Island pod stanem (5) - z Thórsmórku zpět do Skógaru

Cestopisy

Stoupání z údolí Thórsmórku. • Fotografie (8) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (8 fotografií)

Pohled na ledovec sopky Ejafjallajökull.

Přechod přes jedno z mnoha sněhových polí.

Vstoupit do fotogalerie (8 fotografií)

11.6. neděle

Ráno naštěstí již není po včerejších mracích ani památka a obloha je až na pár jemných cirrů téměř vymetená. Dokonce je i po ránu poměrně teplo. Jsme za to rádi, protože nás čeká cesta přes horské sedlo Fimmvörðuháls zpět do Skógaru k autu a ta by za špatného počasí nebyla dobrá.

Vaříme, sušíme stany a zjišťujeme, že v noci kousek za námi přibyly tři další stany. Brzy zjišťujeme, že se jedná o Němce. Balení již máme celkem zvládnuté, takže po tradiční hodince a půl již opět stoupáme po hlinito-kamenité cestě vzhůru směrem k platu. Stále se vzájemně předbíháme se dvěma slečnama s batohy se svítivě oranžovými pláštěnkami. V jednom místě se mnou cizí turistka sdílí nadšení z krásného počasí slovy: "It's a beautiful day". Na to reaguju a ptám se jí, jestli zná předpověď na další dny, tak mi opět s úsměvem sděluje: "Maybe sun, maybe rain, maybe snow" a já zjišťuji, že na Islandu asi počasí nikdo moc neřeší a berou ho takové, jaké zrovna je.

Opět přecházíme po ztuhlém vylitém magmatu sopky Ejafjallajökull, brodíme se černým sopečný popelem, máčíme boty v rozbředlém sněhu a přehupujeme se přes sedlo na jižní stranu hor. Svačinku dáváme na lavičkách v závětří dřevěné chatky Baldvínskáli.

Další sestup jde již celkem snadno a rychle. Za pár hodin již opět kráčíme podél úžasné skalnaté rokle říčky Skógá se spoustou nádherných vodopádů. Samozřejmě že opět fotíme. Teď je to přeci úplně jinak nasvíceno - i silueta Ejafjallajökull dnes proti modré obloze vynikne mnohem lépe než předevčírem, kdy byla zahalena mraky.

Čím jsme níže, tím více potkáváme turistů. Z některých cítíme silný odér jejich deodorantů a říkáme si, co asi cítí oni z nás po třech dnech bez důkladné hygieny.
Konečně jsme dole na parkovišti ve Skógaru. ukládáme batohy do auta a jdeme posvačit, opláchnout se a zchladit unavené nohy ve studené vodě říčky Skógá.

Už cestou dolů, i tady na parkovišti mne překvapila věc se kterou jsem se jinde než na Islandu v takové míře nesetkal. Na mnoha místech jsme viděli na vyvýšeném místě viditelně položené věci, které někdo ztratil a někdo jiný je tam položil, aby je hledající opět snadno našel (viděli jsme třeba turistické nepromokavé kalhoty, pončo apod.). Holt Island je asi stále ještě nezkaženou krajinou, kde jak jsem se dočetl na Internetu místní ani často nezamykají svá auta. Otázkou je jak dlouho to tu ještě bude se vzestupem turismu v posledních letech, kdy počet návštěvníků za rok několikanásobně převyšuje počet domorodců. Přejme jim, aby to vydrželo co nejdéle a Island se tak dále udržel na prvním místě v žebříčku bezpečnosti zemí na Zeměkouli.

Ikdyž to na okolním světle není příliš znát, večer již vystřídal odpoledne a my vyrážíme směr Vík najít cestou opět nějaké opuštěné a skryté místo pro naše tři stany. Poměrně brzy nalézáme moc pěkné místo. Parkujeme na štěrkovém místě hned vedle prašné cesty vedoucí do hor a pár metrů od auta za terénní vlnou nacházíme krásný rovný plácek schovaný ze všech stran a otevřený jen do kaňonu odkud přitéká potok Húsá. Toto je později hodnoceno jako naše nejhezčí tábořiště a využíváme ho i za pár dní cestou zpět.

Kromě obligátního vaření tu i přepíráme použité funkční oblečení a nakonec i provádíme nutnou hygienu nás samotných. Ze studené vody pak zalézáme rovnou do spacáků a kolem 22 hodiny s klapkami na očích usínáme.