Na Žďár 08/17 pt.1

Abych se přiznal, lednové oznámení o cíli srpnového „učitelského zájezdu“ nadmíru potěšilo. Za těch asi 13 sezón, co s touhle skupinou jezdím jsme už projeli velkou část republiky. Samozřejmě necelých 5 dní není na žádné sáhodlouhé poznávání, ale když to připočtu k tomu, že někde jsem už zavítal i mimo skupinu, v celku hezky se mi tak rozrůstají zážitky a poznatky z navštívených oblastí.

Ta letošní totiž byla do oblasti oblíbené, párkrát navštívené, ale tak říkajíc, dobrých věcí nikdy není dost. Kam tedy jsme to jeli? Do Škrdlovic, k Velkému Dářku, tedy do Žďárských vrchů. Jak známo, z Velkého Dářka vytéká jedna slavná česká (kousek moravská) řeka. Moderní zeměpisci se snaží pramen řeky posunout někam mezi Šindelný a Kamenný vrch, ale to je vcelku záležitost novodobá. Všeobecně se za počátek pokračuje Velké Dářko. A protože je tento největší rybník středověkého původu, klidně můžeme říci, že Sázava v něm pramení od nepaměti. No a Sázava, byť v níže položených partiích je jednou z pravlastí českého trampingu, neměl by návštěvu Zlaté řeky vynechat žádný český (i moravský) tulák, tramp, čundrák, ale i skaut (znalci Foglarova díla vědí proč). Takže to máme zčásti splněno, zejména ti, co ještě nikam k Sázavě nezavítali (to jsem naštěstí ve větší míře splnil před časem).

Nuže, tradičně začínáme nakládáním kol u průtahu na Jesenické ulici. Letos nebyl odjezd nijak zvlášť brzký, bo to zas ze Šumperka do Žďáru není taková dálka. Autobus vyjíždí před 9 hod a vcelku známá trasa směřuje na Mohelnici, Mor. Třebovou, Svitavy, Polička. Vlastně už před Hlinskem, když projíždíme Borovou, vzpomínám na čundr, kdy jsme rázovali po svých k rybníkům ve Žďárských vrších. První byl tehdy Milovský, pak Medlov a Sykovec. Neopomněli jsme při tom i pár skal, které tu krášlí kopce (Palice, Dráteníky, Bílou skálu či těch Devět nejvyšších).

Za Hlinskem už je to kousek, takže se ani nestavělo k občerstvení či močení.

 

16.8.2017

Na místě jsme v poledne, tak je celkem čas na vybalení a ubytování. To máme letos značně výjimečné. Ač tedy penzion Vysočina není přehnaně luxusní, spíše taková poctivá chalupa s několika pokoji (no musí se sem vlízt padesátka lidí). Původně nakonec šlo o zájezdní hostinec, který v meziválečné době povýšil na hotel. Nakonec se tu chlubí, že sem jezdili i umělci z Prahy (Jan Pivec či František Kreuzmann).

Vlastně tradičně jsme vyfasovali pokoj s Marcelou, ale jako součást apartmánu s dalšíma klukama, takže bylo veselo.

První kilometry musíme samozřejmě k moři Vysočiny, jak se Dářku říká. Škrdlovice jsou vlastně od rybníka asi kilometr vzdálené a trošku na kopečku. Absolvujeme tak první sjezd k hrázi. Nemůžeme vynechat povinnou zastávku u rozcestníku Dařbucha Milana Olšiaka, pak pokračujeme kolem rybníka. Jsou to vlastně dva roky, co jsme Dářko objížděli s partou volejbalistů (jaro v Hlinsku), tak mě překvapuje, že začátek okružní cesty (modrá TZ) je pěkně upravený. Předloni tu byla vcelku hrbolatá lesní cesta, kde jeden cyklista zvaný Pekoš hodil pěkný lopink před dvojicí přijíždějících dam. Teď už by mu to asi nešlo. Takže pěkná lesní cesta nás provádí po západní straně rybníka k rašeliništi. Národní přírodní rezervace se rozkládá v bifurkačním území. V bažinách je k vidění řada vzácných rostlinných druhů, ale vyskytují se tu i různí obojživelníci či hmyz. Cestu provází naučná stezka, část je tvořena povalovým chodníkem. V rašeliništi je i pramen další řeky – Doubravy, která je přítokem Labe. Od Dářka cesta vyjíždí do mírného kopečka k Radostínu. Na ten mám takovou smíšenou vzpomínku, kdy jsme tu marně čekali na oběd (nebyli klokani), takže ani hospodu nehledáme. Tak si prohlédneme vcelku hezkou vesničku, kde řada chalup není osídlena trvale, ale je již značně rekreačního charakteru. Mám totiž v plánu zajet poněkud dál, k Řece. V následující Hluboké míjíme hlavu Josefíny a po kratším sjezdu a výjezdu lesní cestou (žlutá TZ) míříme k dalšímu rybníku. Samozřejmě jsme se poněkud rozdělili a poztráceli, takže k hospodě Moře u Řeky přijíždím jediný. Následuje mě Petr, ostatní musíme honit telefony. Ještě že máme ty mobily, ztratit směry na pár stech metrech, to je umění (ony holky jedou a kecají a nekoukají, kde značka odbočí). U Řeky (to je název rybníka) jsme kdysi ještě v totalitě absolvovali část jednoho velmi vyvedeného čundru, tak jsem chtěl navštívit místo činu. Po krátkém občerstvení přes Ransko ke Krucemburku. Krucemburk se tehdy nazýval Křížová a asi poprvé v životě jsme tam pili zelenou. Ta se u nás na Moravě nikdy moc nepila. Před dvěma léty jsme v Krucemburku poseděli u Rytíře Střely, což činíme i letos k všeobecné spokojenosti. K Vojnovu Městci je k dispozici pěkná cyklostezka, přes hlavní odbočujeme k Malému Dářku s zpátky přes Radostín i stejnou trasou kolem Dářka k hrázi a do bydliště. Takový pěkný prolog.

 

17.8.2017

Ráno stávám k počítači (notebooku), musel jsem něco dodělat do práce a poslat tiskaři, naštěstí tu dobře funguje wifi, ještě pře snídaní mám hotovo, takže se můžeme oddat cykloturistice. Trošku jsem zredukoval plán cest, protože na sobotu je hlášeno škaredě, tak abychom stihli to hlavní, zhruba dvě plánované zkusím směstnat do jednoho dne (něco musíme vynechat). Samozřejmě ale nemůžeme vynechat nejvyšší horu Žďárů...

Ze Škrdlovic na severovýchod k lesu, zčásti neznačeně, později kousek s modrou TZ k Cikháji. Před osadou míjíme pomník partyzánů, v osadě hospodu, prý otvírají až v 11 (je asi půl), no zřejmě neplatí, že se má otevřít když jsou hosté. Léto není zas tak dlouhé. Jedno úsloví praví, když je jedna hospoda zavřená, jsou i ostatní. Pod osadou najíždíme na lesní asfaltku a po asfaltkách pojedme dosti dlouho. Cesta se stáčí na sever a k východu, v neoznačeném rozcestí U Panáka se připojí modrá, kterou jsem vlastně už použili. O kousek dál míjíme kanál Sražená voda, který vlastně propojuje vody čerstvé Svratky a Stržského potoka. Postavili jej mlynáři k přepouštění vody na svá díla. Další rozcestí nese jméno návrší, Pod Fryšavským kopcem, vlastně jsem nenápadně minuli pramen Svratky, pak odbočujeme kolem Křivého Javoru, a pořád příjemnou asfaltkou k vytýčenému cíli. Znamená to sice zase něco sjet, a vyjet, ale kopce jsou tu příjemné, žádné krpály. Až silnice od Herálce je po čase první veřejnou komunikací. Ta nás vyveze k parkovišti. V přístřešku čeká na parťačky jedna cyklistka ze zájezdu. Ta si na vrchol netroufla. My si troufneme. Ačkoliv kousek na kolech, necháme dopravní prostředky u rozcestníku Pod Lisovskou skálou a na těch Devět jdeme pěšky. Téměř k vrcholu vede poměrně široká, byť kamenitá, lesní cesta. Asi 200 m před vrcholem je odbočka. Minout odbočku, kde proudí dav asi sta lidí nahoru i dolů je vcelku umění, ale našim děvčatům se to samozřejmě v zápalu rozhovoru podařilo. Zase se museli navádět mobilem.

Díky tomu jsme ovšem měli víc času na rozhled z vrcholu. Ona sice ta Vysočina v pohledu působí dosti ploše. Devět skal se svou výškou moc neliší od okolních vrcholů, které mají taky kolem 800 m. Kolem tedy není žádná výrazná dominanta, sem tam nějaká vesnice nebo vysílač. Podle informací by sice mohly být vidět i Krkonoše nebo Kraličák, v létě je ale opar, takže si o tom můžeme jen nechat zdát. I tak jsou ale skály zajímavé, skutečně jej jich kolem víc než dost, těch větších je asi skutečně devět, menších i víc.

Dívky tedy dorazily opožděně, zpět k Janě, která odpočívá u kol.

Pokračujeme silnicí do Kadova. Od parkoviště je to ještě pořád taková náhorní plošina, až vlastně před Kadovem je delší sjezd. Hospůdky ve Žďárských vrších jsou krásné skoro všechny, nám vpadl do oka penzion Klokočí a ke stravě výborná gulášovka se skoro domácím chlebem (a orosenou dvanáctkou).

Něco jsme sjeli z kopce, tedy do kopečka, směrem na Fryšavu, ale odbočujeme na žlutou TZ, z kopce do kopce polní cestou, je to taková zkratka k Medlovu, přesněji hotelu u Medlovského rybníka. Bývala to taková velká zotavovna ROH, její lesk už trošku vybledl, dnes jsou rádi, že funguje jako dětský tábor. V rybníku se nikdo nekoupe, prý tu jsou sinice. Objíždíme po západní straně zelenou TZ, poněkud kořenová, ale sjízdná cesta přiblíží výpravu k dalšímu rybníku Sykovec. Ač o něco menší než Medlov, tady se koupe. Sykovec se udává jako nejvýše položený rybník Žďárů (o pár metrů než předchozí). Penzion Sykovec býval taky zotavovnou, ale ne tak olbřímí jako u předchozí, tak je to tady takové luxusnější. Má to i malé opodstatnění.

Řada penzionů kolem Sykovce (ve Třech Studních) pravidelně vítá účastníky závodů v Novém Městě. Před ním jsou ještě Vlachovice, ale tam moc penzionů není, takže závodníci a jejich doprovod se ubytovávají ve velké zrovna i tady.

Po kratším kopečku je to zase delší sjezd. Nesmíme si odpustit návštěvu Vysočina arény. Areál u Skihotelu prošel v posledních letech úpravami. Po běžkařské Zlaté lyži přibyly i nabité závodu v biatlonu, v létě pak i horská kola. Živo je tu i mimo závody, zrovna tu trénovali naši mladí krajané, přesněji běžkaři z Jeseníku (na kolečkových lyžích), i ty Kostky jsou od nás. Jako cyklisty nás potěšila i prezentace kol (převážně Cannondale).

Po debatě jsme usoudili, že až do Města nemusíme, máme ještě pořád dost úkolů před cílem. Objíždíme tak Harusův kopec (až mě rozesmálo, když vidím, jak je ta sjezdovka mrňavá), pokračujeme na Jiříkovice, zase musíme zadržet jezdce z kopce, aby odbočil n polní modře značenou cestu. Sice opět kamenitá, ale víceméně po vrstevnici. Od Lhotky už jedeme zase po okresce, dál na Vysoké. Provází nás žlutá TZ. Po poslední vsi se objede malé návrší a už vidíme Zelenou horu. Nepodívat se na památku Unesco by byl u Žďáru snad i hřích. Kostel je sice otevřený jen o víkendu(!), ale to hlavní je beztak venkovní řešení. Vlastně nevelký, původně hřbitovní (a poutní) kostel je originální ve svém ztvárnění. Jan Blažej Santini tu použil svůj oblíbený styl barokní gotiky. Protože je kostel zasvěcen Janu Nepomuckému, vše se točí kolem hvězd. Když totiř Nepomuckého mrtvola vyplula z Vltavy, kolem se objevily hvězdy. A hvězdy jsou v kombinaci půdorysů jak kostela tak okolních ambitů. Prostranství kolem kostela už neslouží jako hřbitov (zůstal tu jediný hrob).

Den se krátí, tak rychle dolů, zámek jen tak mineme, i Pilskou jen objíždíme (po luxusní cyklostezce). Jak jsme ale v Polničce, tady nemůžeme nezastavit. Sice už navečer, ale ještě pár opozdilců zůstává u zdejší zahradní železnice. Ta už sice nejezdí, ale prasátka, kůzlátka u jiná havěť nemůže uniknout zejména dívčí pozornosti.

Od Polničky pokračuje jen polní cesta, naštěstí pohodlná a k Dářku jen mírně stoupá. Večer je malý táborák a buřty.

Díl 2.

Díl 3.