Ludvíkovské skalní město - z historie dřevních dob ludvíkovského horolezectví

Ludvíkovské skalní město, štand u stromku v "Obřím traversu." Už s opravdovým horolezeckým lanem za 235,-Kč, rok 1978 • Fotografie (11) • Foto: dankrzywon

Vstoupit do fotogalerie (11 fotografií)

Ludvíkovské skalní město, štand ve "Staré cestě" na Žofku. Jištění na dvoustovce hřebíku, ale už s opravdovým horolezeckým lanem za 235,- Kčs

Ludvíkovské skalní město, vrchol K1. V pozadí ludvíkovské údolí, které ještě nestačilo zarůst stromy.

Vstoupit do fotogalerie (11 fotografií)

VRCHOLY ÚDOLÍ

Sentiment z dřevních dob
l u d v í k o v s k é h o h o r o l e z e c t v í.

Byly doby, kdy jít běhat na gumový pás do zapařeného fitka by nikoho napadlo. Průměrný bobík nebyl závislý na zrcadlech, holičce, teplé módě a neopíchával se anaboliky. Chlapi byli většinou chlapy
a kdo žvanil byl směšný.

Byly doby, kdy platilo : V í c b ý t, n e ž s e z d á t...

Ideálem třináctiletého kluka byl k o v b o j. Muž,čelící překážkám, nebezpečí, strachu. Typ chlapa, který dobře ví, že může prohrát, nebo nikdy nevyhrát... Ale jde dál do rizika, vstříc dobrodružství. Protože v ě ř í, ž e v y h r a j e ! Takhle jsem vnímal před čtyřiceti lety horolezce. Alespoň ty, ke kterým jsem vzhlížel...

PSAL SE ROK 1977
Frendy, expresky, borháky, desetipádová lana...,to všechno v osmdesátých letech minulého století ještě nikdo nevynalezl. A nejen v Československé socialistické republice. Horolezectví a horolezce společnost nechápe. A ani dost dobře nemůže.

Většina horolezců své horolezectví bere jako životní styl. Parta, kytara, hory, baby a chlast. A ráno šlehnout pět set metrů vysokou stěnu direttissimou. Jen tak ... Pravda, někdy s rozbitou hubou po pádech, někdy s nafouklými a pak černajícími konečky prstů po neplánovaném bivaku, nebo taky dvěma...
Ale k dobrým mravům chlapa, který nechce být karikaturou, patří
o problémech nemluvit. Nezveličovat, nežvanit.

Obdivuhodná vlastnost většiny těch opravdových má následek : Noviny o nich nepíší, rozhlas a televize nevysílá. A tak usedlá společnost jejich sportovní úspěchy nemůže znát. Zná jen pár nejlepších, kterým díky světovým výkonům režimní sdělovací prostředky věnují pár vět v televizních novinách. A pak hrstku ne tak dobrých, ale o to chytřejších. Ti se zase umějí prodat v tehdejších pořadech Televizního klubu mladých, představujícího úspěchy socialistických sportovců.

Potrvá ještě dlouho, než veřejnost ocení revoluční činy českých hvězd a ohromující výkony sousedních polských horolezců, třeba Kukuczky a Kurtyky..., kteří jsou sice stejně dobří jako Messner, ale díky rozdělení světa stejné možnosti jako Messner nemohou nikdy mít.

Horolezectví je v ČSSR okrajovým sportem. A to se - řečeno dobovým slovníkem - promítá do možností materiálně technické základny. Dovoz specializovaného zboží ze Západu je výjimečný. Mezi komunisty je zkrátka málo horolezců. Československé národní podniky nemají důvod zařazovat do plánu pětiletek něco, co je na okraji společenského zájmu.
Regály prodejen sportu nabízejí horolezcům jen dva typy červených turistických batohů a dva typy statických l a n z Juty B o l a t i c e.
V barvách modré a bílé. Duralové karabiny, legované skoby, ploché smyčky,repšňůry...to vše se dá běžně zakoupit. Ale jen v nedostupné kapitalistické cizině.

TUŠENÍ DOBRODRUŽSTVÍ
Byl jsem zelený t r a m p, bylo mi třináct, a nesmírně jsem toužil
být červeným h o r o l e z c e m !

Ne pro a d r e n a l i n - to s l o v o nikdo neznal. Bylo to pro tušení dobrodružství. Snad pod vlivem fotografických publikací Viléma Heckela. Snad pro kouzlo snění nad Kroutilovým průvodcem II.dílu „V ys o k é T a t r y pro horolezce.“ Dodnes nevím, proč knihovy měly v regálech jen druhý díl, ale malá zelená knížka mě uchvátila.
I když jsem Tatry na vlastní oči nikdy neviděl, nákresy stěn, schémata
a popisy výstupů duši puberťáka naprosto dostaly. „Exponovaným pilířem 300 m na vrchol!“ …, to byla síla ! Byl jsem tam !!! Fantazie pracovala, touha rostla.

Ale jak na to ?

Prachy jsem neměl. Naprosto vše z výzbroje a výstroje, kterou ve křídové příloze ukazovala kniha „Základy horolezectví“, bylo pro třináctileté kluky nedostupné. Ještě že babička měla šicí stroj a byla šikovná. Upletla podle fotky Hermanna Buhla rolák z nebarvené vlny, ušila pumpky z manšestráků a větrovku střihla z dědova protektorátního baloňáku. Dokonce s kapsou na břichu a zatahovací kapucí! To bylo dokonalé.Vizuálně ze mě babička skutečně dokázala udělat horolezce! Opravdového horolezce z obrázků knih roku 1952 !

Asi právě v z h l e d Hermanna Buhla byl problémem, když jsme s Rosťou Macoškem, oba už naprosto stejně vystrojeni, přijeli na jaře 1977 na Kružberk. Na cvičné skály opravdových horolezců. Ale ti na nás koukali tak nějak divně. Snad i proto, že i ti nejmladší byli o generaci starší než my. Koukali tak divně, že jsme ztratili odvahu vytáhnout z báglu naše třináctimetrové sisalové lano, zakoupené za šedesát korun v Řempu společně s pěti hasičskými karabinami. Ani jsme nečekali na autobus a pětadvacet kilometrů zpět na nádraží Opava-Východ jsme dali pěšky. Napůl z úsporných důvodů, napůl
z potřeby rozchodit nejistotu.

OBJEVOVÁNÍ SKALNÍHO MĚSTA
Přihlásit se do horolezeckého oddílu ČSTV bylo možné až od patnácti let.Nedostatek sebevědomí a obava, že nám lezení bude kdokoliv kdykoliv zakazovat, hledaly řešení. Šlo o to najít skály, kde by bylo soukromí pro nesmělé pokusy absolutních začátečníků. A tak jsme s Rosťou díky komplexu méněcennosti našli ideální skály
v Jeseníkách. V L u d v í k o v ě !

Tehdejší les skalního města byl džunglí. Stěny zapadané hlínou,listím,zarostlé kapradím, poseté desítkami náletových stromků a stromů. Od dubna do listopadu nebylo pro vegetaci vidět od skály ke skále. Ale stačilo se vydrápat na kterýkoliv vrchol a rozhled skýtal pohled na téměř celé ludvíkovské údolí.

V okamžiku, kdy jsme se oba navázali přímo na lano – přes hruď, dračí smyčkou s kšandama – přesně podle Procházkových „Základů horolezectví“- se naše jistota z Řempa zkrátila na deset metrů. Lano už nestačilo ani na zdolání poloviny výšky stěny. Ale i to geniální Procházkova bible řešila : Návodem s obrázky, jak mají horolezci stoupat od štandu ke štandu, a vzájemně se jistit.

STROMKAŘENÍ
A tak naše ludvíkovské horolezectví vypadalo následovně : Od nástupu ke smrku, k břízce, malému buku ,velké bříze a přes jasan na vrchol - do lesa k velkým pevným stromům.Na třiceti metrech jsme dobírali i pětkrát.

Už si nepamatuju, do jaké míry bylo naše štandování na malých stromcích v souladu s pravidly bezpečného lezení. Ale jedno vím jistě: předepsané povely, „lezu, jistím, dober, drž !!!“ …, které ozvěnou zněly údolím, byly s t o p r o c e n t n ě podle k n i h y
a byly stoprocentně mužné a s e b e j i s t é !

Nevím proč, ale nikdy nás nenapadlo shodit lano z vrcholku a jistit shora.Už nevím, jestli za tím stál zásadový sportovní duch, nebo prostý fakt, že naše krátké sisalové lano stejně až dolů nikde nedosáhlo...

BEZ KOMPLEXŮ
Nastala krásná pionýrská doba nadšení z objevování. Lezení bez obav z rizika. Po chvíli strachu a klepání se pod vrcholem, to přece vždycky nějak vyšlo. A ten pocit nahoře...., to byl pocit mistrů světa!!! Blahoslavení chudí duchem. Pán Bůh přál i nám.
Držkopády sice byly někdy až na zem, ale statisticky se téměř všechny odbyly leukoplastí, trochou tichého skučení a hlasitým vodopádem nadávek.

S t r o m k a ř e n í se nám po čase začalo zdát nedostatečně důstojné. Tak nějak to pocitově nebylo ono. Ono taky ne všude břízky rostly v dostatečném množství...

Hra na horolezce chtěla inovaci!
Aby přišly nové prožitky, nové možnosti – a l e h l a v n ě : Abychom v y p a d a l i alespoň trochu jako opravdoví borci z knihy „Základy horolezectví.“
Zásada „ víc být, než se zdát“ nebyla ještě na pořadu dne. Na pořadu dne byly praktické věci.

ÚVAZEK SLEPENÝ KANAGONEM
Vzpomínám si, že jsme týdny řešili, jak vyrobit hrudní lanový úvazek tak, aby vyskládané prameny lana neměly uzel. V knížkách totiž žádný z úvazků uzel opravdu nikde neměl. Nemohli jsme to vědět... Normální lano s duší a opletem jsme do té doby neměli v ruce.
Stáčené sisalové lano z Řempa totiž žádnou duši a oplet nemělo... Přesto jsme hruďák bez uzlu nakonec vyrobili. Spoje lana jsme napříč prameny slepili Kanagonem! Průsvitným univerzálním l e p i d l e m za 4 koruny. A aby to nevypadalo tak blbě, tvrdě slepené spoje jsme vkusně obalili černou elektrikářskou izolačkou. Prsní úvazek byl na světě a držel. Vydržel i pády.

SKOBY Z HŘEBÍKU
Čím více bylo lezení do kopce, tím více bylo zapotřebí zajistit výstup skalní skobou. Jenže kde ji sehnat? Nebylo nikoho, kdo by poradil. Řešení nabídlo opět Řempo. Na ohni rozžhavené dvoustovce hřebíku bylo třeba na šutru vykovat na očko pro karabinu a pak žhnoucí červené železo vhodit do kýblu s vodou.Hřebík zčernal a ztvrdl. Skoba byla na světě !

(Poznámka : Na „Staré cestě“ na Žofku podomácku legovaný hřebík zatlučený do díry ve skále vydržel 43 let. Jako unikátní muzejní exponát zatím přežil i přejištění skal...)

Byla to doba nadšení a toužebného o č e k á v á n í dobrodružství.
Nemohli jsme se dočkat konce týdne, nejlépe už čtvrtku,kdy průvodčí odpíská vlak k Jeseníkům. Opakovaným zádrhelem bylo sehnat,nebo dobře padělat omluvenku do školy a doma včas přijít s legendou víkendové výpravy s turistickým oddílem.

K naší ludvíkovské dvojce se po roce přidal Petr Přikryl. Bylo mu teprve jedenáct. Ve své době určitě najmladší s a m o s t a t n ý horolezec v ČSSR. Byl naprosto bez komplexů a nebyl jen do počtu. Měl otce lékaře. Jeho razítkem, jmenovkou, jsem úspěšně sázel razítka do „omluvného listu“ a omlouval absence nejen do konce základní školy, ale i další čtyři roky na gymplu. Nic nebylo důležitějšího, než lezení!

PŘES PŘEKÁŽKY KE HVĚZDÁM
V roce 1980 se k naší ludvíkovské trojici přidal Vláďa Ščurek,Tomáš Etzler, trochu později Ivo Haška, Ivo Kráčalík a Jiří„Boxa“Juřík. Po všech zůstaly respektované klasické prvovýstupy.

Náš sen bylo udělat z Žofky a Ludvíkovského skalního města regulérní cvičné skály, které se jednou dostanou do průvodců. Vzorem byl Drátník a Čtyři Palice na Vysočině. Odtud jsme odkoukali popisovaní výstupů industrolem na skálu. Aby všichni věděli, kudy se to vlastně leze! Aby všichni věděli, že na Ludvíkově jsou cvičné skály taky! Popisy zelenou barvou někde bohužel vydržely čtyřicet let. Dodnes mě to mrzí, dodnes mě to sere! Omlouvám se milovaným skalám a všem, kteří to vnímají stejně. Cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly...

Lezení na cvičných skalách, nebylo tehdy samostatnou sportovní disciplínou. Cvičáky všichni chápali jako trénink na výstupy v Tatrách. Abychom se naučili překonávat budoucí překážky ve velehorách. Nastoupit do stěny a výstup zajišťovat z pozice volného lezení : Tak, jako na horách: skobami, smyčkou, hexcentrem... Cílem byl vrchol. A pokud to nejde jinak – třeba pro zabahněný, nebo namrzlý rajbas – klidně použít skobu k postupu. Protože tak by se horolezec zachoval v k r i t i c k é situaci i velehorské stěně.

Lezení bylo takzvaně na „morál“. Horolezec musel mít koule. Psychika dělala 80% výsledku. Ono taky bylo proč se bát. Skoby totiž někde držely, jak se ukázalo o pár let později, opravdu jen symbolicky.

RESPEKT K TRADICI
Lezlo se zkrátka odspodu nahoru. Ale hodit lano shora – nebo ze slaňáku zajistit cestu dopředu, to by před čtyřiceti lety nikoho nenapadlo. V Tatrách to taky nešlo.

Taky proto nelze srovnávat riskantní morálové prvovýstupy z osmdesátých a devadesátých let s těmi současnými : Vrtačkou navrtanými a přípravenými projekty ze slanění, osazenými na každém metru borháky, které udrží traktor. Cestami, kde „pád“ může u borce vyvolat maximálně úlek s nechtěným urychlením finalního produktu závěrečné etapy metabolismu...

Z horolezců se stali l e z c i a z lezení gymnastika b e z r i z i k a. Romantika už není tak podstatná. Osamělé dvojice ve vybledlých větrovkách, kochající se krásným rozhledem na vrcholech skal, nahradili přebarvení množstevní s p o r t o v c i v údolí.

Skály tisíce borháků určitě neozdobily, ale trend je nezastavitelný. Konec konců, to co borci lezou dnes, by si před lety nikdo neuměl ani představit. Kdoví, co přijde dál...

Možná i náš Adam Ondra, nejlepší lezec na světě a ikona trendů si občas připomene legendární větu Radana Kuchaře, nejlepšího českého horolezce století : Vše, čeho jsem v horách dosáhl, mělo základ na drsných věžích našich skal...

Protože každý má svůj Everest.
Je jedno, zda na ledovci, žule, rule, vápenci, nebo překližce...
Každý začínal na vrcholech údolí.

S úctou všem veteránům

Dan Krzywon
Ludvíkov
2020

.