Jizerskými horami přes Lužické hory do Pekelných dolů, 6.část. Německá část Lužických hor, Jonsdorfské skalní město.

Z Oybinu se po ránu přesouváme na parkoviště pod Kurort Jondorsfem na jeho okraji, odkud to do skalního města bude blíž. Samozřejmě náš plán má v záloze hromadu dalších parkovacích možností pro případ, že by v okolí Jonsdorfu bylo turisticky rušno. Nebylo by divu, Jonsdorfské skalní město je od r. 1967 přírodní rezervací.

Podobně jako v minulé pracovní dny bylo všude, až na hrad Oybin,  jen minimum lidí. Dnes je pátek. Uvidíme. Parkoviště je prázdné, parkujeme zde my a jen dvě auta. Sbalíme denní batohy a jdeme.

Jelikož je v celých německých Lužických horách velice spletitá síť různých stezek, je také na každém kousku nějaké rozcestí. Něco si lze pamatovat, avšak spoléhat na to nelze. Terén je jiný, než mapa. Velice se nám tu osvědčily of-line mapy.cz v mobilu. Přímo paráda. Kdepak tady papírová mapa!

Na našich horách to jde i s papírovými, tady bychom zdaleka nestihli vše, co jsme chtěli. Byl jsem na používání mobilu na každém kroku připraven a vlekl jsem s sebou pro jistotu půlkilovou powerbanku. Vůbec jsem ji nepotřeboval. Stačilo dobíjet mobil večer v hospodě.

Tady byl mobil zpočátku hodně v permanenci. Hned od začátku. Museli jsme zprvu 30m po silnici. Další rozcestí za 100m, třetí 70m, čtvrté 150m, atd. Dá se na to zvyknout. Ale s mobilem pořád v ruce.

 Pokračujeme tedy modrou Oberlausitzer Bergweg. Cestou nás provází dřevěné postavy z pohádek pro děti. Posléze zahýbáme zelenou vlevo a míjíme první skály. Drei Tische a Habicht. Za nimi Medvědí stěna (německy Bär Wand, anglicky Bear Pocket, tak si vyberte). Angličtina tady všude nějak pokulhává, nebo překladač. Podle terénu věřím spíš němčině. Mezi mohutnými kolmými skalními stěnami stoupáme po kamenných schodech, vytesaných do skály.

Dále míjíme Carolafelsen, vyhlídkovou pískovcovou skálu s omezeným výhledem, přístupnou rovněž po vytesaných schodech. Dále se zelená TZ nejdříve spojí s červenou, pak se zelená rozdvojí a my se dáme prozatím vpravo. Později se vrátíme k pokračování levou zelenou. A děláme dobře. Tady lze totiž jít různými cestami, které se nakonec spojí. Jde o odhad, na které budou největší zajímavosti.

Po chvilce docházíme k uzavřenému přízemnímu domku, bývalé kovárně pro blízký lom. O kousek dál čeká první překvapení. Ve vysoké jednolité skále je vysekaný úzký průchod, snad jen něco přes metr. Na jeho konci zíráme. Ocitli jsme se v jakémsi okně uprostřed lomové stěny. Hluboko pod námi, na dně lomové jámy je budova a lavice se stoly. Jako trempský kemp. Až později zjistíme, že je to skanzen lomu na kámen pro mlýnské kameny, kam lze jen s průvodcem. To však není všechno.

Když zvedneme oči od dna, vidíme v protější stěně podobný úzký průsek. Vracíme se a pokračujeme z původního odbočení dál okolo lomu. Přibližné po obejití kruhového lomu o 90° nám mapa ukazuje rozcestí s místní silničkou. Ovšem nic zde není, okolo jen stromy. Jediná možnost je, že silnička je pod námi! A skutečně.

Dole pod námi je tunel s přístupovou cestou do dna lomu. Bohužel uzavřený mříží. Pokračujeme tedy nahoře po obvodu lomu dál a po dalších 90° jsme u protějšího průseku. Projdeme nakonec a zíráme skutečně zase na dno lomu a v protější stěně je průsek, kde jsme byli předtím.

Ovšem tenhle průsek nekončí ve stěně, ale pokračuje doleva úzkou galerií se schody dolů na konci. Z galerie jsou nádherné pohledy na dno lomu. Vzdáleně by to mohlo připomínat naši Velkou Ameriku u Mořiny na Karlštejnsku.

Tady jsou ale naprosto kolmé, hladké stěny jako v obrovském válci. Scházíme po schodech a doufáme, že dole bude druhý vstup na dno lomu. Bohužel je tu sice podobný velký vstup, trochu výše nade dnem, ale rovněž zamřížovaný.

Je zde však několik informačních tabulí, ze kterých se dovídáme jméno lomu, Černá díra a povídání jak vznikl a k čemu. Na jedné desce je letopočet 1600-1915. Fantastické místo. Naprosto ukryté a tajemné.

Nadšení nad objevem pokračujeme však dál naší zelenou spolu s červenou. Vylézáme na skalní vyhlídku Malé a Velké varhany, útvary sloupkového pískovce.

Na nejbližším rozcestí se zelenou oddělujeme doprava a posléze vylézáme na skalní vyhlídku Albert´s Rock. Před ní jsme minuli skálu Jezevčík (Dachshund). Je zvláštní, že na mapě jsou míchány názvy v angličtině a němčině. To na vysvětlení, že to není můj zmatek. Jak jsem už uvedl výše, raději se o překlad nepokouším, protože i oficiální názvy jsou všelijaké.

Ještě dvě rozcestí a jsme u pramene Schwarzwasserquelle. Hlídá ho dřevěný vodník. Pramenitou vodu opatrně ochutnáme. Je bez barvy, vůně a chuti. Nicméně pivo je lepší.

Ještě pět rozcestí a můstek přes potok, a jsme před druhou ferratou. Nonnenfelsen – Zadrátovaná jeptiška. Po kratším průzkumu si ani na tuto bez výbavy netroufneme. Holt už nám není dvacet a máme svůj rozum. Tak šlapeme nahoru mezi skály po pěšině. V jednom místě ferratu křižujeme a vidíme nad sebou lana, po kterých se překonává tohle skalní úžlabí.

Ještě popolezeme kousek nahoru a docházíme k horské chatě Berggasthof Nonnenfelsen. Zrovna rachotí klíč v zámku. Bohužel zevnitř. Vylézáme tedy na nejvyšší vrcholek a po přechodu můstkem nad úžlabinou se schody do Berggasthofu, se kocháme nádherným výhledem. I ten potěší srdce a oko.

Po sestupu nás čeká ještě průchod úzkou skalní chodbou Zigeunerstube a pak další klesání modrou kolem Pensionu Gondelfahrt u modrého jezírka. Tady na nás sv.Petr zase leje vodu. S modrou se nakonec loučíme po 2km před výchozím parkovištěm.

Ovšem do konečné, na parkoviště před horskou chatou Luž, musíme popojet 9km na českou stranu. A kdo nás tam uvítá? Nádherná dvojitá duha, neboť na nás už pár dnů prší. Jinak samozřejmě interiér restaurace s osvědčeným pivem Konradem a zásuvkou na dobití mobilu.