Procházka mezi starou a současnou architekturou Zlína

Zlín je prapodivné město. Kdyby bylo vystavěno v rovině, expandovala by jeho baťovská i pozdější výstavba do všech světových stran a ono by nikdy nebylo tím, čím je dnes Totiž tou tak trochu futuristicky ztvárněnou vizí věhlasných architektů, která do těsného údolí Dřevnice a jejího kopcovitého okolí dokonale zapadla. Při pohledu ze sídliště Jižní Svahy na protější obzor, jemuž nad městem po celé délce dominuje zalesněný hřeben Vizovických vrchů, působí nejen „mrakodrap“, ale i okolní režná zástavba tvořená baťovskými domky (doplněná později i tou modernější), jako by k sobě město i okolní příroda neodmyslitelně patřily. Zvlášť fascinující je pohled na Zlín od Filmových ateliérů na Kudlovském kopci nabízející velmi překvapivé panoráma. Jeho hlavními kulisami jsou vyvýšeniny Mladcovských vrchů a na horizontu se tyčící hradba vrchů Hostýnských, pod nimiž se - obklopeno lesy - na kopci krčí ze Zlína jediné viditelné, zato největší městské sídliště (vyvedeno v červenobílé barvě)… a řeknu vám, že se jedná o výjev hodný dobrého scifi filmu!

Zdola, z kaňonů širokých tříd i soutěsek užších ulic, už je tento pohled kvůli různorodé zástavbě poněkud jiný, nutno ale uznat, že i tak místy fascinující. Zvláště tam, kde jsou stará městská stavení obklopena novějšími moderními objekty, jež byly vyprojektovány tak, aby do lokality bezproblémově zapadly.

 

Jedno krásné březnové nedělní odpoledne jsem podnikl kratší, jen několikakilometrový pěší přesun od centra města k Baťově nemocnici. Účelem zdravotní procházky bylo po delší době nejen zastavení u již známých míst a fotografování nových budov, ale též aby trasa vedla místy, kde mé nožky při chůzi po asfaltu nikdy neškobrtly.

 

Své putování jsem započal na Štefánikově ulici od zastávky MHD Školní a nejprve přešel křižovatku s ulicí Osvoboditelů, nad níž se tyčila zajímavá moderní výšková budova. O její interiéry se dělí pojišťovna Kooperativa a Sperbanka, v pozadí za ní se vypíná ještě větší objekt Centroprojektu. Na budově pojišťovny na první pohled zaujme jejich sedm kaskádovitě členěných pater, doplněných proskleným schodištěm a vyhlídkovým výtahem. Kooperativa jednoznačně patří k těm nejlepším „příspěvkům" architektury do novodobé tváře Zlína a byla by ozdobou i mnohem většího města.

 

Jen kousek dál procházím po mostě nad výpustí z Kudlovské přehrady a hned nato se objeví i celá její hladina. U protějšího břehu nastálo kotví už hezkou řádku let výletní loď s restaurací jménem Bárka. Pod slůvkem přehrada si většina z nás sice představí mnohem rozlehlejší vodní plochu, ale Pánbů zaplať i za tento kousek romantiky nacházející se v samém srdci Zlína!

Přehrada vznikla roku 1932 jako nádrž, která bude zastavovat přívaly vody a kaly z Kudlovského potoka. Hlavní využití spočívalo ve využití vody při hašení požárů a z přehrádky byly napájeny městské kašny. Jelikož ale nebyla čištěna už několik desítek let (kvůli předpokladu, že se na jejím dně nachází munice z druhé světové války), vyplňují ji v současnosti nánosy bahna o síle od jednoho do pěti metrů!

Kvalita vody v nádrži je přesto více jak ucházející, o čemž by vás přesvědčili jak rybáři, tak i ekologové. Podle nich se v hladinách přehrádky vyskytují vzácní živočichové, jakými jsou například škeble rybničné a populace raka říčního.

 

Další moje pouť vedla přes rušnou silnici na začátek naopak velmi tiché ulice Potoky. Odtud pár desítek metrů sestup do sousední komunikace jménem Divadelní (s výhledem na objekty stejnojmenného kulturního zařízení i siluetu kostela sv.Filipa a Jakuba v pozadí), já se ale vrátil k vysokým kamenným břehům vodoteče, před níž je umístěn maličký parčík. Vévodí mu socha sv.Jana Nepomuckého, kterýžto světec je zde trochu neobvykle umístěn pod mostem. Nicméně se jedná o jednu z mála barokních soch nacházejících se ve Zlíně. Nebývá tu lidmi zrovna narváno, a tak starou skulpturu obdivují hlavně divoké kachny, jež mají v tomhle příjemném zlínském zákoutí nahlášen trvalý pobyt.

 

Odtud jsem se vrátil na ulici Potoky, která – i když se nachází v centru města – dosud vyzařuje atmosféru venkovské pohody. Původně se jmenovala V potokoch a zástavba prvorepublikových vil byla realizována jen po jedné její straně. Na druhé totiž byla ohraničena korytem Kudlovského potoka. Dnes z vodoteče vidíme u sochy sv.Jana Nepomuckého jen přepad z Kudlovské přehrady. Odtud už vede její tok pod zemí a protější stranu ulice ohraničuje parčíkovitý terén klesající k modernímu zlínskému Divadlu pracujících.

Ulice se mi stala nejkratší spojnicí k Třídě T.Bati, na níž mne čekal poněkud drastický přechod z tiché ulice k nejrušnější dopravní tepně města. Ještě že je na ní dostatečný počet přechodů pro chodce, takže se lze na druhou stranu díky semaforům dostat bez ztráty nejen desítky, ale dokonce i života!

Podchodem v hlavním bloku několikapatrových domů jsem se dostal na pokračování ulice Potoky (i tady už je vodoteč vedena pod zemí a tudíž neviditelná) a pokračoval okolo budovy lékařského domu a banky ke kruhovému objezdu na ulici Kvítková.

 

I když se může Zlín pochlubit velkým množstvím městské zeleně, ujišťuji vás, že v téhle první hlavní části Kvítkové o nějakou květinku hned tak nezavadíte. Jedná se o další městský kaňon obklopený budovami stylu každý pes jiná ves – to jak se na něm podepsala éra první republiky, budování socialismu a období posametové.

No vidíte – a přitom měl její název opodstatnění, neboť dávno před Baťou tudy procházela hlavní komunikace do Vizovic a ulice byla skutečnou periférií tehdejšího Zlína. Nejen na mezích, ale i v okolí silnice se rozprostírala pole a luka, kde čmeláčci opylovávali milióny skutečných květin.

Do roku 1887 se Kvítkové říkalo Repetka, to prý kvůli opakovanému placení mýta. Až do konce devatenáctého století to vlastně ani žádná ulice nebyla, spíš jen silnice lemovaná alejemi stromů a místem, kde se těsně za městem konaly dobytčí trhy.

 

Příchod moderního věku Kvítkovou změnil a brzy byla zastavěna domy až k nynějšímu Lešetínu. Pikantní je, že se krom továren u vlakového nádraží právě zde nacházela druhá nejprůmyslovější zóna tehdejšího Zlína, plná menších obuvnických továren.

Na Kvítkové se stavěly i honosné vily. Jednou z nejhezčích je dnes opravené rodinné sídlo podnikatele Josefa Jarovcáka. Od třicátých let loňského století začala být ulice rozšiřována a původní přízemní baráčky byly nahrazovány několikapatrovými domy. V té době byl postaven funkcionalistický Beskyd (na nároží Kvítkové a Dlouhé) a na něj navazující fronta činžovních domů. Z pera architekta Miroslava Lorence vyšel návrh bytového domu, zdobící rohy ulic Kvítkové a Lorencovy. „Socrealismus“ se na vzhledu ulice podepsal výškovou budovou Čedoku a Jednoty s hotelem Ondrášem.

 

V minulosti ulice proslula svými hostinci, jako byla hospoda U Barvičů, hospoda U Turečka anebo Devítka. Všechny už podlehly nerovnému souboji s časem, leč ani dnešní návštěvník nemusí naříkat, neboť dobrým jídlem či mokem se může potěšit U Sedmi hříchů, vedlejší pizzerii a Zralém bistru anebo přes ulici v restauraci Aston, vietnamské restauraci a sportovním baru.

 

Od kruhového objezdu jsem ulicí ve stínu pod blokem budov pokračoval východním směrem až k místům, kde se nad křižovatkou nad vedlejší Lorencovou ulicí tyčí mohutná šestipatrová masa prvního ze dvou velkokapacitních obytných tzv.Elektrických domů. Tenhle má barvu fasády růžovou (jeho kolega bílou) a jsou dosud ukázkou velmi slušného bydlení, jaké bylo přesně před osmdesáti lety vybudováno pro úředníky a jejich rodiny.

I když byly zbudovány v období druhé světové války, přesto má jejich vznik nádech fantaskna. Architekt M.Lorenc v té době už několik let pracoval na podobě téměř scifi projektu: zabýval se totiž plány elektrických domů, v nichž mělo absolutně vše fungovat na elektrický proud. Dnes nám tahle představa nejspíš vyvolá úsměv na rtech, jenže tehdy si ještě lidé, neznajíce jiných druhů energie, elektřiny považovali a z jejich hlediska byl architektův počin málem revoluční.

 

Jen o kousek dál se Kvítková křížuje s ulicemi Lešetín I a II a najednou z „mosta do prosta“ přechází do zástavby rodinných domků a vil, majících téměř venkovský charakter. Před nimi byl v nedávné době zrealizován projekt výstavby nových moderních budov, jimiž by byl přechod centra do další městské čtvrti důstojně a hlavně reprezentativně ohraničen. Jedná se vlastně o jakési nové „trojdomí.“

První z nich má poněkud hranatou podobu, neboť byl zbudován ve stylu napodobujícím funkcionalismus. Stal se novým sídlem střediska Prediko věnující se genetice a prenatální diagnostice. Dříve byla jeho sídlem zlínská poliklinika, ale její stísněné prostory přestaly pracovníkům střediska vyhovovat. Projekt budovy zpracoval architekt Luděk del Masechio.

Na ni těsně navazují dva spolusousedící objekty zcela jiné podoby, mající charakter nových polyfunkčních domů. V jejich přízemí se nacházejí obchody (je zde umístěna i Italská vinárna), v dalších patrech kanceláře a v posledním pět přepychových bytů. Nechybí samozřejmě ani garáže, které bychom našli v suterénu. Autorem projektu se stal architekt Pavel Chládek.

 

Po obkouknutí zajímavé a členité fasády „trojdomí“ jsem se vrátil před první z nich a dál pokračoval ulicí Lešetín I. I tady toho bylo k vidění dost: na jedné straně kombinace staré i té nejmodernější vilové zástavby, na straně protilehlé pak nejprve nečekaný pohled zdola na velmi zajímavou kulisu „trojdomí“… no a pak už jsem procházel podél „pravé“ anglické hospody jménem Chelsea Pub a Hospůdky U Kovárny až na křižovatku s ulicí Santražiny.

 

Další moje putování vedlo pod železniční tratí (po níž projíždí lokálka z Otrokovic do Vizovic a zase zpět) ulicí Hornomlýnskou stále směrem k východu. Cestou jsem nejprve míjel činžáky a různé podoby rodinných domků. O kousek dál už komunikaci zleva lemovaly shluky typických baťovských domků v rozsáhlé čtvrti Podvesná a nad tratí se objevily vysoké siluety Morýsových domů a po pár minutách chůze pro změnu zase Věžových domů.

 

Pak ulice vyústila na tepnu spadající dolů k řece Dřevnici a Baťově nemocnici a já po ní zamířil k poslednímu dnešnímu zajímavému objektu – budově Dopravního podniku.

 

Kupodivu je to opravdu špičková ukázka stylu „socrealismu“, která byla zbudována již v poválečných letech - roku 1956. Autorem projektu byl architekt Zdeněk Plesník, který se zřejmě shlédl v podobných objektech stojícími v tehdy bratrském „Sojůzu.“

Dopravní podnik byl navržen tak, aby se od hlavní budovy ta ostatní nižší stavení symetricky rozprostírala a Plesníkovi se podařilo novostavbu skloubit s okolními baťovskými domky z režného zdiva. Vchod dopravního podniku byl nad dveřmi ozdoben kamennými reliéfy s motivy socialistického realismu. V době vzniku byla ústřední budova doplněna jen jedním křídlem, to druhé bylo přistavěno až roku 1972, i spolu s velkými autobusovými a trolejbusovými hangáry.

 

Tak, ještě poslední pohled na Dopravní podnik od břehů Dřevnice… a dnešní procházku jsem ukončil na zastávce MHD u nemocnice, odkud mne spoj za chvilku odveze k domovu.