Přes rozhledny (i minipivovary) na prodloužený víkend do Přerova

Je před námi prodloužený víkend. Ota má v sobotu v Přerově školní sraz po mnoha a mnoha letech. Hlásí ještě pěkné počasí, tak jsme se rozhodli jet autem a navštívit ty rozhledny, na kterých jsme během našich letošních cest ještě nebyli. Snad to konečně zkompletujeme.

Podle našeho zvyku vyrážíme už ve středu odpoledne., resp. v podvečer. První zastávku chceme udělat až za Nepomukem - u Záboří. Sotva jsme vyjeli, tak si Ota však uvědomil, že na trase je Zhůř, kde je vyhlášený pivovar Zhůřák. Pivo zde vaří jeden Američan, který se sem přiženil. Chválu o tomto pivovaru si přečetl v časopise Pivo, Bier & Ale. Díky tabletu jsme pivovar našli docela snadno, je však zastrčený v zahradě hned na kraji obce a příliš označený není. Je tam i menší posezení, pravděpodobně však pouze pro známé. Majitel, sympatický chlapík, tam naštěstí byl a nebyl problém si pivo nechat natočit do petek. Dokonce je na to připraven.

Pokračujeme dál podle plánu, z Nepomuku po okreskách nejkratší cestou přes Oselce, Chanovice k Záboří. Vysoká rozhledna Pětnice je u silnice, kousek před Zábořím. Přesto jsme ji minuli. Ze strany našeho příjezdu je pěkně ukrytá. Od Záboří je však vidět z dálky. Takže na druhý pokus jsme k ní už odbočili. Na internetu jsem se dočetla, že je celoročně otevřena. Skutečnost je však trochu jiná. Oboje vrátka byla zamčená, pletivo však bylo rozstřižené a srolované, aby tak bylo možné se dovnitř dostat. Výhled kruhový samozřejmě večer nebyl zrovna nejjasnější, ale za dobré viditelnosti musí být vidět daleko. Bohužel popisky výhledu tam chybí. Ani dole nebylo nic o rozhledně napsáno. Navíc to tady příšerně profukovalo.

Jako druhou rozhlednu jsme si naplánovali Velký Kamýk, kde jsme doufali, že bychom mohli i přespat. Vyšlo všechno. Ideální místo na zaparkování a přespání, navíc hezky za větrem. Než si Ota téměř za tmy vyběhl na rozhlednu (tady byla vrátka odemčená), já ustlala v autě a pak jsme až večeřeli. To byla idylka. U rozhledny je zastřešené odpočívadlo. Při svíčce a dalším malém přenosném osvětlení jsme se krásně najedli, dokonce i chvilku při pivu poseděli. Nebylo sice zrovna teplo, ale nechalo se to přežít. Před devátou jsme však už zapadli.

Večer a v noci svítili hvězdičky, ráno jsme se probudili v mlze, dost možná v mracích. Ani během snídaně se to nezlepšilo. Přesto jsme před odjezdem nahoru vyrazili. Výhled prý byl ještě horší než večer za tmy. Co se dá dělat.

Pokračujeme přes Písek. U starého kamenného mostu zahlédneme obrovské sochy z písku. Ota si vzpomněl, že zde bylo velké pískování. Zastavujeme a jdeme se podívat. Škoda, že už se rozpadají. Musely být však nádherné. Prohlídku města necháváme na jindy (už ji však plánujeme dlouho) a pokračujeme k rozhledně v Raděticích, tedy směr Bechyně. Před obcí u silnice necháváme auto a dál pokračujeme po zelené vzhůru. Daleko to není. To vítám. Mám neustále problémy s nohou. Když už mne přestává zlobit ostruha, se kterou jsem protrpěla dovolenou ve Finsku, tak mne bolí nárt. Obávám se, že jsem to v Roháčích přece jen přehnala. Protože nás čeká ještě týden na Menorce, tak chci chodit co nejmíň a nohu šetřit.

Po 0,5 km jsme došli k dřevěné rozhledně, podle zaparkovaného auta jsme zjistili, že je možný příjezd i odněkud z druhé strany. Naštěstí se mlha už trochu protrhala a je něco vidět. Poznali jsme Bechyni a viděli nějaké kopečky za ní. Bohužel i tady chyběli popisky.

Přímo na cestě se nám do cesty připletla obec Hlavatce, kde je první domácí minipivovar - poloautomatický Transformátor. Chystají nějakou slávu, mají tam spoustu stolů, zvučí tam kapelu, pečou maso. Petku nám prodat nechtěli, ale na ochutnání nám půllitr nalili, malé prý netočí. Ota ze mne dělá alkoholika. Většinu jsem samozřejmě musela vypít já sama, když on řídí. A to bylo teprve dopoledne.

Do Plané nad Lužnicí je objížďka. Vede přes Oboru, kde je další pivovar. Původně jsme tam ani nechtěli zajíždět, ale takhle se nám sám nabízí. Kupujeme čtyři litrovky, Ota získává i čtyři jejich tácky. Už to zase začíná. Auto plníme pivem. Sluníčko konečně proráží přes mraky, snad bude hezky.

Přes Planou nad Lužnici jedeme k rozhledně Čermákův vrch u Krátošic. Už ji z dálky vidíme. Z Krátošic se odbočuje po modré, nechá se dokonce jet autem, protože rozhledna je jen kousek za obytnými domky. Opět to tady silně fouká. Cesta modře značená pokračuje k lesu, kde se nám zdá naprosto ideální místo na ohřátí oběda. Za větrem na sluníčku bylo skvěle.

Než jsem ohřála oběd, Ota zašel do lesa a vrátil se s obrovskou bedlou. Se smíchem říkám, že beru jen hřiby. Než jsem po obědě umyla nádobí a vypila kávu, přinesl dvě náruče nádherných, zdravých hřibů. Pro třetí náruč jsem ho už nepustila. Ale prý to už vysbíral. To museli mít domácí radost.

Tentokrát nás čekal poměrně dlouhý přejezd. Přes Kamenici nad Lipou, Třebíč do Velkého Meziříčí. Jenže Ota se v jeho oblíbeném časopise dočetl, že v Kamenici u zámku mají otvírat ještě letos nový pivovar. Na mapě je u potoka vyznačený další pivovar - Kokeš – v ulici V Oboře. Nový je zatím v lešení. V Oboře jsou jen rodinné domky. Pivovar tu označen není. Směřujeme tedy do Třebíče, kde má být Podklášterní pivovar Urban. Je nám divné, že do Třebíče občas zavítáme, ale o pivovaru jsme tam neslyšeli.

Našli jsme ho snadno - v hezkém prostředí, dokonce tam mají i lihovar. Na čepu mají asi 6 piv. Tři jsme koupili, svrchně kvašenou novinku Little Boy bohužel v petce neměli a natočit to nejde, že příliš pění. Tak jsme malou aspoň ochutnali. Byla výborná. Jenže pauzu ještě neplánujeme, Ota má smůlu, tak jen trošku ochutnal.

Nesměle upozorňuji, že v nedaleké Vladislavi je pivovar Heřman. Samozřejmě tam zajíždíme pro další petku. Dál se však věnujeme už jen rozhlednám. Naštěstí nemusíme zpátky do Třebíče, můžeme jet téměř rovnou na Velké Meziříčí.

Jedna zajímavá rozhledna je součástí dětského hřiště jen kousek od benzínové pumpy v Rudíkově. Další je rozhledna Rubačka. Odbočuje se v Oslavičce směr Nový Telečkov a pak doprava. U silnice je sice plocha, kde by se nechalo zaparkovat, ale cesta vede až k rozhledně bez označení zákazu vjezdu. Jedeme tedy dál. Rozhledna vznikla nástavbou na vodojem, je hezká, ale moc toho z ni vidět není. Dokonce rozhledna na Fajtově kopci je líp vidět z prostoru pod rozhlednou než shora.

Je půl šesté, k další rozhledně je to 60 km. Tady se nám líbí, zůstáváme přes noc. Než jsme se najedli, byla tma. Zásoby piva jsou velké, ale na delší posezení venku to už opravdu není. Dnes se zdá chladněji než včera, uvidíme, jak to bude vypadat v noci v autě. Ota to trochu zateplil, tak to snad bude dobrý.

Zateplení bylo znát. Tentokrát v autě bylo o pár stupňů tepleji než venku. V noci svítili krásně hvězdičky, ráno svítilo sluníčko, jenže ještě ne na náš palouk. Ještě před snídaní jsem udělala krátké zahřívací kolo po lese a vrátila se s plnou hrstí podhříbků. Na naše nocležiště stále sluníčko nesvítilo, tak jsem se po snídaní šla ohřát na rozhlednu. Tam už svítilo sluníčko s plnou parádou a bylo nádherně teplo. Kopečky pod námi vykukovaly z mlhy. To byla krása.

Protože jsme vyjeli poměrně brzy, zdálo se nám, že máme spoustu času a tak jsme chtěli zajet až na Spešovskou rozhlednu. Je nízká, dřevěná, ale nám není souzená. V červnu byla objížďka, která nás zahnala daleko na sever, dnes nás to odklonilo dříve a na jih. Rušíme tedy tuto rozhlednu po druhé a jedeme do Lelekovic na Babí lom. Jedeme v místech, kde to už dobře známe – rozhledna Křivoš, Předklášteří, Tišnov s rozhlednou Klucanina, rozhledna Čebínka. Konečně jsme v Lelekovicích. Projeli jsme obcí, kam to šlo. Zbývající asi kilometr se muselo pěšky do poměrně prudkého kopce. Když jsme se dostali ke skalisku, myslela jsem, že jsme sešli z cesty. Tady přece nemůže být rozhledna. Značka vedla dál, cesta téměř ne. Šplhali jsme skoro jak kamzíci. Je zde přírodní rezervace a kdesi na vrcholu je skutečně nádherná rozhledna. Ta za tu námahu skutečně stála. Bohužel výhledy byly stále zamlžené, ale i tak to bylo fajn. Konečně první rozhledna, kde byly popisky toho, co vidíme.

Okolo kláštera Paulánů ve Vranově (bohužel je uzavřený) směřujeme na jih. Cestou jsme se ještě zastavili u malé dřevěné rozhledny U jezírka, která je součástí zdejší Lesní naučné stezky.

V Soběšicích je rozhledna hned za vilovou čtvrtí. Silnice tedy vede až pod kopec. Na rozhlednu Ostrá horka to bylo zhruba 200 metrů do prudkého kopce. Jen kousek od rozhledny je žulový pylon, který má připomínat r. 1759, kdy zde nechala císařovna Marie Terezie provádět trigonometrické měření.

Jako další jsme chtěli navštívit Alexandrovu rozhlednu v Babicích nad Svitavou. Nějak nás cesta nahnala skoro až na okraj Brna. Už jsme měli hlad, ale do města jsme zajíždět nechtěli, ani cestou nás žádná restaurace nezaujala. Naštěstí máme vlastní zásoby, tak to ještě vydržíme a někde si něco uvaříme. Z obce k rozhledně je to asi 3 km. Podle mapy se zdálo, že by se poměrně daleko mohlo dojet autem. A povedlo se. Byly to sice značené turistické trasy, ale cesty široké, rovné a bylo vidět, že se po nich jezdí často. Vyrazili jsme po žluté, pokračovali po modré, pak zase po žluté. Na každém rozcestí jsme očekávali zhoršení cesty, ale všechno vyšlo parádně. Protože jsme víc koukali po cestě než po značce, tak jsme žlutou odbočku k rozhledně přehlédli, ale asi jsme udělali dobře. Jen o kousek dál k ní vedla zelená značka a zdálo se, že je přece jen pohodlnější. Po 200 metrech téměř po rovině jsme došli k další hezké kamenné rozhledně, bohužel opět se zamlženými výhledy.

Na tomto rozcestí jsme se rozhodli pro uvaření oběda. Celou dobu nikdo nešel, jak jsme začali jíst, objevili se davy lidí. To nám však nezabránilo, abychom si nepochutnali na bramborách s opečeným Hermelínem na houbách.

Zpátky jsme se raději vydali stejnou cestou, i když bychom se asi do Babic dostali i pokračováním po zelené.

K další rozhledně se jede přes Křtiny. Ota věděl, že je tam zámek, ale hlavně úžasný kostel od Santiniho. Já byla nějaká unavená, noha už bolela, ani se mi tam jít nechtělo, ale pak jsem se přinutila. Udělala jsem dobře. Taková krása se často nevidí. A v tak malé obci ani nečeká.

Přes Vyškov jsme dojeli do Drnovic, kde je vysoká kovová rozhledna Chocholík. Přístupy jsou z různých stran, nám se podařilo vybrat tu téměř po rovině. Před obcí jsme odbočili vlevo na Ježkovice a v zatáčce na kopci již byla rozhledna vidět. Vedla k ní široká cesta, ale se zákazem vjezdu. Bohužel parkoviště tam nebylo, ale v protisměru se u silnice nechalo zastavit. Dnes se nám povedlo, že všechny rozhledny měli popisky, samozřejmě až na maličkou rozhlednu U jezírka.

Doufali jsme, že do setmění zvládneme ještě dřevěnou rozhlednu Předina u Dobrochova. Tam se dostat však bylo nejhorší. Značená cesta k ní nevede, lze říct, že ani pořádná cesta, i když okolo je řada neznačených cest. Je v těsné blízkosti tří vysílačů, jenže areál je oplocený a okolo areálu se po poli projít nedá. Navíc se už stmívalo, tak jsme se k ní chtěli dostat co nejrychleji, tedy autem. Nakonec se to povedlo, ale cesta byla všelijaká. Dojeli jsme i na hezkou loučku, jde by se nechalo dobře přespat, jenže počasí je nevyzpytatelné. Kdyby v noci pršelo, ráno by se špatně vyjíždělo.

Protože chceme v sobotu na rozhlednu Velký Kosíř, tak odjíždíme tím směrem - přes Prostějov. Ve Lhotě pod Kosířem je minipivovar. Večer bychom mohli poseděli v teple. Snad se nechá někde blízko přespat. Vyšlo to. Pivovar je na konci obce, před ním hřiště a vzadu jsme nikomu nepřekáželi. Ve tmě bychom sotva co lepšího někde hledali. V pozdním večeru jsme v hospůdce lehce povečeřeli, zapili zdejším pivem, zjistili, že Plzeň vyhrála v hokeji. Co víc jsme si mohli přát. A když přišli ještě dva chlapi s kytarami, tak to bylo ještě lepší. Ale dlouho jsme nevydrželi. V půl desáté jsme šli spát.

Ne vše je ideální. Posezení v hospůdce bylo fajn, bohužel už zde nebyl ten klid předcházejících nocí. Ale nakonec tak nejhorší to nebylo. Noční chlad se však stupňuje. Ještě že je to poslední noc v autě. Už se těším do Přerova pod sprchu a do teplé postele. Včera jsme to mytí nějak odbyli.

Původně jsme chtěli na rozhlednu Velký Kosíř, ale prý je z technických důvodů zavřená. Jedeme tedy jen k zámku v Čechách pod Kosířem, kde v zámeckém parku je červená zděná rozhledna. Je přístupná jen při komentovaných prohlídkách parku, ale stejně je vidět tak max. na zámecký rybník. Byl by to hezký pohled, jsou tam krásné vrby, ale čekat se nám nechce. Navíc Ota začíná být nervozní. V Prostějově má domluvenou schůzku - sice ne na konkrétní čas, ale už to chce mít vyřízené, dojet do Přerova a být ve 13 hodin na srazu. Sice je času dost, kdyby přišel o něco déle, nic by se nestalo, ale on má pocit, že by přišel o hodně.

Takže čas věnovaný parku zkracujeme na minimum a jedeme do Prostějova. Po vyřízení svých záležitostí už v klidu odjíždíme do Přerova, kde má Ota sestru a kde poslední noc přespíme. Cestou se zastavujeme ještě pro pivo v pivovaře U císařské cesty.

V Přerově bylo veselo. Na skok se zde zastavily obě jejich děti s rodinami, do toho my s houbami (naštěstí jsem je předem připravila, že jim je vezu). Přijeli jsme právě na vinobraní, kdy se očesávala zdejší minivinice. Po poledni všichni odjeli, Ota šel na sraz a my se pustili do zpracovávání hub, vína, sběru ořechů, česání jablek, sekání trávy apod. Práce bylo dost, ale pro mne to byla fajn změna a pro Hedu asi docela i pomoc. I když ořechy, které jsem posbírala, jsem nakonec dostala,

Večer jsme si při pivu a následně při vínu trochu popovídali a v deset celí zničení šli spát.

Podzimní výprava na Moravu nám vyšla. A to se týká nejen programu. Do auta nakládáme brambory, česnek, ořechy, jablka, dokonce i hroznové víno. Co víc si přát.

Po obědě vyrážíme. Tentokrát už přestávek moc nebude. Do večera musíme být doma. Přesto máme v plánu ještě dvě rozhledny navštívit. Jedeme přes Dub nad Moravou, Plumlov, téměř projíždíme Moravským krasem a vzpomínáme, jak byl fajn na Macoše. V Lipůvce odbočujeme k rozhledně Zlobice. Překvapuje nás, že jedeme po panelové cestě. Až na místě zjišťujeme, že rozhledna je v bývalých kasárnách, které přeměnila firma Oveko na areál, kde chovají hezké kozy s hnědými hlavičkami, kde mají hyporehabilitaci. Zdá se, že tam pastvin a zvířat bude asi víc.

Vracíme se na hlavní a cestou, ještě na Českomoravské vysočině kupujeme na zimní uskladnění brambory a také burčák, abychom příliš nestrádali. Okolo rozhledny Žernovník pokračujeme k naší poslední rozhledně - k Babylonu v Kozárově. Rozhledna je vysoká, výhled daleký. Na tuto jedinou rozhlednu platíme vstupné, ale popis toho, co vidíme, chybí. Zato je tu velké občerstvení a toalety.

Domů se vracíme po naší obvyklé cestě. Cestou si uvědomujeme, že to tady skoro všechno známe – Bystřice nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Přibyslav. Je to fajn pocit. Dokonce I toiku na parkovišti pod Orlíkem u Humpolce jsme využili a přesvědčili se, že stále tady platí, že je tady k dispozici toaletní papír, voda, mýdlo a papírové utěrky. Pokračujeme přes Humpolec, nádherný Pelhřimov, hrad Kámen, Tábor. A to už jsme skoro doma. Už se brzy stmívá, tak jsme zahlédli ještě nasvícené věže nádherného klášterního kostela v Milevsku a vzpomínáme, jak ten prodloužený víkend byl fajn a jak to rychle uteklo.

Přes rozhledny (i minipivovary) na prodloužený víkend do Přerova na mapě