu ke skalám - kupodivu k nim nevede žádná značená odbočka - a pak na mne ještě zdálky křičí, když vidí, že lezu na blbý chodník ! Kolem zahrádek s dřevěnými ploty, pamatující ještě asi našeho prvního prezidenta - tatička Masaryka - funím do hrozného strmáku až pod zdejší proslulý vápencový monolit. K mému překvapení nemá skála, dosahující výše 50 m s nádstavbou májky, červenou barvu. Tento barevný odstín krátkodobě získává tato skalní věž, její kolegyně v porostu o kousek dál a veliké Bradlo, jemuž se říká "čínská zeď", jen za ranních červánků a při slunce západu. Myslím, že od toho odvozený název pro obec ale zní daleko líp než takový "Biely kameň"...
S foťákem lítám po hřebínku a okolo monolitu jak praštěný a obdivem k němu se málem až zalykám : něco tak úžasně krásného už jsem neviděl, ani nepamatuju ! A ty pohledy odtud na Vršatecké Bradla se skalními věžemi Babky - to se musí opravdu vidět jen na vlastní oči !!! Když se dosyta "nažeru" té krásy kolem, dostanu geniální nápad : co takhle prostoupit ten ostrý svah nade mnou až nahoru po skalní hranu a po ní pokračovat dál k Lednic ? Ujednáno, vykonáno ... ( a litry potu !!! ). Nahoře na útesu si dávám "oběd", sedím a hongám nohama nad propastí, když tu najednou slyším nedaleko ode mne se ozývající podivný chraplavý kašel a vrčení. Jdu se tam podívat v domnění, že je to vlk a ona je to jenom malá srnečka ..! Poté - jako kulturní vložku - vyslechnu oznam ( hlášení ) místního rozhlasu a chvilku před polednem se zvedám k další cestě.
Je to stále vzhůru, místy skály anebo bradlatý hřeben, les, pak zase Bradlo, já lezu dál po hřebeni a najednou před mými zraky fantastický výhled na Lednicu a široširé okolí !! Štípu se do ruky, jestli jsem vzhůru a tím pádem na území bývalého československého státu anebo se procházím ve snu někde po Rumunských Karpatech !!! Jediná cesta dolů je sestup po 20 m vysoké skále na úžasnou lučinu s BOŽÍM VÝHLEDEM ( !!!) a se shluky stromků a osamělými smrčky. Svah tady pod vrcholem kopíruje sráz některého tatranského štítu, o něco níž klesá už v mírnějších vlnách k cestě, kde se opět setkávám s modrou tur. značkou. Opět překrásný výhled zpět na Vršatecké Bradla a pitoreskní kopce v jejich bezprostředním okolí a na vrch, ze kterého jsem před chvilkou slezl . Následuje výměna filmu ve foťáku a "arak" na Lednicu. Ztrácím značku, chvilku "bloudím" a zblízka se raduju nad vzácnými motýli a nad pěknými květy rostlin na rozsáhlých lukách, pak to vezmu kolem potoka přes les a to už jsem jen kousek od Lednických skal.
Přes louky se dostávám až ke třetímu slavnému bradlu v mnou popisované oblasti. Toto je také velmi originální : nedlouhá, ale velmi vysoká skalní hradba se skalním oknem má v profilu tvar trojúhelníku, jehož dvě strany nad základnou spolu svírají velmi ostrý úhel. Pod touto skalní zdí se vysoko nad centrem bývalého městečka k nebi vypíná ještě jeden útes, na kterém najdeme zříceniny velice romantického hradu Lednica. Hrad je od hlavního Bradla oddělen hlubokou propastí ... Dostávám se na nádvoří s bývalou dělostřeleckou baštou,z jejího interiéru vede přes skálu tunel do přízemí hradního paláce. Část jeho zdi už odpadla dole do údolí, celý areál hradu je nějak moc zdevastovaný a od dob mého mládí nějaký zchátralejší - pokud vím, tak na Slovensku nemají tolik hradů a zřícenin jako u nás - měli by se o ně slovenští památkáři víc starat a zachránit, co jen se dá . Takových hradních skvostů, jaké vidíme na Vršatci a v Lednici není ani na Slovensku mnoho ... V tubusu 20 m vysokého požárního žebříku (?) nahoru okolo střepu hradní věže na konec ocelových schodů a tady po schodech už normálních, ale nepohodlných, neboť jsou vytesány do Bradla ve tvaru "schodů do nebe" a ohraničeny zábradlím ve formě skalních zdí, až na samý vrchol skalního bradla, kde stávala pozorovací bašta. Nyní zde stojí stožár TV zesilovače - ( bez komentáře !) - a na vrcholku hlavního bradla skal se k nebi vypíná ohromný kříž - ( bez komentáře !!!) - jak vidět, úcta k historickým památkám a přírodě se u různých národů projevuje různými způsoby ...
Následuje sestup na náměstíčko bývalého městečka Lednice. Krásný velký kostel už je opraven, v interiéru vidím moc hezký oltář. Erb Lednice : panna Katarínka se dvěma věnci. Kvůli telegrafním a el.drátům a protisvětlu nejde hrad odspodu z náměstí vyfotit. Pak na horní konec obce, moc opravených a hezkých domů tu tedy nemají, je poznat , že tu mají lidi málo peněz ... Nacházím pumpu s pitnou vodou a tak si beru do Petky chladivou vodičku. Poslední domky obce opouštím za středoevropského času 15.20 hod. Údolím proti toku potoka po asfaltové silničce a dost mi to tu připomíná údolí nad Valašskou Senicí - tady je ale tok potoka roklinatý a je tu jiné geologické podloží ... Po 5 km obcházím mohutnou horu Kobulinec a dále vlevo proti toku jiného potoka, pak i jeho korytem a blátem a strašlivé stoupání proti slunci na hlavní hřeben. Když se na něm konečně ocitnu, vlastná vrchol Kobulince se nachází jen o takových 100 výškových metrů výš vlevo... Po vydýchání vpravo vbok a valím po hřebeni. Mám sebou jen útržek prastaré tur. mapy ještě snad ze 60.let a podle vrcholů, které vidím na moravské straně, se nedokážu orientovat, neboť je z této strany neznám !
Omylem jdu kousek směrem na Zubák a tak zpět a jinudy. Z jednoho výhledového místa dokonce v dáli vidím skalní město Sůlovských skal !!! Pak si spletu údolíčko a klesám po lukách s krmelcem opět špatným směrem, když se dostávám do "hlavního" údolí, tak vlevo a po lesní cestě stoupání do sedla pod Končitou. Ještě že se člověk při těch útrapách může dopovat aspoň lesními jahůdkami ... Pak mne cesta vede vlevo nad údolím a protože odbočuje dál vlevo, tak se spouštím dolů k potoku. Přecházím hranici zpět na Moravu, jsou tu samé louky, močál a já se po mnoha dalších útrapách dostávám na jakousi lesní asfaltku. Tady přemýšlím, kterým směrem leží Červený Kameň a kde "Tarahúny" a až za chvilku mi dojde, že na hlavní silnici je ta asfaltka moc úzká. A když o chvilku později odpočívám pod sesutým svahem, tak si říkám : "Hernajs - tady je ně to nejaké povědomé, tady to znám !" a když vytáhnu mapu Vizovických vrchů, tož zjišťuju, že se nacházím na Radošíně a že jsem na tato místa kdysi dávno chodil randívat s jednou místní domorodou krasavicí !!!
Za zatáčkou je už opravdu hlavní silnice, kousek stoupání na vrchol sedla ke křížku a výhledu na celé Závrší s obcemi Nedašova Lhota, Nedašov a Návojnou. Pak po serpentinách klesám na horní konec N.Lhoty. Cestou ještě pod vrcholem hřebene míjím budovu bývalého Domova důchodců, dnes sídlo celníků. Když vidím domy ve Lhotě, tak mě ty jejich baráky - ( ať bratři Slováci prominou ) - oproti těm v sousedním státě připadají jak v Americe !! Nohy už mňa bolíja jak sviňa, chvilku odpočívám na zastávce busu na točně - teď v 20.30 už mne domů pochopitelně nic nejede - a pak sestup dědinou k nové hospodě. Kupuju si tu 2 tatranky, ledňáček a velikou kofolu a pak jdu pomalu po silnici k Nedašovu a když už jsem skoro před cedulí, tak mi zastavuje auto s mladým ogarů a ten mňa bere až dom na náměstí v Brumově a to je teda moja záchrana, protože melu opravdu z posledního ...
| Šak sem takéj dneska ušél rovných 42 km - ( hlavně po HORÁCH !!! a eště k tom v kanadách ) -a byl to jeden z mojích nejúžasnějších a nejdelších čundrů v mojém životě !! |
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Z Brumova na Vršatec, Červený Kameň, Lednicu a zpět - retro 2002
