Návštěva jeskyně Výpustek, městyse Křtiny a zastavení ve Vyškově
Tak ... ... máš po výletě, Franto!
S tváří celou popelavou a čelem zbroceným potem dovrávorám po příjezdu do Holešova k řidiči, informuji ho, že mi je blbě, do Kroměříže pojedu dalším spojem a vystupuji.
Blízké vlakové nádraží má záchodky, ale ty jsou v brzké ranní hodině nedobytnou pevností (klíč je nutno vyzvednout v pokladně a ta je liduprázdná), nezbývá tedy, než se venku poohlédnout po nějakém plotě a zkusit se vyčůrat jako pes.
Díky Bože! Sice mi zbavování se miniaturních ledvinových kamínků připadá jako porod ježka... a dost možná, že jsi proces neurychlil Ty, ale ten za mými zády brzdící osobní vlak... ale je fakt, že se mi nesmírně ulevilo!
V daleko lepší náladě se vracím na autobusák. Další dálkař (tentokrát přes Vyškov až do Brna) přijíždí už za deset minut a ani jeho kouřová skla, děsící cestující při pohledu ven na už tak šedé nebe příchodem apokalypsy, člověku nevezmou znovuobnovenou chuť do života.
Kroměříž, hanácké roviny, pahorky i dědiny... a pak se na obzoru vyloupne známá městská silueta. Máme ale zpoždění - můj přípoj do Křtin už na vyškovském nádraží stojí a cpou se do něj lidi. Jenže já musím v rámci prevence ještě jednou na ta „místa.“ Tentokrát do skutečné místnůstky s nápisem WC, neboť – i když se oboje nacházejí ve stejné zemi - autobusová se od vlakových liší svou přístupností.
Spoj mi kupodivu neujel, takže nic nebrání v pokračování cesty dle plánu. Veze nás stejný řidič, se kterým jsem měl tu čest už v parném létě, kdy se moje maličkost rozhodla pro průzkum Rakoveckého údolí. Je to srandista, s přistupujícími pasažéry vždy prohodí pár vtipných vět a zdá se, že je na své trase všechny zná.
Venkovní pošmourno přes skla busu moc krás k vidění nenabízí. Zaujme jen pohled na velkou opuštěnou plochu rekreačního rybníka v Pístovicích, skalnatý ostroh se starým feudálním sídlem (připomínajícím bratislavský hrad) v Račicích a na divoké a strmé stráně údolí, jímž se silnička proplétá a šplhá na náhorní rovinu.
Bukovinka jest vískou, kterou už znám, ale tu sousední vidí mé oči poprvé. Jmenuje se velmi nápaditě Bukovina a je to takový vídrholec, jehož stavení pokryla holé temeno kopce.
Na liduprázdné zastávce dole v lesnatém údolí vystupují dvě turistky středního věku, k jejichž vzhledu se Matička Příroda zachovala dost macešsky.
„Dejte si pozor, děvčata, ať vás tady někdo nepřepadne a neznásilní!“ houkne na ně šofér.
A jen co se bus znovu rozjede, otočí se směrem ke mně se spikleneckým úsměvem:
„Ale kdo by to asi dělal, že?!“
Na okraji Křtin míjíme pěkné, nyní pochopitelně liduprázdné koupaliště, za další zákrutou na nás vykoukne už celý městys a já vydechnu úžasem!
Víte, ono se o mnoha historických stavbách u nás píše, že jsou dominantní... ale pohled na fenomenální poutní chrám Jména Panny Marie, jehož načinčaná barokní masa se vysoko tyčí nad úzké dno údolí, opravdu sebere člověku dech.
A asi nejen jemu – vždyť i místní domy a vily (dokonce i ten několikapatrový zámek!) si před ním nejspíš připadají jak chaloupky strýčka Toma, neboť je z nich cítit komplex méněcennosti.
Ano, jakýkoliv monumentální kostel se v zástavbě velkoměsta poněkud ztrácí, ale v případě menší obce je to pecka!
(Navíc dvojnásobná, neboť stavitelem zdejší krásy byl samotný Santini a dle odborníků se jedná o jeho snad nejpovedenější sakrální dílo...)
Na dlouhé očumování není čas, neboť prvotním cílem se mi stává návštěva páté zpřístupněné Jeskyně Moravského krasu – podzemního bludiště Výpustek. Prohlídka probíhá mimo sezónu jen třikrát denně. Ta první dvě hodiny před polednem, na věžním orloji kostela jsou přitom ručičky v postavení 9.26... a k jeskyni je to údolím okolo Křtinského potoka ještě asi půldruhého kilometru!
Za normálních okolností čtvrthodinka chůze... ale to by se nesměl člověk při průchodu spodní částí městyse otáčet jak holub na báni a nevrhat směrem k chrámu obdivné pohledy přes čočku fotoaparátu.
I něco zhltnout je člověku v té zimě třeba. Na celkem rušné silnici to nejde, ale za zatáčkou se objeví ústí opuštěného lomu. Žvýkaje kus makovníku, podle náčrtku zjišťuji, že je to právě ten, v němž se těžil zvláštní načervenalý mramor a z něhož pak byl vyroben i hlavní oltář a kazatelna do toho impozantního chrámu.
Časový skluz je třeba dohnat rychlou chůzí. Červená značka ze silnice najednou odbočí a vede mne napříč krasovým svahem k Drátenické jeskyni. Její rozsáhlé podzemí je veřejnosti nepřístupné a stále jej využívá Armáda České republiky. Té sousední jeskyně, do které mám namířeno – Výpustku, se ale v roce 2001 vzdala.
Přicházím k pokladně a kupuju bilét a nálepku, umožňující v podzemí fotografovat. Přitom jsem upozorněn, že prohlídka právě začíná a spolu se mnou do menší vstupní síně, plné návštěvníků, rychle vkráčí i paní průvodkyně.
Následuje přednáška o historii jeskyně, přičemž jsme upozorněni na množství fotografií a dokumentů zavěšených na stěnách, názorně podtrhujících výklad. Delší povídání se zřejmě nelíbí dvouletému chlapečkovi, který slova průvodkyně přerušuje hlasitým vřeštěním a já při pohledu na pyšně se usmívající blonďatou maminku jen tiše obracím oči v sloup! (Naštěstí je otec dítěte mnohem rozumnější a v dalších prostorách vede výskajícího klučinu za námi, anebo s ním jde bokem, aby další výklad tolik nerušil.)
Ještě ve vstupní síni se dozvídáme, že Výpustek proslul nálezy velkého množství celistvých koster jeskynní zvěře, které jsou dosud k vidění ve Vídni v Naturhistorisches Muzeu. Původní krápníková výzdoba byla z velké části zničena už za Lichtenštejnů, kteří nechali krápníky vylamovat, aby jimi ozdobili své umělé grotty v lednickém zámeckém parku. Mnoha změnami podzemní bludiště pak prošlo od začátku minulého století: nejprve se v něm těžily fosfátové hlíny, pak sloužil jako sklad munice prvorepublikové armádě, za druhé světové války v něm Němci odstřely rozšířili prostory pro zbudování podzemní továrny na letecké motory a od roku 1961 dlouhých čtyřicet let sloužilo jako jedno z velitelských stanovišť československé armády pro případ atomové či chemické války.
Tak – úvodní přednáška je u konce, průvodkyně otvírá těžké ocelové dveře a my vstupujeme do protiatomového, plně vybaveného krytu, kterým postupně procházíme v délce téměř čtvrt kilometru. Kromě technického vybavení, umožňujícího přežití atomové napadení, je tu k vidění sál logistiky, velitelské stanoviště, různá odborná pracoviště, lůžková část, WC, umyvárny a mnoho dalšího. V posledním sále krytu je umístěna zajímavá výstavka modelů letadel z první i druhé světové války.
Pak už vstupujeme do původních prostor jeskyně. Tady je zářivkové osvětlení nahrazeno jíným, poněkud skoupějším, které focení bez blesku příliš neumožňuje. Proplétáme se bludištěm, míjíme vstupy celkem čtrnácti propastí, spojujícími horní patro jeskyně s tím spodním, ještě zcela neprozkoumaným, a těšíme se pohledem na místy zachovalou krápníkovou výzdobu. K obohacení dojmů slouží rekonstrukce pozůstatků obydlí původních obyvatel jeskyně – pravěkých lovců. A také maketa jeskynního medvěda a tygra. Přicházíme do prostor, které nacisté využívali jako podzemní továrnu a kde je nainstalováno několik původních kovoobráběcích strojů z té doby.
Totálně nasazení z okolních vesnic se zde až do konce války po šest dnů v týdnu střídali ve dvanáctihodinových směnách, ale po práci mohli volně domů. Nechybí tu precizní systém odsávání a také podzemního centrálního vytápění, které přes mřížky chrlilo do jeskyně teplý vzduch a udržovalo v ní jak pro stroje, tak i pro lidi, stabilní teplotu.
Prohlídkou podzemní továrny naše prohlídka končí. Zatímco ostatní, trošku zmrzlí návštěvníci nasedají do svých vozů a urychleně mizí, já ještě hodím s paní průvodkyní krátkou řeč. Kromě jiného probereme i problematiku návštěvy jeskyní a památek rodičů s malými dětmi a shodneme se na tom, že je to pro ostatní nefér, poněvadž tihle malí caparti z toho stejně do tří let nemají rozum a jen zbytečně ruší lidi, které prohlídka opravdu zajímá a za níž přitom zaplatili nemalou peněžní částku.
Já se ještě zmíním o naší poslední „návštěvě“ hradu Buchlova. Bylo tomu o jednom letním státním svátku, ale když jsme s manželkou na přeplněném nádvoří viděli frontu lidí s asi deseti maminkami svírajících v náručí nahlas ječící kojence a čekajících na prohlídku, otočili jsme se jak na obrtlíku a bystře prchali od hradu dále. A jeho prohlídku odložili na jindy...
Loučím se a kráčím nazpět do Křtin. Z věže kostela se do kraje nese lahodná zvonkohra, neboť je právě poledne. Překrásné interiéry chrámu dnes bohužel neuvidím, je zavřeno. Nevadí - stejně mi za půl hodiny a něco jede do Vyškova autobus. Zbývající chvíle strávím návštěvou restaurace, kde té „zlobivé“ ledvině v rámci prevence pošlu dolů jedno malé pivko.
Ve Vyškově vystupuji už u nemocnice, kde mne má na zastávce čekat jeden známý pár. Ano, bílá psice a páníček s kulichem na hlavě už jsou tam!
„Ahoj Honzo! Ahoj Ajdo!“
„Vítáme tě, Františku!“
Ajda přebírá velení a táhne nás směrem k domovskému činžáku, při chůzi sice kvůli zajímavým cizím pachům několikrát změní směr, ale nakonec jsme u cíle. A na schodišti nás předběhne a čeká až před dveřmi bytu. Tady změna velení a vlády se opět ujímá pan Jan. Ajda ode mne dostane něco chutného do misky na přivítanou, páníček se spokojí s „tekutým“ dárkem, a pak už společně zamíříme do útulna obýváku, ozdobeným na stěnách Jendovými oblíbenými obrazy.
Za sklem sekretáře na mne zírá zbrusu nová podobizna jakéhosi mladého muže a na můj tázavý pohled se mi dostává odpovědi:
„No to su já ještě za mlada, když jsem býval plukovníkem. Dcera mi to při poslední návštěvě nakreslila...“
Týý bŕďo! Tak on byl dokonce plukovníkem! A já přitom svou dvouletou vojenskou kariéru skončil jako obyčejný vojín, neboť jsem kvůli jakémusi průseru (to víte – valašské geny!) slíbenou frčku svobodníka, ani odznak „vzorňáka“ nikdy nedostal...
Jenomže Honza nebyl lampasákem, jaké známe třebas z Černých baronů, a jeho mozkové závity nikdy nezarostly zelenou plísní, protože byly často používány a až dosud si uchovaly bezvadný a „normální“ chod.
Díky tomu se bývalý vojín nemusí před bývalým plukovníkem nijak stydět a může zavést normální rozhovor.
„Ty, Honzo, cestú sem viděl reklamu na vyškovský pivovar a v ní sa píše, že je to vaše pivisko tým nájpoctivějším na Moravě. Možeš ně vysvětlit proč?“
A pan Jan se rád ujímá slova a popisuje mi historii pivovaru, kdy byl jeho ředitel tak poctivý, že se zrzavá voda vařila z absolutně nezávadné vody, přivážené odjinud, jenže se jaksi stalo, že toho poctivého ředitele kvůli čemusi jinému později zavřeli.
Dále už probíráme páté přes deváté – od dnešního státního svátku přes rozbor charakterů bývalých světových diktátorů (snažíme se v nich totiž nalézt aspoň zrníčko lidskosti) až přes běžné naše žití ke knihám a jiným koníčkům.
Abychom neměli sucho v krku, připíjíme si k tomu červeným vínečkem. Honza mi nabídne originální kolumbijskou kávu, která se stejně jako čaj nechá v hrnku vyluhovat z pytlíku. Ale že je vynikající, o tom žádná!
Bohužel čas vyměřený na setkání jako obvykle utíká jako voda a já při pohledu na hodiny najednou vidím, že se budu muset co nevidět rozloučit, abych zpáteční spoj k domovu vůbec stihl...
Ale před tím ještě vytáhnu footoaparát a Honzu pobídnu, aby s oběma sklenkami červeného zapózoval a symbolicky připil všem lidem dobré vůle na zdraví.
A to samé teď, na začátku nového roku 2018, činím všem čtenářům a pisálkům webu Turistika i já!
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Křtiny
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Návštěva jeskyně Výpustek, městyse Křtiny a zastavení ve Vyškově
