Jak jsme dobývali Praděd

Možná si po přečtení názvu řeknete, jaképak dobývání, když tam vede pohodlná asfaltka až na vrchol? No, to je pravda, ale on nás ten kopec zřejmě nějak neměl rád… Posuďte sami.

Pokus první

Na Pradědu jsme s manželkou stáli naposled v roce 1990. A tak jsme si v létě 2010 řekli, že po 20 letech by nebylo od věci se tam zase podívat. Zdolání této nejvyšší moravské hory jsme naplánovali na poslední prázdninový víkend a protože jsme ten rok už byli nakempovaní ažaž, dovolili jsme si „luxus“ v podobě objednání pokoje v penzionu ve Velkých Losinách. Ještě ve středu nás paní Zárybnická v předpovědi počasí přesvědčovala o krásné sobotě (pravda, na neděli ohlašovala frontu). V pátek ráno už internet říkal trochu něco jiného, nicméně vyjeli jsme, ubytovali se a těšili na sobotní túru. Asi ve 4 hodiny v noci mě vzbudilo hřmění a k tomu se záhy přidalo i bubnování deště. Ráno zataženo, slabý déšť, zkrátka počasí tak akorát k setrvání v posteli a oddávání se jiným aktivitám, než je chození po kopcích. Ale pochlapili jsme se. Vylezli jsme ven, podívali směrem k horám a bylo jasno. Tedy v plánech, na obloze naopak. Kopce v mracích, co bychom na Pradědu hledali? Zvolili jsme náhradní program v podobě probádání blízkého okolí Losin a taky to bylo fajn. Doufali jsme, že třeba druhý den, ale marně. Lautr to samé. Prošli jsme se sice hezky ze Sobotína (viz https://www.turistika.cz/trasy/okolim-sobotina), ale Praděd jsme vzdali.

Pokus druhý

K tématu Praděd jsme se vrátili až téměř o rok později. Poslední červencový víkend jsme měli oba volno a tak jsme toho chtěli využít. Předpověď počasí vypadala sice dost podobně jako před rokem, ale říkali jsme si, že přece není možné, aby se situace opakovala. Jako základnu jsme tentokrát zvolili autokemp U Loupanců, opět ve Velkých Losinách. To byl taky velký zážitek. Volal jsem tam dopředu, kdeže to najdu, protože na internetu byly dvě adresy. Pan majitel ochotně vysvětlil a k tomu dodal, že tam v pátek nikdo nebude, tak ať si otevřeme bránu, někde se uvelebíme a formality vyřídíme časem. Fajn. Přijeli jsme, opravdu nikde nikdo, jen na zahradě jeden stan. Tak jsme postavili ten náš a šli na večeři. V sobotu jsme vstali a svítilo sluníčko. Paráda. Autem jsme dojeli k motorestu Skřítek, tam počkali na autobus na Hvězdu nad Karlovu Studánku a stále jsme netušili zradu. V Karlově Studánce už se obloha zatahovala. Vyrazili jsme proti proudu Bílé Opavy (ta nás doslova uchvátila) k Barborce a to už jsme zradu jasně cítili. Jak to vypadalo na Barborce, vidíte na fotce. Má cenu v tomhle chodit na Praděd? Takže jsme raději sešli na Ovčárnu, dali si tady výbornou česnečku a vyrazili po hřebeni zpět k autu na Skřítek. To jsme si dali! Mlha, déšť, silný vítr, 8°C, počasí na túru jako stvořené. Ještě, že jsme preventivně oblékli nepromokavé kalhoty a bundy (i když s tou nepromokavostí to nebylo až tak žhavé). Na Skřítku jsme zdlábli trochu předčasnou večeři a dojeli k Loupancovým. Tady už jsme byli opravdu sami, druhý stan zmizel, náš naštěstí ne. Vyčkali jsme na předpověď počasí a když jsme se dozvěděli, že v neděli má pršet všude a furt, sbalili jsme stan a vyrazili k domovu. Pokus číslo 2 nevyšel.

Pokus třetí

Do třetice všeho dobrého se říká. Přece ten boj nevzdáme! Za dva týdny tedy znovu. Opět Loupancovi, tentokrát nás tam bylo víc a v sobotu večer se dokonce konali i majitelé, takže jsme mohli i vyrovnat dluh z minula. Zrovna měli rodinnou oslavu. Přijeli jsme krátce před setměním, začali stavět stan a najednou nějaký povědomý zvuk. Bouřka. To snad ne!!! Ale ano. Přešla rychle a bokem, ani nezapršelo. Zalezeme do stanu, chvíli si povídáme, najednou další hřmění a za chvíli velkolepé divadlo. Bouřka číslo dvě si to namířila přímo přes nás, blesky mlátily okolo, slejvák jako v tropech. Naštěstí bez větru a za hodinku byl konec. Jen šumění slabého deště nás pak uspávalo. Ráno jsme se probudili, západ byl zatažený, ale pohled k horám vypadal nadějně. Povel pro nás, abychom sbalili batoh na třetí pokus a vyšli k autobusu do Koutů nad Desnou. Odtud jsme vyrazili podél Divoké Desné k Dlouhým Stráním. Malou odbočku jsme si udělali k vodopádu na Borovém potoce a počasí pořád vypadalo dobře. Od nádrže jsme pak stoupali Divokým dolem pod Praděd a v polovině kopce už jsme opět čuli zradu. Valily se mraky. No a na asfaltce k Pradědu byla tradice zachována. Mlha. A opět stejná otázka: Má cenu v tomhle chodit na Praděd? Přehodnocujeme plány a sestupujeme opět na Ovčárnu. Třeba budou mít zase tu dobrou česnečku… Měli. Doufali jsme, že se mlha zatím rozejde, ale kdepak. Nu což, vzali jsme to znovu podél Bílé Opavy do Karlovy Studánky a pak ještě přes Hvězdu do Malé Morávky (trasu jsem popsal na https://www.turistika.cz/trasy/kouty-nad-desnou-praded-karlova-studanka-mala-moravka, jen tu odbočku Na Praděd jsem si „půjčil“ z následujícího dne). Cestou jsme párkrát zmokli a zase uschli… Autobusem do Šumperka, vlakem do Losin, na večeři a pivko (vynikající hanušovický Šerák) a na základnu. Zde se rozhodujeme, že zítra uskutečníme pokus č. 4, ať se děje, co se děje a na ten Praděd vylezeme, i kdyby do rána napadl metr sněhu a pro mlhu nebylo vidět na krok.

Pokus čtvrtý

Druhý den vstáváme, balíme batoh a autem jedeme na další pokus. Tentokrát nás zlákalo Červenohorské sedlo. Vyrážíme po modré značce směrem na Skalní tabuli a Kamzík. Pohled do nížiny dává tušit, že by to mohlo konečně vyjít. Mlha je jen v údolích, kdežto obloha má pro nás tu nejlepší barvu. Na cestách jsou sice občas znát včerejší bouřky, ale jde se hezky, s dobrou náladou. Za chvíli jsme na Švýcárně a zanedlouho i na tom kýženém Pradědu. S vítězným pokřikem „Přece jsme tě dostali“ se kocháme nádhernými výhledy, které ještě podtrhují krásně fotogenické kumuly na obloze a vychutnáváme si svačinku. Zpátky k autu se vracíme po červené značce přes Švýcárnu, Slatě, Malý Jezerník a Výrovku. V duchu si odškrtáváme Praděd a nahlas spřádáme plány na pokoření dalšího nejvyššího, tentokrát beskydského vrcholu – Lysé hory. Schválně, kolik budeme potřebovat pokusů...

(Teď už to můžu prozradit - zadařilo se hned napoprvé. Nuda, že?)