Tři bahencové dny v Moravskoslezských Beskydech, část 1. (Zywiec a polská strana Beskyd)

Výpravu směrem k nejvýchodnější části našich Beskyd jsme plánovali už dlouho. Jedno červnové pondělí konečně nadešel ten správný čas a my do této lokality vyrazili s tím, že první den věnujeme převážně zemi našich severních sousedů. Na realizaci naší cesty měl nemalou zásluhu kladný vztah k turistice i Turistice, a proto se také o své zážitky v následujících řádcích podělíme s podobně „postiženými“.

Ze Šumperka jsme ráno vyrazili autem a brzy jsme za svými zády postupně nechali Rýmařov, Bruntál, Opavu i Kravaře. Úmyslně jsem zvolil „severní trasu“, protože jsem doufal, že by mohla být jednodušší i méně frekventovaná. Ani jsem se nepokoušel zapnout navigaci … a poprvé jsem za to byl potrestán již absencí značení směru na Bohumín. Podruhé pak při objížďkách v totálně rozkopaném polském městě Bielsko-Biala (více než 170.000 obyvatel). Díky těmto přešlapům jsem následně musel vynechat plánovanou zastávku u dřevěného kostela v Lodygowicích i zdejšího jezera a vydal se rovnou do centra více než třicetitisícového historického města Zywiec.

Hustota provozu je zde ještě mnohem horší než u nás a nakonec jsem byl rád, když jsem sehnal předposlední volné místo na placeném parkovišti. Poté jsme se již vydali k zámeckému komplexu (Starý zámek, Palác Habsburků, zámecký park s čínským pavilonem, japonskými mostky a různými skulpturami). Tento pondělek ale pro nás asi neměl být úplně nejšťastnějším dnem. To, že je konkatedrála Narození Panny Marie pod lešením a v informačním centru mají zavřeno, pro nás určitě nebyly zprávy z nejveselejších. Interiér kostela z poloviny 15. století (později ovšem prošel mnoha přestavbami) ale naštěstí přístupný byl (za vidění rozhodně stál) a muzeum v tzv. Starém zámku vysloveně potěšilo. Arkádové nádvoří, několik zajímavých expozic, včetně možnosti vidět i nějakou tu gotickou skulpturu či obraz … zkrátka maximální spokojenost.

Pak už jen krátká procházka zámeckým parkem k čínskému pavilonu a zpět k autu. Další historické památky v centru města, židovský hřbitov i zajímavý komplex zdejšího pivovaru s jeho muzeem jsme už ale museli vynechat (bo nebyl čas), což mě docela mrzelo. Většinu zbylých zlotek jsem použil k nákupu benzinu (objížďky a kopečky zvedají spotřebu až nečekaně) a vydali jsme se směrem ke státní hranici. Chvílemi jsme si připadali jako skuteční gorale a cyklistů jsme potkávali méně a méně. Ve stoupání se pod číslovku 12 nešlo skoro nikde a brzy bylo jasné, že z časových důvodů musíme vynechat i další plánované zastávky, např. v Malyszově Wisle nebo Ciecině (takže další místa, kam se musím vrátit). Neodolali jsme pouze – pro změnu neplánované – zastávce u kostela Proměnění Páně v téměř pětitisícové obci Wegierska Gorka. Pozoruhodná stavba v podobě tří stanů, pocházející z let 1978 až 1981, za prohlídku rozhodně stála.

Nastala závěrečná část cesty, která byla celkem náročným horským přejezdem přes Koniákow, který nám na oplátku nabídl krásné výhledy do širokého okolí (aby ne, když je Koňákov nejvýše položenou obcí Slezských Beskyd). Zanedlouho jsme dojeli do Písku u Jablunkova a byli docela rádi, že už jsme zase na rodné hroudě. Poslední kilometry byly ovšem skutečným vyvrcholením dne. Navigace nás zavedla snad na všechny louky, pole a lesní cesty v okolí, jen hotel Bahenec, který se měl stát na dvě noci naším domovem, jí zůstával utajen. Domorodci nás nakonec nějak dostali na správnou cestu a nás čekalo 7 km lesem, nad prudkým srázem a s minimem míst, kde se mohou dvě auta nějak vyhnout. Naštěstí jsme žádné nepotkali, a tak jsme půl hodiny před večeří dorazili na místo. Dokonce jsme ještě stihli si dát jednoho Budvara a prohlédnout si dřevěné sochy z dílny jablunkovského řezbáře Vlastimila Malyjurka, které hotel zdobí v počtu poměrně hojném (většinou se jedná o – u „dřevosochařů“ poměrně běžné a oblíbené – dlouhovlasé prsaté anděly)..

Hotel sice možná není úplným luxusem, ale nám se tady velice líbilo. Naštěstí byl obsazen pouze z jedné pětiny a nás 10 hostů jsme tu díky tomu měli dost prostoru a pohodlí (trošku vadily snad jen „papírové“ stěny). Ovečky, cinkající svými zvonky kolem hotelu, byly příjemným relaxem (vedlejší pokoj se o nich ovšem vyjadřoval velmi nehezky) a výhledy z balkonu stály za to. Zvláště, když nám o pozdním večeru nachystal pozoruhodné představení ve stylu one-man-show pan Měsíc.

Jenom nás trošku strašila předpověď počasí, protože i podle většinou velmi spolehlivých Norů, mělo v této části Beskyd v úterý poměrně dost pršet a bouřit. Po večeři jsme se ale vydali na chvilku k hotelovému bazénu a tamní „plavčice“ nám sdělila, že se bojíme zbytečně a že nás čeká další krásný, teplý den. Doufali jsme, že má pravdu a dali si pak u baru raději ještě jedno na dobrou noc …