Do Moravské krásy 2021, pt.1, Vyškov, Ruprechtov, Macocha a Senetářov

Covidová a hlavně proticovidová opatření opět narušila výběr lokality ale hlavně ubytování při takřka tradičním jarním kolařském výletu. Cíl byl určen už někdy v zimě, když kdosi vymyslel, aby to byl Moravský kras. A protože se ale nikdo k původnímu nápadu nehlásí, zřejmě šlo o boží vnuknutí…

Přiznám se , že většina destinací k ubytování, které jsem měl vytipované padly, naštěstí kolega Zdeněk objevil takřka na poslední chvíli dobře vypadající chatu v Jedovnici, navíc s dostatečnou kapacitou. Tu se nakonec nepodařilo naplnit. Jak chcete pokárat jedince, kteří nejdřív slibují účast, takže sháníte objekt pro 18 lidí a nakonec jich hromada odřekne, nebo raději ani nic neřeknou, takže nakonec nás s původní výpravy zůstalo celkem 13. No aspoň se nás zbylých lépe umístilo ve volných postelích a na dva záchody a dvě sprchy nebyl takový nával.

Jako obvykle, někteří z nás vyráží do cíle, tedy přesněji někam poblíž kolmo, s dopomocí vlakového spoje. Protentokrát si i já beru volno uý od rána, takže malá trojice výletníku nasedá do ranního rychlíku směr Brno, přesněji jen Vyškov, který je po trati. Podle domluvy bychom měli být na místě ve 13 hodin, kvůli převzetí chaty, takže máme relativně dost času se od Vyškova přemístit k Olšovci, je to něco přes 20 km a ve Vyškově jsem před desátou.

Je sice fakt, že město by stálo za větší prohlídku a to i přes fakt, že je v našich pamětech uloženo jako téměř rodiště prvního dělnického prezidenta (ve skutečnosti část Dědice) a nakonec i sídlo vysoké lampasácké školy.

Takto se spokojíme s náhledem na náměstí a návštěvě IC k nezbytnému obstarání nějakých suvenýrů. Pak obracíme zpět a výpadovkou na Drnovice. Zde se rozdělíme, protože na Chocholíku je rozhledna. Právě kolega, jakožto objednatel chaty chce stihnout dohodnutý termín předávky, tak ve dvojici s elektrocyklistkou pojede asi kratší trasou, já vyrážím po žluté TZ ke kýženému vrcholu. Zmíněný kopec svými 367 m rozhodně neoslňuje, ale dodejme, že vyškovské nádraží se pohybuje v nadmořské výšce kolem 245 m a pak už ten kopeček určitou váhu má. Cesta k rozhledně je naštěstí polně asfaltová a stoupání není obzvlášť příkré (horší by to bylo po modré pěší z Drnovic). Ve čtvrtek nás zastihlo zatím pěkné počasí, takže výhledy byl takřka dokonalé, pomineme-li fakt, že v červnu nastaly vyšší teploty a tím i klasický opar, který brání skutečně dalekým výhledům. Jako takový je Chocholík jedním z výběžků Drahanské vrchoviny do mírně zvlněné nížiny Vyškovské brány, kterou protéká jako hlavní osa říčka Haná. Na východě tuto oblast lemují kopce Litenčické pahorkatiny a za nimi Ždánický les a Chřiby. To ovšem nejsou žádné velehory, takže se od Chocholíku jeví jako mírně zvlněná rovina. Až poněkud více k severu lze rozeznat orograficky výraznější kopce Hostýnských vrchů a při pročištění fotek v editoru snad i něco z Beskyd. Spíš tak zaujmou blízká sídla, tj. Vyškov, areál vojenské akademie, především pak pod kopcem samotné Drnovice (kterým železná rozhledna patří). Neopomenu si přitáhnout místní slavný „prvoligový“ stadion.

No a posledním výhledovým objektem, tedy spíš objekty je blízké okolí kopců Drahanské vrchoviny. V údolí za Pístovicemi se chlubí čtyřmi věžemi zámek v Račicích (opravuji podle Franty jen tři), kousek vedle pak špička nějaké vysílačky, to by mohl být Kojál.

Od rozhledny pokračuju asfaltečkou dál k hlavní silnici (379). Ta pokračuje dál ve stoupání do vyšších poloh Drahanské vysočiny, za Ježkovicemi se už blížím k výšce 450 m, což už je pro zdejší vrchovinu výška obvyklejší. Ke kratší zastávce mě přinutí pomníček u silnice, který připomíná konec války (9. 5. 1945 tu měli Němci vyvěsit bílou vlajku). Cesta už stoupá mírněji lesním celkem k Ruprechtovu, kde si chci prohlédnout větrný mlýn s Halladayovou turbínou. Věc je to nevídaná, však místní by mlýn rádi zapsali u Unesca, tak ho mají zatím ve znaku sdružení obcí.

K mlýnu je to kousek mimo trasu, tak se vracím k jižnímu kraji Ruprechtova a v poněkud neuspořádané křižovatce hledám tu naplánovanou trasu, Naštěstí GPS mě rychle navádí na správný směr k malé přehrádce , chatám a dál do lesa. Jde o cyklotrasu s č. 5072 s názvem Srdcem jižní Moravy. Trošku problém je ve faktu, že cyklotrasa je značena jako silniční, ale v podstatě jde o přímý lesní úsek, který tvoří přímý průsek Senetářovským polesím a tím pádem jde o pěšinu, leckdy značně prorostlou kořeny a zbytky kaluží po deštivém květnu. Až u vrchu Malina (571) jde opět o celkem normální zpevněnou lesní cestu. Malou komplikací je přede mnou jedoucí harvestor, který má i tady dosti práce s působením kůrovce, naštěstí mi uhne, takže se můžu spustit od Lipového kopce k údolí u Jedovnice. Kupodivu i tady je mírný zmatek ve značených trasách, tak si volím červenou pěší, která mě dovádí přes kemp k té naší chatě. Už tu zasedají dva členové výpravy, kteří dojeli autem, další jsou někde na obědě. Takřka vzápětí dojíždí i Zdenek (+ Zdena), takže můžeme přebrat chatu a rozdělit ubytování.

Časový rozvrh jsem dodrželi s přehledem, takže co s načatým odpolednem?

Na Macochu. Bude to jen taková kratší projížďka (kolem 20 km). Od Jedovnice je to pár km, jen z kopce do kopce. Kratší kopec nad Vilémovice, větší sjezd na kraj Suchého žlebu a pak serpentiny k Macošské plošině. Jak známo, u propasti je známá útulna, což využijeme k menšímu zasedání konečně větší části celé výpravy. Poněkud hrozivě vypadá zatažená obloha, vypadává i nějaká voda, tak se připravujeme na větší déšť. I přes to se jediný vydávám na dolní vyhlídku do propapsti, ostatním připadlo pivo jaksi důležitější.

Jako zázrakem se ale mraky někde u Sloupu nebo Šošůvky rozestoupily a jedna část dešťů se přesunula východněji, druhá západněji a naše místo zůstalo takřka nepolité. Abychom se přeci jen nevraceli stejně, využíváme zajímavou odbočku po zelené TZ (cyklo 5082), takto bez ztráty výšky k Ostrovu u Macochy, Balcarka je už zavřená (i bufet), ale klube se sluníčko, tak pokračujeme Krasovským údolím (5079). To je značně poznamenané kůrovcovou těžbou. Cesta vrcholí poblíž zmíněného Kojálu a pak sjede do Senetářova. Obec je proslulá moderním kostelem sv. Josefa. Stavbu málem jako od L´Corbusiera navrhl architekt Ludvík Kolek, k našemu velkému překvapení je otevřeno (chystá se mše na další den), tak máme možnost shlédnout nevšední interiér, jehož ceněným vrcholem je moderní křížová cesta Mikuláše Medka. Malým nedostatkem je jen lešení na střeše. Však kostel už má víc než 50 let, tak se občas taky musí opravit. Toť takřka vše důležité, kromě návratu přes Kotvrdovice a podvečerní posezení na Jedovnickém náměstysí v restaurantu Olšovec. Pivo celkem zachutnalo, takže později dorazivší Marek a Pepa nás musí shánět pomocí telefonních přístrojů.

 
Pt. 2

Pt. 3

Pt. 4