Přestřelka na Filipově Huti
Byl to jeden z těch povedených květnových podvečerů. Začínal nám další z těch báječných týdnů, které se nám s manželkou poštěstilo strávit v prostředí romanticky krásné, přesto však na počátku května liduprázdné Šumavy. Silueta Roklanu shlížela na Filipovu Huť a my jsme právě rozjímali nad architekturou jednoho ze zde nově postavených domů, když ticho na Filipově Huti rozčísl podezřelý zvuk. Jeden automobilový a několik motocyklových motorů nejsou na Filipově Huti vzácností. Prochází tudy důležitá spojnice mezi Kvildou a Srním a tak o nějaký ten automobil nebo motocykl tu občas nouze není. Nebylo to však tlumené bublání technickými vymoženostmi „prošpikovaných“ vozidel. Zvuk jasně naznačoval, že motory, kterého lomoz vydávaly, už mají něco za sebou. Právě jsme docházeli k silnici, když se zvuk přiblížil takřka na dosah. Jako kdybychom se přenesli v čase o desítky let nazpět! Kolem nás projelo vojenské obojživelné vozidlo, následované dvěma vojenskými motocykly. Charakteristické znaky na jejich bocích vylučovaly omyl.– Filipovou Hutí projížděl malý oddíl nacistické armády. Bublání jejich motorů však nezaniklo v klesání do údolí Vydry. Malý konvoj náhle zabočil doprava a po louce zamířil k lesu, v jehož skrytu rychle zmizel.
Netrvalo to dlouho a zaslechli jsme další zvuky. Opět zvuk motorů, opět vojenská vozidla, tentokrát ve větším počtu, tentokrát se znaky americké armády na bocích. Těžko říci, zda palbu zahájil prchající německý oddíl, či zda američtí vojáci měli informace o jejich pozici, přesto však ticho nad Filipovou Hutí rozťaly krátké dávky ze samopalů. Na kraji lesa se rozpoutala bitva, stejně tak jako na konci roku 1945, kdy tudy postupovaly vítězné jednotky americké armády. Zbytky jednotek SS, 7. a 11. ozbrojené divize německé armády se šumavskými hvozdy probíjely za cenu častých střetů s vojsky XII. sboru 3. americké armády. Byla to 42. jízdní průzkumná squadrona, která právě v oblasti Kvildy absolvovala své poslední bojové střety 2. světové války. Stejně tak jako v roce 1945, i nyní po krátkém boji obklíčila zbytek německého oddílu. Jen ojedinělé výstřely svědčily o stále ještě probíhajícím „čistění“ lesa. Většina „amerických“ vojáků, představovaných členy historických vojenských klubů z Plzně však už měla „vyděláno“. Netrvalo dlouho a kolona vojenských vozidel se vyrazila ke zpáteční cestě na Kvildu. Nad Filipovou Hutí opět zavládlo ticho, stejně tak jako v roce 1945. Tak ať tu vydrží pokud možno napořád!