Prodloužený víkend v Bílých Karpatech
Květnové státní svátky vybízejí k prodlouženému víkendu. Této možnosti tedy rádi využíváme a rozhodujeme se k výletu do Bílých Karpat s cílem vyšlápnout na dva nejznámější vrcholy – Velký Lopeník a Velkou Javořinu.
1.den
Vyjíždíme v sobotu ráno, a jelikož máme ve zvyku zastavovat na zajímavých místech, kterými projíždíme, tak kolem desáté hodiny parkujeme ve Starém Městě u Uherského Hradiště před areálem Kovozoo, pod majákem s názvem Šrotík. Jdeme se podívat do "jediné kovové ZOO v Evropě", jak hlásá propagační slogan před areálem. Zvířata vyrobená z kovového šrotu jsou opravdu podařená, můžeme obdivovat i nejnovější přírůstek starý jen pár dní, a to losa evropského. Kromě zvířeny různých kontinentů se tu však nacházejí i stará vyřazená vozidla, včetně tramvaje a přístupného letounu L-610M, který do dálky vyčnívá nad areálem Kovozoo. L-610M je výrobkem LETu Kunovice a je to největší dopravní letadlo, které bylo v bývalém Československu vyrobeno. Nad areálem Kovozoo jsou vybudovány vyhlídkové lávky, ze kterých můžeme vidět i jinak nepřístupné části areálu, kde se zpracovávají tuny kovového odpadu. Kovozoo je vybudovaná na místě bývalého cukrovaru, a jako připomínka zde bylo otevřeno Muzeum cukrovarnictví, kde uvidíme především historické stroje na sklizeň a zpracování zemědělských produktů. Po obědě v jídelně Kongresového centra, které je součástí Kovozoo, ještě vylézáme na maják Šrotík, který slouží jako rozhledna. Byť je výhled pěkný, vzhledem k velkému větru se nahoře moc nezdržujeme a raději pokračujeme v naší další cestě na Moravské Kopanice.
Druhou zastávkou na trase je obec Žítková. Ta je spojena se ženami, které tu ještě v nedávné minulosti žily a byly obdařeny mimořádnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi. Říkalo se jim bohyně. A právě dům jedné z těchto bohyní, Irmy Gabrhelové, je zpřístupněný jako muzeum, do kterého teď míříme. Jen o pár minut nestihneme prohlídku domu ve 13. hodin, vracíme se tedy na parkoviště u hotelu Kopanice a po kávě ve stylové hotelové restauraci se vydáváme k domu žítkovské bohyně na další prohlídku ve 14.30 h pěšky, cestou po hřebeni s překrásnými výhledy na okolní kopce.
Prohlídka domu je velice zajímavá, provází nás současný majitel, který nám podává informace o místním kraji a životě v něm, o bohyních a v neposlední řadě o tom, jak se život jeho samého a jeho ženy koupením domku protnul s bohyní Irmou Gabrhelovou. Více o návštěvě malého, pěkně opraveného domku píšu v samostatném příspěvku. Po prohlídce stavení opředeného tajemnem se vracíme živě diskutujíce o právě slyšeném a viděném zpět k hotelu Kopanice. Odtud již pokračujeme na protější Mikulčin vrch, kde jsme ubytovaní v chatce patřící k penzionu Patrik.
2. den
Vstáváme do krásného dne a trochu nás mrzí, že snídaně se podává až o půl deváté, neboť jsme zvyklí vyrážet na túry hned zrána, ale na druhou stranu nás nečekají nijak dlouhé výlety, tak budiž. Vzhledem k tomu, že naše chatka stojí doslova jen pár metrů od zelené značky vedoucí na 5 km vzdálený Velký Lopeník, rozhodujeme se v pořadí vrcholů dát přednost právě výšlapu na Lopeník a Velkou Javořinu si nechat jako tu pověstnou třešinku na dortu na příští den. Značená cesta vede krásnou přírodou Bílých Karpat, přes úchvatné Lopenické sedlo (689 m n. m.), okolo Malého Lopeníku (881 m n. m.), přírodní rezervací Hladké, po státní hranici se Slovenskem až Na Velký Lopeník (911 m n. m.). Obloha je bez mráčku, sluníčko ozařuje karpatské kopce plnou silou, ale kromě travnatého Lopenického sedla vede cesta převážně lesem.
Na vrcholu Velkého Lopeníka jsou davy lidí rozptýlených na desítkách laviček různých velikostí a tvarů. Nachází se tu také několik ohnišť, z nichž od několika zapálených se line libá vůně opékaných špekáčků. Od roku 2005 tu stojí také rozhledna, která zde byla postavena jako symbol přátelství Čechů a Slováků, což se dovídáme i z pamětního razítka, které je k dispozici při placeném vstupu u paty rozhledny. Za vstupné platíme 25,- Kč za dospělého a po 15,- Kč za děti. Shora je krásný kruhový rozhled. Nedaleko rozhledny stojí pomník věnovaný sovětským vojákům, kteří na Lopeníku padli v dubnu roku 1945. Po odpočinku a svačině se vydáváme ještě ke studánce, která má být vzdálená 200 m od vrcholu Lopeníka. Pramen je ale téměř vyschlý a pouze loužička mezi kameny, vyhloubené koryto a dva hrnečky poblíž dávají tušit bývalou slávu studánky. Z vrcholu Velkého Lopeníka se stejnou cestou po zelené značce vracíme na Mikulčin vrch.
Před večeří máme ještě čas blíže prozkoumat okolí místa našeho ubytování. Holé mýtiny na severovýchodním úbočí Mikulčina vrchu (799 m n. m.) prozrazují, že se tudy nedávno prohnala vichřice. Místo stromů tak naši pozornost upoutá kamenný pomníček, památka na dávný zločin, který by nám jinak zůstal skrytý v porostu. Kousek níže od vrcholu přijdeme k dvěma vlekům a napůl rozpadlé budce, které jsou na informační tabuli trochu nadneseně označené jako Lyžařský areál Myšáčka. Komfort pro lyžaře tu zřejmě nahrazuje sklon sjezdovek, červené a černé. Také tady pokračovala vichřice ve svém řádění, přes červenou sjezdovku a lyžařský vlek leží popadané velké smrky, strhané je lano i některé podpěrné sloupy. Na loukách, které se v zimě promění ve sjezdovky, teď roste tráva. Škoda, že tu nebudeme tak o měsíc později, kdy se tyto svahy promění v koberec tisícemi květů rozkvetlých orchidejí, kterými jsou bělokarpatské louky typické.
3. den
Ráno opět krásné počasí. Jedeme do obce Vápenky, kde zabíráme jedno z posledních parkovacích míst před Penzionem u Černého potoka. Odtud se vydáváme po modré značce na Velkou Javořinu (970 m n. m.), nejvyšší horu Bílých Karpat. Vrchol díky svému vysílači upoutává pozornost z dálky. Cesta vede ze začátku po asfaltové silničce, která asi po dvou kilometrech přechází v lesní cestu. Tou dojdeme až k altánku, kde máme dvě možnosti dalšího postupu. Buď půjdeme vlevo dále po modré místním pralesem, který jako bezzásahové území prohlásili tehdejší majitelé lesů – Lichtenštejnové – již roku 1909 nebo vpravo po neznačené lesní cestě. Volíme druhou možnost s tím, že průchodem pralesem si zpestříme zpáteční sestup z vrcholu. Celou cestu nás provází vůně medvědího česneku, kterého v Javořinských lesích rostou lány a ve vrcholových partiích také omamná vůně měsíčnice vytrvalé. Asi po kilometru dojdeme k rozcestníku, kde se napojíme na Cestu hrdinů SNP značenou červenou značkou a vedoucí přes vrchol Velké Javořiny na Holubyho chatu, kde bude náš dnešní cíl.
Při výstupu na Javořinu nás zaujala kovová konstrukce nacházející se na vedlejším kopci. Po bližším zkoumání mapy jsme zjistili, že se jedná o bývalou vojenskou věž na Jelenci (925 m n. m.). Moji nadšenou touhu naplánovat vrch Jelenec jako cíl příštího výletu zchladily obrázky věže zblízka a další informace získané na internetu. Jedná se sice o neoficiální rozhlednu, ale určenou pro adrenalinové nadšence, neboť na neudržovanou, rezavou, 48 m vysokou věž je možné vylézt pouze po kolmých žebřících.
Hřeben Javořiny tvoří vrcholové louky, takže je odtud překrásný daleký výhled na všechny strany. Velká Javořina, taktéž jako Velký Lopeník je vrcholem hraničním, a stejně jako na Lopeníku se i tady několikrát ročně konají setkání Čechů a Slováků, ať již je to květnové Přátelství bez hranic, červencové Slavnosti bratrství Čechů a Slováků či prosincový Silvestrovský výstup.
Na vrcholu je také několik pomníčků lidí, kteří to tu natolik milovali, že si přáli, aby tu byl po smrti rozptýlen jejich popel. Mezi nimi vyčnívá památník česko-moravsko-slovenské vzájemnosti, jehož autorem je známý sochař Otmar Oliva (mimo jiné také autor kříže na nejvyšším vrcholu celého Karpatského oblouku - Gerlachovském štítu ve Vysokých Tatrách).
Na Holubyho chatě nacházející se kousek pod vrcholem na slovenské straně Javořiny a pojmenované podle botanika a evangelického faráře Jozefa Ľudovíta Holubyho se občerstvujeme. Společnost nám dělá místní velký mluvící papoušek, který se volně pohybuje po restauraci. Jako trofej z chaty si kupujeme domů speciální Holubyho bylinkový čaj.
Od rozcestníku pod vrcholem Velké Javořiny se vydáváme zpět po modré značce, která hned pod vrcholovou loukou vstupuje do pralesa, o kterém jsem se zmínila již výše. Stezka vede úzkou drolivou pěšinkou prudce dolů, co chvíli podlézáme nebo přelézáme kmen spadeného stromu, případně rovnou více kmenů najednou. Vynoříme se na široké lesní cestě, kde po chvíli míjíme zajímavost - nepřístupnou štolu Peter I, kde se nachází Seismický pozorovací bod Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Pokud by vás zajímaly pohyby země pod Velkou Javořinou, můžete se podívat na aktuální seismogram ze seismometru umístěného v této štole. Od štoly pokračujeme dál k altánku, u kterého jsme dopoledne při výstupu uhli ze značené cesty a tentokrát už stále po modré značce sejdeme až do Vápenek, ze kterých jsme dopoledne vyšli.
4. den
Po snídani a sbalení věcí opouštíme Mikulčin vrch, a jelikož je teprve ráno, plánujeme, kam se ještě podíváme po cestě domů. Na Jelenec to sice nebude, ale v Bílých Karpatech ještě pár hodin zůstaneme. Táhne nás to opět na Žítkovou. Tentokrát na druhou stranu hřebene ke slovenským hranicím, kde zastavujeme u Penzionu Žítková a jdeme se projít k místní přehradě. Její existenci jsem zjistila z historické fotografie v knize o Žítkové. Přehradu vidíme ze silnice, ať ji však obcházíme zprava či zleva, přímo k ní se nedostaneme. U chaty na břehu přehrady je přitom na stromě namalovaná zašlá modrá turistická značka a z dálky vidíme nedaleko vody i lavičky, cesta k přehradě je však zahrazená závorou. Pozemky nejspíš koupil nový majitel, turisté museli ustoupit a cesta byla nově vyznačena mimo přehradu.
Po neúspěšném dobývání přehrady v Žítkové si jedeme spravit náladu nákupem ovčích produktů z farmy U Kapličky nedaleko domu bohyně Irmy Gabrhelové. Něco z produktů jsme již ochutnali při naší minulé návštěvě, a jelikož nám velice chutnalo, tak se vracíme… Ač je salaš na samotě, tak je zřejmě široko daleko vyhlášená, neustále se sem courají jak pěší, tak motorizovaní zájemci o koupi ovčích sýrů a žinčice.
Po odjezdu ze Žítkové jsme již původně směřovali domů, ale u Vlčnova nás zaujala dřevěná rozhledna vykukující mezi vinohrady. Zastavili jsme se tedy ještě u proslulých Vlčnovských búd, které dávaly tušit výchozí bod k rozhledně. Búdy jsou menší, bíle omítnutá stavení s modrou podrovnávkou, některá krásně zdobená slováckými lidovými motivy. Většinou nemají sklepy a slouží k lisování hroznů a uložení vína.
Podél búd a po menším bloudění zahradami a vinohrady se dostáváme k rozhledně. Nazývá se Hráběcí a je z ní pěkný výhled na hřeben Bílých Karpat s nepřehlédnutelnou Velkou Javořinou. Tímto pohledem se s nimi tedy ještě naposledy symbolicky rozloučíme a tento kraj opouštíme.
Přidat do oblibených uživatelů
Strání
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Prodloužený víkend v Bílých Karpatech
