Chaty a chalupy
Mapa Pelhřimov
Putování podél Sázavy, 2. část – mimosázavskou Vysočinou k Lipnici (Humpolec, Želiv, Lipnice)
V prvním díle tohoto cestopisu jsme společně projeli trasu mezi Novým Městem na Moravě a obcí Věž. Druhý díl se už odehrává celý na Vysočině. Čeká nás první – a zcela nečekaná - placená prohlídka významné historické památky a také se na chvíli – tentokrát naprosto plánovitě – vzdálíme od toku řeky Sázavy. Už jen proto, abychom se podívali, jestli se Hliník skutečně odstěhoval do Humpolce. A na závěr se vyšplháme do podhradí monumentálního hradu, kde na nás čeká nevlídné počasí a o to příjemnější lidé.
Pondělí 28. července
Ráno nás probouzí hluk automobilů z nedaleké hlavní silnice, po které vzápětí pokračujeme směrem na Humpolec. Nic příjemného. Ještě před vjezdem do samotného města nás čeká „předměstí“ zvané Rozkoš, kde se nachází zřícenina hradu Orlík. Chtěli jsme se tady zastavit už před třemi lety při rodinném prodlouženém víkendu, a tak teď vlastně doháním resty. To, že je vstup do areálu hradu Orlík, který ve 14. století postavil pravděpodobně Jindřich z Dubé, zpoplatněn, nám nijak nevadilo. To, že u nás stále nesmyslně platí „pondělní zavíračky“ bylo horší. Stejně jsme nakonec oblíbenou šipku s nápisem KU HRADU poslechli a následovali. Orlík nezklamal, dokonce jsme i uvažovali o návštěvě přes hradby. Problém by to nebyl, ale po shlédnutí cedulky, která nám prozrazovala, že k nám do obýváku nezvaní hosté také nelezou, jsme se zapýřili a odešli. V každém případě by hrad za vstupné stál, ale je dobře, že se dá celý areál alespoň obejít. Podívali jsme se také na les plný obrovských žulových balvanů, mezi nimiž bylo také regulérní královské křeslo, i lesní studnu a zamířili k Hliníkovu Humpolci.
První na trase lesní cesty nám stál židovský hřbitov. Mohli jsme jich už navštívit několik, ale tento jediný byl opravdu při cestě a navíc jsem věděl, že stojí za to. Vzhledem k jeho poloze nám v té chvíli ovšem nezbývalo nic jiného, než vstoupit přes zeď. Klíče jsou sice k dispozici na humpoleckém infocentru, ale to by znamenalo 2,5 kilometru sjezdu a poté útrpný návrat. Pohybové kreace se však vyplatily; jedná se o velmi zajímavý hřbitov, založený v letech 1710 až 1719, na kterém se nachází asi tisícovka náhrobků převážně barokního a klasicistního typu. Najdete zde i náhrobky příbuzných Gustava Mahlera nebo Franze Kafky. Jedna z nejcennějších památek svého typu na Vysočině zkrátka určitě stojí za návštěvu. A ještě než vstoupíme do samotného města, použiji větu, kterou jsem někde četl, a moc se mi líbila: „Město Humpolec se nachází asi 10 kilometrů severovýchodně od Kojčic u Pelhřimova“.
Po sjezdu do města jsme zaparkovali u farního kostela sv. Mikuláše. Jedná se o gotické trojlodí v podobě přestavby z let 1722 až 1729, na které se údajně podílel i Santini (někdy mám pocit, že se snad spolupodílel i na zateplení zdejších paneláků). V každém případě zajímavá stavba, do které nám bylo umožněno také krátce nahlédnout. A hlavně je její součástí křížový Kámen. V Humpolci je však památek opravdu hodně, a proto žádné zdržování a některé okouknout alespoň v rychlosti. Po barokní budově děkanství z roku 1732 a secesní radnici z let 1912-14 přicházejí „horké novinky“. Pomník antropologa Aleše Hrdličky, památník obětem komunismu (překvapilo mě, kolik jsem jich za těch pár dní viděl) a sousoší tří generací. Pak nás čeká zastávka v infocentru, u Vietnamců konečně první teplé jídlo, evangelický kostel z let 1861-62, druhý křížový Kámen (v Humpolci by jich mělo být 6) a konečně onen slavný balvan s pamětní destičkou, kterou nejslavnějšímu humpoleckému přistěhovalci věnovali vděční spoluobčané. U Hliníka se také poprvé setkáme se skupinkou našich ostravských kolegů cyklistů a objevíme zde švestičku, přesazenou z Hujerovy zahrádky. Na závěr ještě jeden malinký křížový kamínek, stoupání nad D1 a nabrat směr Želiv.
Tady počítáme s prohlídkou exteriérů zavřeného kláštera (je pondělí a v západočeských Kladrubech jsme to už zažili) a rychlým odjezdem. Možná i s krátkým okoupáním ve vodní nádrži. Nakonec je vše jinak. Klášter nepatří státu, ale církvi a oněm šesti bratřím, kteří zde přežívají, je naprosto jedno, co máme za den. Takže nás čeká prohlídka (za 100,- Kč) a téměř neomezená možnost fotografování (bezplatně). Navíc vynikající pivo z klášterního pivovaru (někdy jsou ty restituce k nezaplacení, protože hůř než stát už asi nikdo nic dělat nedokáže) a také první vydatný liják. Naštěstí jsme ukryti, stejně jako právě dorazivší Ostraváci. Nebudu se o klášteru Želiv nijak zvlášť rozepisovat, ale platilo zde ono osvědčené, že neplánované je nejlepší. Premonstrátský klášter byl založen – jako benediktinský – v roce 1139. Na jeho stavu se později projevil fakt, že soudruzi z něj udělali psychiatrickou léčebnu. Dnes se zde mohutně rekonstruuje a i v těsné blízkosti kláštera se nachází několik velmi zajímavých – ale mnohdy silně zanedbaných – staveb, jako jsou např. barokní špýchar z počátku 18. století, Trčkovský hrad z 15. století, pivovar nebo barokní mlýn. Při samotné prohlídce doslova uchvátí kostel Narození Panny Marie (gotický presbytář a Santiniho loď ve stylu barokní gotiky) nebo nádherný refektář s původními freskami. Kapitulní síň nebo opatská sakristie ovšem nijak nezaostávají. Jen ten smírčí kříž jsme nenašli a nikdo zdejší o něm ani nevěděl.
Ještě krátká zastávka u hřbitovního – původně románského – kostela sv. Petra a Pavla a u přehrady a jedeme zase dál. Pomalu míříme k dalšímu klenotu naší cesty, polozřícenině monumentálního Hradu Lipnice. Po nějaké době už nám dělají doprovod i 2/3 ostravské skupinky. Společně tak dorazíme do rodiště hudebního skladatele Gustava Mahlera, které nese romantický název Kaliště. To je sice pěkné, ale hospody nět. Naštěstí v další osadě ano, ale pro změnu jim neteče voda. Jednoho kelimkáče nám ale natočí. A pak už se před námi poprvé objeví kopec, na kterém trůni Hrad Lipnice, z dálky vypadající trošku jako Trosky. Čeká nás klasický „prďák“, během kterého zaregistrujeme vhodné místo k noclehu. Po "boji s horou" dojedeme na „náměstíčko“ pod hradem a dáme si pivo. Během několika minut přichází silný déšť a později i radost ze shledání s dobrými lidmi. Kromě příjemného posezení je nám nabídnuta možnost přenocování na zahrádce i další nečekané vymoženosti. Venku prší jako z konve a my jsme přesto nadmíru spokojeni.
Úterý 29. července
Ráno vstáváme do mlhy, která svou hustotou téměř překonává i smetanu. Hrad by měl být pro nás fotografy nasvícen z té správné strany, ale bohužel ho nevidíme. Na druhou stranu dostaneme kafe a příslib, že počasí se má postupně celý den už jen zhoršovat. Naštěstí se tak nestalo. A tak si zatím v klidu prohlédneme připomínky zdejšího pobytu Jaroslava Haška, včetně jeho hrobu na starém hřbitově, a kolem kostela sv. Víta zamíříme k hradu. A zde začnou mé úterní peripetie. Napřed mi z nepochopitelných důvodů dojde karta (ve finále jsem nafotil za celý čundr fotek jen 95 procent její kapacity). Naštěstí ještě ve správný čas, takže se vrátíme ke kolům a Bob mi půjčí svoji náhradní. Na hradě mi naskočí symbol končících baterií; které naštěstí „klekly“ až současně s naším odchodem z placených prostor. Ale k tomu všemu podstatnému se vrátíme až ve třetí části posázavského cestopisu.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Putování podél Sázavy, 2. část – mimosázavskou Vysočinou k Lipnici (Humpolec, Želiv, Lipnice)
