Jedeme do našich severních hor - 11. den: Brniště - stezka Sochy ve skalách; Velenice - vesnická památková zóna; Cvikov - jeskyně Pekelné doly a Pusté kostely, Rabštejnská zrcadlovna, pivovar Cvikov

Nakonec jsme skoro v noci zvolili na spaní prima místo, auta tady nejezdila nebo jsme je neslyšeli. Že bude v noci chladno, to jsme čekali. Ale že ještě v půl osmé bude venku 12 a v autě 14 stupňů, to jsme nečekali. Venku bylo však azurovo, ale všude okolo nás byly vysoké stromy, takže stín.

Dnes nikam nespěcháme, budeme mít odpočinkový dne. Po výletech předcházejících dnů si moje nohy potřebují trochu odpočinout. Vstáváme tedy až v půl deváté, to už je trochu tepleji a i to sluníčko se místy najde.

Ota jde do lesa na záchod, vrací se se 6 houbami. Celou dobu o ně nezavadíme a najednou tady jsou. Nemáme už ale čas jít na houby, musíme koupit chleba, tak ať jsme ve Stráži pod Ralskem dřív než nám zavřou.

To jsme nakonec zvládli, takže o víkendu hlady neumřeme. Ve městě se už nezastavujeme, to jsme si prohlédli včera. Víc se tu nezdržujeme a odjíždíme západním směrem - do Brniště. Na jeho jižním okraji je parkoviště Ekocentrum, kde je mimo jiné i prodejna masa a uzenin. Vše je dnes zavřené, ale to nám tak moc nevadí. Chceme si tady udělat jen skutečně krátkou 1,3 km dlouhou procházku (žlutě značenou) do pískovcových skal, kde umělci z Česka a Německa r. 2018 vytesali reliéfy trollů, bohů a strážců lesa i další díla. K jejich vytvoření je inspiroval les a legendy. Většinou jsou to skalní reliéfy, ale jsou tam i dřevěné sošky a díla z drátů. Většina jich je vidět ze staré úvozové cesty, někdy nás šipka posílá do skal. Na začátku cesty je mapka a malé obrázky reliéfů, které bychom mohli najít. Kdo tam jde, myslím, že by si měl mapku vytisknout, možná i ty malé obrázky, aby se lépe orientoval. Ne vždy jsme ve směru šipky reliéf našli. Snad nejvíc nás mrzelo, že jsme nenašli znovuobjevenou kapličku z r. 1863. My ji vlastně nehledali, nevěděli jsme, že by tam někde měla být. Je tam moc hezky a jsou tam i hezká skaliska.

Po žluté jsme na parkoviště přišli z druhé strany, kde je bylinková zahrádka, jejíž součástí jsou i informace o některých houbách.

Cestou se nám otevírá pohled na kostel sv. Mikuláše, jehož základy jsou ze 14. století. Nezachovala se ani barokní přestavba z let 1699 - 1728. R. 1808 do něj uhodil blesk a vyhořel. Byl obnoven, ale bez kupole, věž je nyní o jedno patro nižší.

Na louce a před infocentrem je ještě celá řada dalších dřevěných soch, které pravděpodobně stezku doplňují. Naproti -  na severním okraji Ralské pahorkatiny ještě vidíme zajímavý kopec - je to Tlustec a to, co nás zaujalo, je bývalý čedičový lom.
Trošku jsme se prošli, trošku vyvětrali a něco zajímavého viděli. To přece nemá chybu.

Pokračujeme dál po hlavní silnici na západ. Projíždíme obcí Velenice, jejíž centrum bylo vyhlášeno vesnickou památkovou zónou. Je zde celá řada roubených, podstávkových i hrázděných domů z 18. a 19. století, v pískovcové skále uměle vytesaná kaple Božího hrobu, barokní kostel Nejsvětější Trojice z r. 1735 a zbytky Velenické tvrze pravděpodobně ze 14. století. My zde nezastavujeme, jen pomalu projíždíme a kocháme se. Je zde skutečně hodně moc hezkých podstávkových domů. Kdybychom zastavili, zase bych nevěděla, který mám vyfotit. Někdy čekám, že mi někdo vynadá, proč si fotím jejich domek. Auto za námi naštěstí žádné nejede a tam se můžeme pěkně kochat z auta.

Zastavujeme až za obcí u odbočky ke kapličce a k Rabštejnské vyhlídce, kde chci uvařit oběd. Vyhlídka mne samozřejmě zajímá. Protože tam není rozhledna, Otu stoupání do kopce odrazuje. Je to ale tak cca 100 metrů, to snad ještě zvládnu. Cesta je krkolomná, výhled žádný, jen tam byl zajímavý skalní hřeben s převisem.

Až po návratu jdu vařit oběd. Ota už hlásí, že tady klid mít nebudeme. Od projíždějícího cyklisty se dozvěděl, že o kus dál je sraz motorkářů, proto tady jezdí jedna motorka za druhou. Ale oběd jsem uvařila a u jídla jsme se rušit nenechali.

Tady všude jsou pískovcové skály. K jedné ze skal je přilepený dochovaný objekt bývalé Rabštejnské zrcadlovny. Postavil je r. 1854 hrabě Kinský. V dlouhé kamenné budově se brousila zrcadla na leštících strojích, které byly poháněny strojem na vodní pohon. Byly zde výrobní dílny i byty pro správce a hlídače. O 800 metrů dál byla starší Velenická zrcadlovna s hrázděným patrem z r. 1767. Z té se však nezachovalo nic. Ještě jsme zahlédli skalní kapličku.

Chtěli jsme se zastavit v Pekelných dolech, kde je dokonce občerstvení. Ota si plánoval, že se zde zdržíme a že si dá pivo, aby zapil oběd. Jenže právě tady je ten sraz motorkářů. Podařilo se nám na okraji silnice zaparkovat, chceme se aspoň podívat, jak ty doly vypadají. Jenže vstupné 50,- Kč se vybírá takřka hned u silnice, bez zaplacení si nelze dát ani to občerstvení. Tak to nám stačilo. Je tu tolik lidí, že bychom se toho občerstvení stejně nedočkali a navíc bychom toho stejně moc neviděli. Rychle mizíme. Jen jsem vyfotila skály s motorkami a zaslechla od pamětníka, že se tam nikdy vstupné neplatilo. Inu změna je život.

Později jsem se dočetla, že Pekelné doly jsou rozsáhlé uměle vytvořené podzemní prostory a chodby. Byly soustavou pískovcových lomů pro sklářskou výrobu. Jsou vysoké 2 - 4 metry a hluboké 100 metrů. Celková plocha jeskyní je cca 3500 m2. Byly vytvořeny v 18. století za dob hraběte Kinského. Tudy také vedla voda k pohonu strojů do naproti stojící Velenické zrcadlovny. Je zde stálá teplota 12° C. Tady se natáčela r. 1984 pohádka S čerty nejsou žerty. V současné době prostory využívá motorkářský klub - na motorkách mohou vjet i dovnitř. No to tam musí být tedy pěkný smrad. Ještěže jsme se nesnažili se dovnitř dostat.

Popojíždíme o kousek dál, za řekou Svitavkou jsou jeskyně Pusté kostely. Nechalo by se tam dojít pěšky, ale toho davu už máme víc než dost. Opět parkujeme. Ota, otrávený těmi davy, se mne ptá, zda mne skutečně zajímají tyhle díry. Jenže pak tomu propadl se mnou. I zde jsou rozsáhlé podzemní prostory s klenutým stropem, které podepírají mohutné skalní pilíře. I tady býval pískovcový lom. U vstupu do jeskyně je vytesaný obraz Ukřižovaného Krista s klečící Pannou Marií a Maří Magdalenou. Dokonce se nechá do jeskyní slézt shora a projít jimi. Tohle je skutečně něco úžasného, co se snad jinde nevidí. Ještě snad zajímavější je, že všichni lidi jsou nahoře v Pekelných dolech, tady byla jen jedna rodinka.

Přecházíme kousek zpátky na druhý břeh Svitavky a po pěšině odbočujeme vlevo. Tam někde má byt technická památka bývalý podzemní náhon. Nikde není žádné upozornění, nikde nic nepíší o tom, co je to, k čemu to bylo a pod. Ani, že se tam nesmí. To vše jsem zjistila až později. Je to zhruba 300 m dlouhý podzemní náhon z 2. pol. 18. století, kterým se přiváděla voda do místní zrcadlovny. Nejdřív vidíme skály, pak jeskyni. Na opačné straně vidíme díru, kudy voda tekla asi zpátky do řeky. V jeskyni je samozřejmě vlhko a tma. Otu už jsem tak zblbla, že vůbec neprotestuje, když řeknu, že si dojdeme do auta pro baterku. Najednou se z jeskyně vynoří dva chlapci, kteří se do jeskyně dostali prý kdesi u silnice. To už i Otu zajímá. Za chvíli jsme zpátky s baterkou. Pro jistotu jsem vzala i druhou, kdyby nám vypověděla jedna poslušnost. Noříme se do tmy, podle rady chlapců se dáváme vpravo. Ta chodba vlevo asi vede do jeskyně, která je vlevo od našeho vchodu, Nyní je tam vidět, jak se tam kus skály utrhl. Zdálo se mi, že jdeme docela dlouho, chodba je vytesaná tak, že vpravo je takový schůdek. K čemu, to nevíme, ani jsem se o tom nikde nic nedočetla. Když jsem viděla denní světlo, docela se mi ulevilo. Bylo vidět, že štola vede ještě dál již nízkým otvorem. Tam bychom se museli plížit. Tím směrem byla ta Velenická zrcadlovna. Ota by se chodbou i vrátil, já už tam jít nechtěla. Neměla jsem z toho moc dobrý pocit. Nejsem žádný hrdina. Vracíme se tedy po silnici a přemýšlíme, k čemu to vše bylo.

A když už jsme měli světlo, ještě jsme se vydali na další průzkum Pustých kostelů. Shodli jsme se na tom, že tohle je určitě zajímavější než než přelidněné Pekelné doky. Jsme spokojení, dokonce oba.

Tím jsme skončili s průzkumy a vlastně i s dnešním programem. Jedeme do Cvikova, kde je pivovar. Zdejší tradice vaření piva sahá až do r. 1560, kdy 72 měšťanů získalo privilegium k vaření pšeničného piva a výrobě sladu. Ale až ve 2. pol. 19. století byl postaven pivovar, který byl postupně rozšiřován. Od r. 1948 byl začleněn mezi Severočeské pivovary. O 20 let později byl uzavřen. Z té doby je prý na jedné z vnitřních stěn schodiště nápis "Vůl Vojta zavřel pivovar 1. 1. 1968". Byly zde sklady zeleniny, ovoce i řepy, později např. autoservis a pod. Měděná varna i ostatní zařízení skončily ve sběrně.

Až r. 2013 chátrající budovu bývalého pivovaru koupil nový majitel, kterému se podařilo zrekonstruovat výrobní část pivovaru a vybudovat pivovarskou restauraci. Budovám vrátil původní podobu, využil i kamenné sklepy, kam umístil ležácké tanky. Za necelý rok se mu to vše podařilo, samozřejmě ve spolupráci s řadou kamarádů a firem. V listopadu 2014 se v nové restauraci Sladovna prodává první cvikovské pivo Klíč. Sortiment piv se postupně rozšiřoval. Za rok v areálu otevřel zrekonstruovanou pivovarskou Stodolu, kde se konají nejrůznější oslavy, firemní večírky nebo svatební hostiny. V červenci 2018 otevřel v bývalé sýpce hotel Kleis. V dalším křídle pivovaru je otevřena pekárna. Když jsme tam byli my, prodávali vlastní pečivo ve stánku před pivovarem, ale bylo vidět, že práce na otevření prodejny pečiva vrcholí. Do areálu pivovaru patří i Pivovarský rybník, kde chovají ryby a na podzim vždy mají výlov.

Zkoušíme, zda by se nenechalo někde blízko přespat a na pivo si dojít. Jenže to je problém. Nakonec kupujeme petky. Bohužel pečivo nepotřebujeme, určitě tu něco koupíme, až budeme tuto oblast opouštět.

Teď jedeme do Svoru. Je to jen 5 km. U trati - na druhé straně, než je železniční stanice, je velká plocha, která vypadá jako parkoviště. Spali jsme tam už vloni - tehdy tam byly složené klády. Nějaké stromy tam rostly, ale nebyly vysoké.
Dnes je tady volný opuštěný prostor. Parkujeme jako vloni v části, kde mezi námi a tratí jsou nízké stromy a křoviska. Takže ani vlaky nás tu moc nebudou rušit.

Ještě je teplo, vytáhli jsme křesílka a užíváme si klidu a pohody. V 8 jsme se shodli na tom, že už je nám děsná zima. Však také teplota prudce klesá - už je jen 18 stupňů. To na sezení venku už moc není. Uklízíme a jdeme do auta. Honí mne mlsná, Ota si pivo vyjímečně taky nedá, dáme si spolu víno. Když relaxační den, tak s plnou parádou. Ale zítra bude po relaxaci - zase to bude poměrně náročný výlet - a zase do skal. 

Jedeme do našich severních hor - 11. den: Brniště - stezka Sochy ve skalách; Velenice - vesnická památková zóna; Cvikov - jeskyně Pekelné doly a Pusté kostely, Rabštejnská zrcadlovna, pivovar Cvikov na mapě