Island pod stanem (13) - po trase Laugavegur treku

Cestopisy

První výhledy. • Fotografie (16) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (16 fotografií)

Cesta v kamení.

Barvy Duhových hor.

Vstoupit do fotogalerie (16 fotografií)

19.6. pondělí

Budíček je opět v 7h, pro nás s Peťou tedy opět v 7:30. Nějak jsme zase přeslechli Honzovo buzení. Po vylezení ze stanu je nám tedy docela divné, že kluci již mají sbaleno. Rychle tedy balíme stan, aby se na nás nečekalo. Všechny věci neseme přes brod zpátky do auta. Dnes je v plánu celodenní výlet po trase Aussichtsberg Blahnukur a následné navázání na trasu Laugavegur treku, jehož začátek jsme již prošli. Nyní uvidíme i jeho konec (nebo je to naopak?).

Z kempu vyrážíme na opačnou stranu než včera - vzhůru na kopec Blahnúkur (943 m.n.m.). Opět obdivujeme všemožné barvy okolních kopců, které v místě našeho výstupu jsou chvíli do oranžova a za chvíli pro změnu do zelena. Po ránu jsme plni energie, takže se brzy přehupujeme přes vrchol a opět klesáme dolů do údolí, kde narážíme na problém s překonáním říčního toku Brennteinsöldukvísl. Zouvat z pohorek se nám vůbec nechce a tak hledáme místo nejnižšího rizika na přeskok. Po druhém břehu říčky prochází turista a gestikuluje na nás, že když půjdeme po proudu, tak nalezneme místo pro snadnější překonání. Rozhodujeme se mu důvěřovat a zhruba po tři sta metrech opravdu nacházíme místo, kde je sice silný proud, ale dá se šlápnout na kámen, přes který teče jen málo vody a pak už rovnou přeskočit na druhý břeh. Všem se nám to daří, jen já cítím trochu vlhko v jedné své botě. Na druhé straně se rozvalujeme v trávě a dáváme časný oběd.

Nezdržujeme se dlouho, protože plán je dojít po trase Laugavegur treku až k jakési ledovcové jeskyni pod horou Hrafntinnusker a dle mapy to nevypadá úplně blízko. Brzy se tedy zvedáme a po chvíli se napojujeme na trasu Laugavegur treku značeného dřevěnými tyčemi s červeným koncem. Lidí je tu pomalu jak na václaváku.

Dnes je krásné počasí, svítí Slunce které je chvílemi zakryto mrakem. Cestou procházíme kolem mnoha fumarol a bublajících tůněk. Jako kratší odbočku z plánované trasy vybíháme na vrchol Brennisteinsalda, pod níž je skála trochu připomínající penis. Takže by se hodila do muzea penisů nacházejícího se v Rejkjavíku.

Cesta je poměrně dlouhá, chvílemi klesáme abychom hned vzápětí opět stoupali, často se brodíme rozbředlými sněhovými poli. Mezi dvěmi z nich se jako oáza v poušti vynoří útulné údolíčko, kterým protéká bublající potok. Pára nad ním vypovídá o vysoké teplotě vody. Vcházíme do termální oblasti Stórihver. Kromě horkého potoka tu bublá i několik větších či menších jezírek a bubliny se dělají i v bahně. Na ukazateli vidíme, že za 3,5 km dojdeme k chatě Hrafntinnusker s kempem Höskuldsskáli. Takže tím bychom došli celou první celodenní etapu treku s tím, že chceme ještě 1,5 km k ledovcové jeskyni (ke které vede odbočka jen kousek před Hrafntinnuskerem) Pak samozřejmě to samé zpět do Landmannalaugaru (kam je to odsud 8,5 km). Takže při volbě 8,5 km nebo 17,5 km dle původního plánu s jeskyní volíme raději obrat na zpáteční cestu.

Cesta zpět ubíhá překvapivě rychle. Už neděláme tolik zastávek na focení ani jídlo, ke konci nám začne chvílemi pršet. Jdeme více kontinuálně a před 18. hodinou už shazujeme batohy u auta. Bereme věci na vaření a jdeme si do kempu uvařit. S Péťou dnes máme pohanku se sušenou zeleninou a směsí bylinek. Pohanku, jako vhodnou potravinu do přírody jsme objevili poměrně nedávno a je to výborné zpestření obvyklých těstovin, rýže či bramborové kaše z pytlíku.

Protože se nám další noc již v kempu platit nechce, nasedáme kolem půl osmé do auta a opouštíme Duhové Hory. Při odchodu Dustera překonávajícího brod. Koukáme tedy, jak si s ním poradí. Voda mu sahá povážlivě vysoko, ale projíždí bez úhony. Jirka ale nic podobného zkoušet nechce.

Opět projíždíme kolem jezer, měsíční krajinou a opět děláme fotky z okénka auta. Několikrát i zastavujeme. Ze silnice vidíme krásně zasněženou siluetu sopky Hekla s dramatickými až bouřkovými mraky nad ní.

Přijíždíme do hustěji osídlené části Islandu. Všude jsou budovy farem a louky obehnané ohradníky. Při pěkně měkkém světle pozorujeme pasoucí se ovce a koně a snažíme se najít si vhodné místo ke spaní. Neobehnaných míst je tu poskrovnu a opuštěné odbočky téměř žádné. Kolem půl jedencté večer vidíme odbočku podél které protéká potok. U něj stojí dva stany. Nechceme stavět přímo u nich, ale je to signál, že tady bychom tu mohli své místečko také najít. Jedeme odbočkou kousek dál za horizont, kde kousek před vjezdem do ohrazených pastvin nacházíme pěkný plácek vedle silnice. Na stavění stanů již téměř nevidíme, ale zase jsme skryti před pohledy ze vzdálených stavení. Ve 23h již ležíme ve spacácích a v poklidu usínáme.