Poprvé v lázních aneb Luhačovice 4 (znovu na Slovácko, poprvé na bigbeat: Velehrad, Modrá, U.Ostroh)

Vzhledem k tomu, že našim meteorologům překvapivě vyšla i pozitivní předpověď počasí, je ve čtvrtek ve vzduchu opět cítit jaro. Možná i proto, že je první Jarní den ... a ten se letos skutečně vydařil. Modrá, zlatá a krátký rukáv vždy potěší. Domluvím si proto se spřízněným personálem oběd v ranní, tedy první – směně a tím získám o hodinu více času na odpolední výlet. Mým cílem je opět Slovácko a i tentokrát musím původní plán trochu zredukovat, protože – jak se později ukázalo – bych na jeho realizaci potřeboval minimálně výlet celodenní. Hlavní cíle dne, tedy Modrá a Velehrad, se však nemění.

Nejprve si nafotím panoramata Uherského Brodu, což jsem měl v plánu již předchozí týden, ale čas a počasí mi to neumožnily. Potom si pár kilometrů zbytečně zajedu a díky tomu přijedu do Velehradu ze strany, z které jsem zvyklý. Udělám si krátkou pauzu, kterou využiju na pár fotografií exteriérů poutní baziliky a jejího okolí. Vzápětí se již vydávám do nedaleké Modré, kde na mě čeká Archeoskanzen, tedy replika Velkomoravského opevněného sídliště středního Pomoraví 9. století. Skanzen se nachází v lokalitě původního velkomoravského osídlení a je tvořen stavbami dle hypotetických rekonstrukcí, které však vznikly na základě konkrétních nálezů. Součástí prohlídky skanzenu jsou ukázky dávných řemesel nebo volně pobíhající zvířata. Musím se přiznat, že tato hra na jako mi byla podstatně bližší než slavné Mikulčice. Tam jsem totiž nikdy nepochopil, proč se mám radovat nad pár kamínky, představujícími základy velkomoravského kostela, když tentýž kostel v originální podobě dodnes stojí v chorvatském Zadaru.

Protože však bylo zavřeno a mně se nechtělo telefonem shánět někoho, kdo by mě vpustil dovnitř (i když žádný problém by to zřejmě nebyl, protože v areálu pobíhaly – kromě koz a slepic - i nějaké ženštiny), rozhodl jsem se, že se spokojím s tím, co uvidím přes oplocení. Málo toho rozhodně nebylo a rozhodl jsem se, že Archeoskanzen Modrá zařadím na soukromý seznam míst, do kterých bych se rád podíval znovu. Na vrcholu nad skanzenem s palisádovým opevněním, který byl otevřen v roce 2004, se – jako bonus – nachází replika kostelíka sv. Jana … a také nějaké ty výhledy na Hrad Buchlov a Chřiby. Pak už mě čeká návrat k autu a druhé kolo poznávání Velehradu.

Začnu u kaple zvané Cyrilka, což je vlastně kostelík Zjevení Páně. Tato rekonstruovaná „novostavba“ z 19. století byla původním farním kostelem ze století 13. A pak už si v klidu obcházím baziliku Nanebevzetí Panny Marie, tedy stavbu, která ve své podobě spojuje snad všechny významné architektonické slohy, tím románským počínaje. I když jsem to původně neplánoval, chórovým vchodem zajdu i dovnitř. A tím mám po dalším programu. V bazilikálním chrámu na Velehradu jsem už byl několikrát, ale nikdy ne sám a se spoustou volného času na prohlídku i focení. Rád toho využiji a následně se ještě vydám do zdejšího informačního centra. Kromě placených publikací a pohledů tady nemají naprosto nic, jen pár letáčků v běžných a všem známých jazycích jako je ruština, čínština, thajština a nářečí kmene Zumbu. Ostatní jsou prý už rozdány (je 20. března !) a nové dorazí až někdy před letní turistickou sezonou. A tak se – na doporučení tamního pracovníka – vydám na okruh kolem celého areálu kláštera a na místní hřbitov, kolem kterého jsem sem přijel. Kromě zajímavých hrobek řádových sester i bratří se zde totiž nachází také pozoruhodný náhrobek, který vytvořil známý místní akademický sochař – a olomoucký rodák – Otmar Oliva. Celý velehradský hřbitov však působí velmi příjemně a určitě stojí za návštěvu.

Čas pokročil ještě více, než jsem čekal, a proto musím zapomenout na Buchlov, Buchlovice i Smraďavku a jako poslední cíl dne volím Uherský Ostroh. Slovácké město možná méně známé, ale určitě místo, které má co nabídnout. Minimálně dominantní zámek, kostel a pivovar, ale také obloukový most a památky židovské. Naštěstí si nejsem jistý výjezdem ze Starého Města a sympatická mladá paní, které se na autobusové zastávce zeptám na cestu, mě nasměruje mimo Kunovice, kde prý bývá neprůjezdná zácpa. Díky tomu – a cestě přes Moravský Písek – navštívím i jiný kraj a hodonínský okres.

Uherský Ostroh je určitě místem navštíveníhodným a i tady mám štěstí na pracovnici informačního centra. Nejprve ovšem vběhnu na nádvoří zdejšího zámku. Sídlí tady městský úřad a ani pracovní doba státního úředníka není nekonečná. Už tak je po 16. hodině a divím se, že zámecká brána není dávno na sedm západů. Přece jen, úřední den byl včera. Na zámku mám možnost zajít na výstavu, která zde byla začátkem března uspořádána k 70. výročí odbojové paraskupiny Carbon a musím se přiznat, že na ni – zcela dobrovolně – nezajdu. Udělám si jen pár fotografií arkádového nádvoří. Přece jen se jedná o nejvýznamnější památku města; stavbu, která se v letech 1560 až 1570 změnila z románsko-gotického obranného hradu z 13. století na moderní renesanční zámek. A pak již peláším do nedalekého „íčka“. Kromě materiálů obdržím i množství informací a nabídek na směřování dalších poznávacích výletů. Dnes už ale nestihnu navíc nic, protože čas tlačí a slunce podivně rychle padá k horizontu. Takže sbohem zvoničky.

Spokojím se tedy s krátkou procházkou po trojúhelníkovém náměstí sv. Ondřeje (od roku 1990 MPZ), pohledem na stejnojmenný pozdně barokně-klasicistní farní kostel sv. Ondřeje z let 1751 až 1758, nahlédnutím do někdejší židovské čtvrti i zastávkou u starého vrchnostenského pivovaru. Tím můj pobyt v Uherském Ostrohu pomalu končí. Čeká mě ještě zastávka u jedné z dominant města, tedy u železobetonového obloukového mostu přes řeku Moravu, který pochází z roku 1928, a židovský hřbitov s nejcennějšími náhrobky starými i více než 300 let. Vydržel bych tady ještě mnohem déle, ale když musíš, tak musíš …

Pátek opět není 13., ale 21. března. Je to však 13. den mého pobytu v Luhačovicích. V tomto případě se jedná – samozřejmě - o neobyčejně šťastné číslo, neb mě přijede navštívit manželka. Takže nakoupit víno, olivy a další dobroty, na sobotu objednat rybu, pořídit keramické „cucátko“ na luhačovické prameny a ve správný čas (i v lehkém předklonu, pochopitelně) čekat s autem u vlakového nádraží. Radostný pocit z Martininy přítomnosti zastíní i to, že při tak nádherném počasí jsem nikam nevyjel nebo fakt, že díky její přistýlce se z mého minipokojíčku už nedá pomalu ani vycházet a přístup k balkonu i radiátoru je znemožněn zcela. Po poslední proceduře se ujmu role průvodce cizinců a ukážu Martině to nejdůležitější z Luhačovic, včetně různých vyhlídkových teras a dovedně ukrytých klenotů. Jen tak mimochodem u toho stihneme nakoupit také dvoje šaty. Protože je už druhý Jarní den, přivítá Martinu konečně odkrytá Bruselská fontána před Domem Bedřicha Smetany, kterou takto i já vidím poprvé.

A večer nás čeká koncert Vltavy. Před zdejší – zcela temnou - Sokolovnou se sejdeme tři. Díky tomu s kolegou z Frýdku-Místku zjistíme, kdo byl ten druhý "blázen", kdo se v „íčku“ opakovaně pídil po předprodeji vstupenek. Následně naštěstí objevíme boční vchod i příslušný sál. Samotný koncert začal s hodinovým zpožděním, ale stál za to. Navíc cena byla proti Šumperku i F-M více než milosrdná (120 Kč za lupen). A nakonec přišli také pánové Marx, Engels, Beatles, ta holka, co tě má ráda jako kamaráda i legendární prasátko. Velká pohoda a v závěru už tančili snad všichni v sále.