Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 4. den - odpoledne: Tábor - prohlídka podzemí, procházka historickým centrem - 2. část; 3 km dlouhý okruh na poutní místo Klokoty kolem části křížové cesty

Při procházce historickým centrem Tábora jsme si dopoledne koupili lístek na prohlídku podzemí na 12. hodinu. Nestačili jsme projít vše, ale většinu. Hlavní je, že jsme na radnici, kde se vchází do podzemí, přišli včas.

Průvodkyně doporučuje helmu hlavně vysokým lidem. Mám 175 cm, takže jsem si ji nevzala. Jen párkrát jsem musela hlavu lehce sklonit. Prohlídka je zajímavá. Jsme upozorňováni, ve kterých místech náměstí se nacházíme, k čemu sklepy sloužily. Dokonce tam jsou i ukázky toho, jak to dřív vypadalo. Je tady vlhko, klouže to, často se přidržujeme zábradlí. Jinak by to bylo asi docela nebezpečné.

Po prohlídce chceme jít na oběd. Nechali jsme si poradit od paní průvodkyně, kam jít. Na její doporučení jdeme do restaurace U zelené stromu, kde se prý dobře a za rozumnou cenu najíme. Je tu i hezké prostředí, menu za 150,- Kč je skutečně vynikající. Točí tu Prazdroj, tak je Ota spokojený i s pivem.

Po obědě pokračujeme v prohlídce města. Moc nám toho už nezbývá. Vracíme se do míst, kde jsme trasu dopoledne přerušili. Procházíme Křižíkovou a Svatošovou ulicí na náměstí z Husi. Teď se tady na chvíli zastavujeme. Je zde několik zajímavých budov a také barokní klášter s klášterním kostel Narození Panny Marie ze 17. století. Cenné barokní zařízení interiérů se však až na výjimky nedochovalo. Klášter na poč. 19. století ukončil svou činnost a byl přeměněn na věznici. Dnes zde je pracoviště táborského muzea.

K hradbám jdeme Filipovskou ulicí, kde nás zaujaly další domy. K hradbám přicházíme v místech vyhlídky. Podle hradeb jdeme ještě vpravo. Pod námi jsou Holečkovy sady, které vznikly r. 1832 jako soukromá zahrada na místě bývalých valů v severním úseku městských hradeb.

Přicházíme k poslední dochované Žižkově baště, zvané také Velká. Dnes je přestavěna k obytným účelům. Nad ní za hradbami je cosi, co také připomíná baštu, ale o té jsem se nikde nedočetla. Kdo ví, co to je.

Loučíme se s hradbami a úzkou Růžovou uličkou jdeme ke hradu Kotnov. Je to nejstarší zdejší památka z 2. poloviny 13. století. Po požárech ztratil svou obrannou funkci a v letech 1612 – 1613 byl přeměněn na pivovar. Ze čtyř věží se dochovala jediná, nazývaná Kotnov. Je vysoká 25 metrů, vede na ni 155 schodů, je přístupná veřejnosti a umožňuje vyhlídku na město.

K věži přiléhá jediná dosud stojící městská Bechyňská brána. Dochovala se v téměř původním stavu z doby vrcholné gotiky.

Procházíme okolo areálu bývalého pivovaru, který od r. 1612 začal využívat hradní prostory. Po roce 1948 přešel do majetku Jihočeských pivovarů, n. p.. Pivo se zde vařilo až do r. 1980, pak už byla využívána jen stáčírna. Chátrající objekt se stal skladištěm několika živnostníků. Na počátku 21. století jej zakoupila Stavební a obchodní firma Karla Dvořáka, která ho v letech 2002 - 2007 zrekonstruovala. Pivovar však nezprovoznila.

Jdeme nad hřbitovní kaplí sv. Filipa a Jakuba, ale nescházíme k ní. Nynější podoba je přibližně z 16. století. Původní starý hřbitov byl v letech 1969 – 1973 přeměněn na městský Park Pod Kotnovem. Z jednoho místa jsme zahlédli i Lužnici.

Ještě se jdeme podívat na místo, kde v letech 1885 – 1977 stávala synagoga. Od r. 1992 ji připomíná pamětní deska.

Na zbytek dne máme ještě další plány, je horko a máme žízeň. Také si chceme trochu odpočinout. Jdeme do centra najít nějakou šikovnou hospůdku. Nejdeme daleko. V Klokotské ulici je kavárna a bar Obývák. Zní to zajímavě a točí tam pivo Lipan z Pivovarského dvora Lipan Dražíč. To je přesně to, co jsme chtěli.

Prostředí je zde příjemné, skoro fakt jako v obýváku. Voní tu káva, protože ji tady praží. Trochu jsme se občerstvili, odpočinuli a jdeme se podívat na další zajímavosti města a jeho blízkého okolí.

Čekají nás cca 3 km k poutnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Jdeme po modré, procházíme přes Holečkovy sady. Za Tismenickým potokem pokračujeme ve stínu pěkné lipové Klokotské aleje (má zde být 123 stromů) vzhůru okolo kaple sv. Jana Nepomuckého, kde začíná křížová cesta. Založili je benediktini koncem 17. století. Má 14 zastavení – ta dnešní podoba je z doby kolem r. 1866.

Po ní jsme došli k poutnímu místu Klokoty – ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie - první písemný záznam o něm je z r. 1361. Barokní úprava, která má připomínat Santiniho stavby, je z r. 1714. K původnímu kostelu byly postupně přistaveny ambity a kaple. Areál je volně přístupný. Samozřejmě toho využíváme.

Křížová cesta pokračuje dál po okraji lesa k barokní kapli Panny Marie Klokotské, která je u pramene údajně s léčivou vodou, ale myslíme si, že jsme toho dnes viděli dost a že už nemusíme vidět vše. Jednak se hlásí únava, ale také musíme včas prodloužit parkovné, aby se nám to tady zbytečně neprodražilo.

Neradi se vracíme stejnou cestou. Proto volíme silničku U Klokostkého kláštera. Míjíme kapličku sv. Antonína a už po pěšině scházíme opět k Tismenickému potoku. Ten nyní přecházíme po historickém kamenném jednoobloukovém mosku. Byl postaven pravděpodobně již v pozdním středověku. Tudy vedla stará vozová cesta od kláštera Klokoty k řece Lužnici.

Najednou koukáme, jak je to zatažené. Za chvíli už drobně prší. Připravuji deštník do pohotovostní polohy, ale na jeho roztažení je brzy. To až začne pořádně pršet. Déšť se lekl a když viděl, že mi nevadí, raději přestal strašit.

Procházíme vilovou čtvrtí. Směřujeme do Příběnické ulice 1, kde je od r. 1901 secesní vila Maria, také Bílkova vila - podle sochaře a architekta Františka Bílka, který se na ní významně podílel. Jsou tady zajímavé i další vily.

Procházíme opět okolo hradu Kotnov. Na prodloužení parkovného ještě máme chvilku času. Naše kroky vedou opět okolo kavárny Obývák. Dát si jedno pivo – na to ještě máme čas. Žízeň máme velkou. Moc se neochladilo a je dusno.

Pak už spěcháme na parkoviště. Máme to akorát. Jenže jdeme okolo vodárenské věže, pod kterou jsme ráno procházeli, a koukáme, že je otevřená a zdarma je možno vystoupat nahoru. Za chvíli však prý paní zavírá. Snad nebudou policajti tak rychlí a nechají nám nějakou časovou toleranci – tohle si nemůžeme nechat ujít. Neváháme, i když únava se po celodenním běhání po městě také hlásí. Schodů je hodně, jsou strmé, nepohodlné, výhled také není extra zajímavý, ale ten pocit, že jsme v historické věži, nám vše nahradí. K autu jsme došli s asi 15 minutovým zpožděním. Nic se tu neděje.

Ještě jsme se tady trochu zdrželi, prohlédli jsme si náměstí, kde je další ze zdejších kašen, ale také penzion Na Hradbách. Býval to rabínův dům a do r. 1885 byl používán jako synagoga.

Před 17. hodinou prodlužujeme parkovné na dalších 24 hodin a jdeme do našeho penzionu. Cestou zjišťujeme, že v tom hezkém domě s dřevěnou verandou naproti penzionu (Dlouhá 344/1) bydlel nejstarší táborský vodák V. Poněšický, který byl zodpovědný za rozvod vody do místních kašen. První zmínky o něm jsou z r. 1562 - to se mu říkalo Poněšický dům. R. 1802 byl přestavěn do dnešní podoby. Jenže ho nikdo noepravoval a chátral. Ještě r. 1992 byl uváděn jako ohrožená památka. Až nový vlastník ho takhle opravil.

Jdeme si dát večeři opět z vlastních zásob. Pak na pivo do restaurace Výčep, kde točí pivo pivovaru Obora a na které se už od dopoledne těšíme. Jenže máme trochu smůlu, v sedm je tam hospodský kvíz, budeme si muset jít sednout ven. Jenže dnes se venku rychle ochlazuje, na sezení venku to moc není. Dáme si aspoň jedno v teple a pak uvidíme.

Ještě jsme pivo nedopili a začínají již přicházet lidé na kvíz. Najednou přichází i naši sousedi z Plzně. No sousedi, mají proti nám byt, ale občas tam přespí jen pán, když se tam služebně pohybuje. Jinak je tam moc nevidíme. Až teď jsme zjistili, že bydlí právě tady. Dokonce nám nabídli, abychom se s nimi zúčastnili kvízu, že jim jedna dvojice vypadla. Sice jsme tam moc platní nebyli, to co my znali, znali taky. A ještě daleko víc. Nakonec naše skupina vyhrála. Znamenalo to, že platíme pouze polovinu úhrady, ale zase platíme poplatek za zúčastnění se kvízu. Takže to nakonec vyšlo skoro dráž. Jenže o tom to není. Užili jsme si legrace a krásně si popovídali, dokonce i s tou druhou dvojicí.

Po ukončení kvízu jsme se přesunuli do nedalekého whisky baru, kde jsme si nádherně užili zbytek večera. A s našimi sousedy se ještě více seznámili. Škoda, že v Plzni nejsou častěji. Ještěže všichni ostatní musí ráno do práce, jinak bychom se tam zasekli určitě ještě déle. Do penzionu jsme dorazili v půl dvanácté, spokojeni, jak se nám ten dnešní den povedl.

Zítra ještě neodjíždíme, můžeme si přispat. Čeká nás však poměrně dlouhá procházka.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 4. den - odpoledne: Tábor - prohlídka podzemí, procházka historickým centrem - 2. část; 3 km dlouhý okruh na poutní místo Klokoty kolem části křížové cesty na mapě