Napříč Alpami část I - Deštivý Milán
Říkali mi, že už jsem tam jednou byl, ale to nevadí, navíc si to nepamatuji. V rámci zpestření si cesty ze školních prázdnin jsem se rozhodl udělat si menší zajížďku na jih Švýcarska, do italsky mluvícího kantonu Ticino, kde na břehu jezera Lugano leží stejnojmenné městečko.
Uprostřed února možná nebyla nejlepší doba na návštěvu oblíbené letní destinace, ale pro mě to nakonec znamenalo jen šestilůžkový pokoj celý pro mě. Ale zpátky na začátek. V pátek 19. února jsem si musel poněkud přivstat, neboť mi letadlo do Milána odlétalo v šest ráno z Ruzyně. Vlastně jsem musel na oltář nižších letištních poplatků obětovat celou noc, tudíž si z ranního letu moc nepamatuji. Co si však dobře pamatuji bylo počasí, když jsem se z toho nejodlehlejšího milánského letiště (Bergamo) konečně dostal do města.
Lilo jako z konve. Měl jsem sto chutí celý den jednoduše zůstat na nádraží a nikam se nehnout, ale jednou jsem byl v Miláně, tak jsem toho musel využít. Po cestě do města se mi asi dvacet pouličních obchodníků snažilo prodat deštník, přestože jsem měl vlastní pořád nad hlavou. Nakonec jsem to vzdal a nasedl na metro. Obchodníkům jsem se tam sice nevyhnul, ale aspoň jsem byl rychleji v centru.
Při cestě po schodech ven z metra na Piazza del Duomo jsem s podivem zjistil, že Milánu se snad potulují blázniví pouliční pianisti. Až pak jsem si všiml, po čem jsem to vlastně šel - po obrovské klaviatuře. Nápad to nebyl o nic šílenější než pouliční pianisti v dešti, ale schody opravdu hrály při každém kroku. Zkusil jsem si zahrát Ovčáky čtveráky, ale po schodech pořád někdo chodil, takže z toho byla jenom taková roztomilá kakofonie. Navíc interval mezi "vi-čku" vyžadoval skok o tři schody níž, a já jsem vždycky minul.
Samozřejmě jsem viděl i obligátní památky a další turistická lákadla, ale největší dojem v Miláně na mě stejně udělaly hrající schody. Ve městě jsem se nezdržel dlouho - rychle jsem zaplul zpátky do budovy Stazione Milano Centrale a trpělivě čekal na vlak do Švýcarska.