Prodloužený víkend v Českém lese

V pátek dopoledne, už asi 3. týden nezvyklých veder, jsem zjistila, že se v bytě už ani přes den nedá pomalu existovat. O spaní ani nemluvím. Musíme na víkend z města pryč. Chvíli jsem nad mapou přemýšlela, kterým směrem vyrazit. Šumava je krásná, ale asi bychom těžko hledali, kde tam v autě přespat. Posunula jsem se vedle do Českého lesa. Když jsem tam našla rozhlednu, bylo to jasné. Vymyslet trasu na výlet, to bylo to nejjednodušší.

Když přišel Ota z práce, měla jsem vše připravené. Venku to vypadalo na bouřku, ale to nám nevadilo. Hlavní je, že budeme pryč z rozpáleného bytu. Na toto počasí je náš byt dost nevhodný - dvě okna jen na jednu stranu, průvan udělat nejde.

Ota si sbalil ještě pár svých věcí a když už jsme chtěli skoro odjet, nastal problém. Začala mi téct krev z nosu takovým způsobem, že jsem měla strach, že místo v Českém lese skončím na pohotovosti. Ota mi držel vychlazenou lahev za krkem, já si chladila nos a ještě nořila předloktí do studené vidy. Byla to fakt věčnost. Změny tlaku se mi tak poslední dobou projevují, ale vždy to hned přejde. Nakonec se zdálo, že se to začíná lepšit. Konečně. Pohotovost nebude nutná. Ota to nakonec do auta raději odnesl sám a odjeli jsme.

Plán byl dojet do Tachova k rozhledně Vysoká. Jenže Ota zjistil, že u Boru u Tachova je ještě jedna malá dřevěná vyhlídka. Je zařazena mezi rozhledny, takže tam musíme. Je to jen nepatrná zajížďka a je to u silnice, tak ani nic nenamítám. Je však pravda, že pohled na zámek a kostel v Boru je z vyhlídky hezčí než ze země.

A teď už k rozhledně Vysoká. Stojí na zelené turistické trase, která vede z rozcestí Pod Vysokou do Světců. Jedeme na rozcestí, zdá se, že by se to mohlo projet až nahoru. Dokonce jsme si plánovali, že bychom mohli někde u rozhledny i přespat. Jenže tam jet nelze, je tam zákaz. Je to však jen 500 metrů k památníku pod rozhlednou a dalších 200 metrů k rozhledně. To zvládneme. Než jsme sem dojeli, tady sprchlo, ještě je zataženo, je tu tedy příjemně. Cestu ruší jen kravál od kolotočů z Tachova.

Rozhledna je hezká a je z ní vidět daleko, dokonce i jízdárna ve Světcích, kam tedy zamíříme a snad přespíme tam. Uvidíme, zda to vyjde.

Vyšlo to. Sice spíme na panelové ploše, ale jsme tu pěkně schovaní. Nesmíme být tak moc nároční. Na opravenou jízdárnu krásně vidíme. Rychle dáváme večeři a spěcháme na pivo. Nedaleko při silnici je penzion s restaurací, točí tam Chodovar. Mají mít otevřeno do deseti, ještě není devět.

Na terase sedí čtveřice a pijí vínko. Snaží se nám namluvit, že máme smůlu, že už tam nikdo není. Ještě jsme nestačili odejít, když najednou z útrob penzionu vyšel chlap, že chce natočit tři piva. S drzostí sobě vlastní jsem se zeptala, zda nám může aspoň natočit petku. Co měla s námi dělat, aby se nás zbavila.

Vraceli jsme se už skoro za tmy, dokonce se ochlazovalo. Bylo tu krásně, hvězdičky svítili, byl tu nádherný klid, tedy až na ty řvoucí cikády. Ale ty do přírody patří. Večerní posezení u piva tedy vyšlo. Spát jsme šli okolo půl jedenácté, bylo 20 stupňů, prostě nádhera.

Nebylo ani zima, ani horko, ale nespala jsem stejně nejlíp. V půl 8 jsem však vstávala docela v pohodě. Otovi se moc nechtělo, ale nakonec zjistil, že se mu už vlastně spát taky nechce.

Po snídani jsme se šli podívat na nedalekou zříceninu kláštera a obejít si jízdárnu. Ta se neustále rekonstruuje, je otevřená jen občas, ale dnes od rána tam někdo stále přijížděl. Že by bylo otevřeno? Protože v Tachově jsou městské slavnosti, je otevřena i jízdárna. Ale až za hodinu. Nevadí, vše jsme si v okolí pročetli, já si v autě ještě dala kávu a vyšlo to akorát. Prohlídka byla komentovaná a úžasná. Všichni, i pokladní, byli ve stylovém oblečení, vtipní. Jízdárnou nás provedli doslova od sklepa až po půdu. Zase se nám něco povedlo.

V půl dvanácté jsme odjížděli dál do Českého lesa, kde jsme si chtěli udělat cca 17 km dlouhý okruh po naučné stezce Branka, který jsme chtěli začít ve stejnojmenné obci. Ale nějak nám to nevyšlo. Začali jsme dobře, ale odbočku naučné stezky jsme přehlédli nebo tam žádná nebyla. Po modré jsme pokračovali skoro až k hranicím. Trochu jsme si to prodloužili, ale krajina je tady tak nádherná, že nám to ani nevadilo. Bohužel z fotek to tak nevyzní. Dokonce podle mapy jsme zjistili, že se dokonce nemusíme ani vracet. Časem na naučnou stezku zase narazíme.

Najedli jsme se na malém obnoveném hřbitůvku, který kdysi patřil k jedné zaniklé obci. Jedině tam byl snad stín. Když jsme došli na rozcestí Bývalá Pavlova huť, kde zleva měla přijít naučná stezka, utvrdili jsme se v tom, že její značení skutečně neexistuje.

Kousek před Oborou jsme v dálce slyšeli bouřku, uvidíme, zda nás dožene. V lese bych se s ní potkat zrovna nemusela. Nakonec se ani neochladilo a bouřka zmizela někde na druhé straně. Celý tento výlet měl jediný problém. Cesta vede mimo civilizaci, takže i mimo hospody. Bohužel ta nebyla ani v cíli, i když na mapě byla označená a na domě byl z doby minulé vývěsní štít.

Aspoň že rybník, u kterého jsme parkovali, byl večer obležen lidmi. Nechá se tedy v něm koupat. Navíc jsme zjistili, že auta parkují přímo na druhé straně hráze a že na hrázi je i TOIka. Jen jsme tedy objeli rybník na vhodnější místo, šli se vykoupat do úžasně osvěžující vody plné rašeliny, ohřáli si jídlo a otevřeli si vlastní lahváče. Naštěstí naše chladící taška izolovaná polystyrenem nezklamala. Pivo nebylo sice zrovna ze 7. schodu, ale bylo docela slušně studené. Je to sice skoro drzé, chaty jsou od nás pár metrů, jenže v CHKO a navíc blízko hranic už bychom sotva co lepšího našli.

Večer je trochu tepleji, ale ochlazuje se, uvidíme, co nám noc přinese. Jdeme spát ještě za světla. Nějak toho máme dost a pít už taky nemáme co. Ještě čekáme na zprávy, abychom zjistili, že Plzeň i 3. kolo fotbalové ligy vyhrála.

V noci jsme nechali pootevřené boční dveře, ať nám to trochu větrá. V autě je dusno. Tady to vypadá docela bezpečně.

Dveře jsme zavírali až k ránu, když nás vzbudily první kapky deště. Ale také poslední. Nerozpršelo se. Začalo pořádně, když jsme v půl osmé chtěli vstávat. Zahřmělo a za chvíli to spustilo.

Naštěstí tak moc nespěcháme. Máme v plánu navštívit tři rozhledny, dokonce možná i čtyři. Dohromady by to mělo být cca 10 km pěšky. To do večera snad zvládneme.

Naštěstí nepršelo tak dlouho. V půl deváté už snídáme. To už prší jen ze stromů a sluníčko se dere zpoza mraků. Bude zase pěkné horko.

Jako první rozhlednu jsme si naplánovali Havran. Já zjistila, že z Německa je to kratší a pohodlnější cesta. Takže jedeme směr Bärnau. Včera jsme tuto silnici u hranic přecházeli, dnes po ní hranice přejedeme.

Na hranicích podle mapy má být německá rozhledna Grenzlandturm. Vidíme ji ze silnice, hned za hranicemi odbočujeme vlevo. Nechá se dojet až k ní. Je to pěkná zděná stavba, ale zavřená. O kousek dál na kopečku je však hezky vidět do dálky. Shora to musí být paráda.

Popojíždíme dál do Německa a chceme parkovat u chaty Silberhütte. Tady nastává problém. Je to lyžařské, dokonce biatlonové středisko. Jsou tu čtyři parkoviště - s parkovacím automatem. Už ráno jsme si vzpomněli, že jsme nechali doma Eura, že si tu nebudeme moct koupit ani pivo. Ale že tu nebudeme moct ani zaparkovat, to nás nenapadlo. U chaty je napsáno, že u ní mohou parkovat pouze zde ubytovaní hosté, jinak hrozí odtažení. Ota by to snad vzdal. Já machruju, že to jdu zařídit, buď mi za koruny vymění Euro nebo nás tu nechají parkovat zdarma. Musím podotknout, moc německy neumím. Domluvím se, jen když ti druzí jsou vstřícní. Měla jsem to však jednoduché - chata byla zavřená. Nakonec jsme zaparkovali za jiným autem kdesi ve volném prostoru mezi chatou a parkovištěm a doufali, že tam to auto na nás počká.

O kousek dál v kopci byly šipky na infocentrum a kiosek. Vše bylo zavřené. Eura by nám tedy nebyly stejně nic platné. Jsme poměrně vysoko, ve stínu je 20 stupňů, ale na sluníčko je už vedro.

Cesta k rozhledně je příjemná. Žádné velké dlouhé stoupání.  Dokonce podle hranice se jde po rovině. Jenže tady mne překvapilo doslova území nikoho. Cesta je lemovaná patníky - vlevo od  cesty je patník označený C, vpravo od cesty patník označený D. Takže vlevo od nás je Česko, vpravo Německo. Komu patří území, po kterém jdeme?

Pohodlný je i výstup na rozhlednu. V každém patře jsou vydechovací plošiny. Plošina zhruba uprostřed je věnována těm, kteří se pokoušeli o přechod hranic, bohužel většinou neúspěšný. Po dešti byly výhledy lehce zamlžené, ale překvapilo mne, že i přesto jsme viděli obrysy nejvzdálenějších kopečků.

Německem projíždíme a přes Rozvadov se vracíme do Čech. Jen o kousek dál odbočujeme na Svatou Kateřinu k rozhledně Milíře. Nechá se dojet až k ní, je tam i přístřešek, takže ideální místo i na uvaření oběda. Párky s bramborem nám stačí,  příjemně to tu profukuje. Shodli jsme se na tom , že je to lepší než nějaký oběd ve městě pod slunečníky.

Rozhledna je vysoká, výhledy daleké. Jsme spokojeni.

Jedeme přes Přimdu a Stráž do Bernartic k rozhledně Březinka. Není to k ní daleko, snad kilometr, ale po sluníčku. Prohlásila jsem, že přesně tohle je rozhledna bez nápadu. Vysoká, kovová, uvnitř točité schodiště. Výhledy však předčily mé očekávání, bohužel nejsou popsané. Vidíme toho hodně, jen však občas tušíme co.

A to je konec. Teď už jen domů, kde v lednici máme pořádně vychlazené pivo. V tom horku si ho zasloužíme. Jsme však spokojení, víkend se skutečně povedl.

Prodloužený víkend v Českém lese na mapě