Cesta za skalním tajemstvím Holíkovy rezervace u Držkové

Narazili jsme na sebe v prodejně zlínského Army shopu a ihned jsme si vzájemně padli do oka. Po chvilce nezávazného flirtování jsem se jim svěřil, že hledám věrné a spolehlivé kamarádky, které by mne doprovázely na poutích po horách a skalách naší malé zemičky. Obě černé krasavice si trochu upejpavě vyžádaly chvilku na rozmyšlenou a poté souhlasily. A tak jsme si na to plácli a ony se - na dobu blíže neurčitou - staly součástí mého života. Řeč je samozřejmě o nových vojenských kanadách vzor 2000 ... "Holky" jsem sice zakoupil na první Jarní den, ale naše první seznamovací rande probíhalo v sobotu už zase pod taktovkou paní Zimy. Z busu vystupuji v Držkové. Nejen střechy chalup této valašské dědinky, ale i okolní lesy a Stráně s pastvinami jsou bohatě pocukrovány poletujícím sněhem, poryvy mrazivého větru ale dosahují chvílemi intenzity arktické bouře. Po nebeské báni hezky svižně klouzají všelijaké černé i bílé mraky a čím dál zvědavější slunce zvyšuje svými paprsky okolní teplotu na skoro přijatelných 10 stupňů - ( ale pod nulou ) !!!

I tak mi ale ledový průvan vhání slzy do očí a když pak fotím nové sochy bači a oveček před prastarou dřevěnou zvonicí, málem mi na spoušti omrzá ukazováček. Zima je tu v Držkové taková, že si dokonce odpouštím požitek ze zapálené cigarety a raději zvyšuju rychlost svého postupu na stupeň číslo 3. Za budovou hasičské zbrojnice s roztomilou věžičkou je to ještě kousek po silnici kol břehů Držkovského potoka a pak už přes mostek na polní cestu vlevo. Namrzlá a nezpevněná komunikace celkem rychle stoupá k okraji lesíka a nabízí odtud moc hezké výhledy nejen na obec a dominantní svah Sýkornice, ale i na okolní malebné kopečky. Strmější, ale krátká smyčka lesem nahoru do kopce a stojím na plochém hřebenu s velikou loukou pod kótou Skály. Její dominantou je stará osamělá hrušeň. Překrásné panoráma v levém cípu louky oživují dvě pasoucí se srnky, které si pochutnávají na loňské trávě s příměsí letošního sněhu - asi to bude moc mňam, mňam, neboť moji přítomnost zaregistrují až po chvíli.

Další trasa vede do pravého horního cípu louky, pod okraj lesa. Odtud stoupání po svahu se sklonem asi 30 stupňů pod první výrazný blok Předních skal s odděleným skalním pilířkem nazývaným Jehla. Stoupání je dost náročné - zmrzlá půda a listí je pokryto jen tenkým popraškem sněhu - a tak to dost klouže. Psst, ticho - slyšíte taky ten pláč ?!? Aha, to jen žalostně sténají má přebytečná kila ... Slunce si konečně přestává hrát se mnou a s mraky na schovávanou. Díky tomu už mi tolik nevadí můj prst, přimrzlý ke spoušti fotoaparátu, protože tady - chráněn fantastistickými a rozervanými stěnami skalních stěn - procházím po jejich úbočí a opravdu nevím, na co se mám dřív koukat a co dřív fotit. Stěny jsou plné puklin a převisů a nad horizontem skal vysoko do nebe trčí rozkošatělé koruny reliktních borovic.

U čtvrtého - ( a nejdelšího ) - skalního masívu musím svoji Foto Show ukončit. Vpravo a pode mnou je sice skal ještě dost, ale strmý zledovatělý sráz k nim bohužel neumožňuje bezpečný zestup. Někde blízko z temene skalního masívu nad mojí hlavou se ozývá chraplavý štěkot srnce - ( asi tam má boudu ). Chci se na něj podívat hezky zblízka a tak volím k vrcholu po boční hraně skalní stěny horolezeckou zkratku. Ještě že to nevidí moje manželka - kterou jsem velmi prozíravě nechal doma - neboť ta by neviděla, že je to k vrcholu slabých pět metrů, ale viděla by jen tu 20 - metrovou propast pod mýma nohama !! No ... a jsem nahoře. Kromě trochu naraženého kolena při uklouznutí a pomíjivé chvilky panického strachu to vlastně ani nebolelo ... Jak tak koukám kolem sebe, tak srnec dávno zdrhl a namísto něho se na mne opět obořil prudký vichr. A tak - abych tu nezmrzl - tak jen chvilička zaslouženého pokochání se výhledem na zasněženou dědinu hluboko pode mnou ... a rychle dál.

Po pár krocích dosahuju vrcholu hřebene a vycházím z lesa na úzkou nudli bohatě zasněžené louky. Z protější hrany hřebene se otevírá překrásný výhled na celé centrální pásmo Hostýnských vrchů s dominantní Čerňavou. Všude kolem zimní krajina jak namalovaná ... jaký to paradox, že aby člověk nafotil jakési ty zimní záběry se sluníčkem, tak musel letos počkat až do čtvrtého dne Jarního slunovratu !! Po hřebínku vpravo do lesa, chodník pokračuje stále po něm - nad pásem chat - a pak sbíhá do plochého sedla velikánské louky. Jako střecha domu svahy louky spadají na jedné straně směrem k obci a na straně druhé do rekreačního údolí Hutě. Dávno odlesněná plocha zde - uprostřed hlubokých lesů - vytváří velmi malebný krajinotvorný prvek. Zalesněný kopec naproti za 500 m širokou loukou se nazývá Horní Lázek a v jeho lesních houštinách se neukrývají jen Zadní skály, ale také Holíkova rezervace, kterou mám dnes v úmyslu prozkoumat. Napřed se ale musím proti mrazivému větru, majícího chvílemi sílu orkánu, probojovat k lesu na protější stranu. Teprve tady, na cestě se zelenou turistickou trasou je trochu závětří a já využívám dobrodiní značené cesty a kráčím po ní až k malebnému zákoutí chat se zelenými střechami u vysokého trsu bělostných bříz a teprve pak odbočuju po lesní cestě k severovýchodu.

Při chůzi zasněženým lesem si v duchu promítám podrobný výřez z Mapy.cz - jak jsem si ji do hlavy překopíroval z internetových stránek - a po 0.5 km se skutečně dostávám k severní straně plochého podvrcholku Lázku, kde se ukrývají 2 menší skalky. Tato pískovcová dvojčátka ale sotva odrostla kojeneckému věku a tak ční nad suťovitým svahem do výše jen 2.5 m ! Nad skalkami je ale moc hezké závětrné místo. Je jako stvořené ke zbaštění rohlíku se sýrem a banánu a na toužebně očekávané nikotinové pošušňáníčko také konečně dojde ... Po lesní cestě kousek zpět na rozcestí a po té další už směrem k vrcholu Horního Lázku ( 566 m). Když už jsem od něj skoro na dohled, vidím vpravo nad svahem trčet jakési nízké a zubaté kamenné cimbuří. Houby cimbuří - on je to vrcholek ukloněné skalní stěny, která je přímo učebnicovým příkladem mrazového srubu ! Jeho stěnu tvoří mohutné skalní lavice s převisy, které jsou vyskládané stupňovitě nad sebou do výše asi 18 m. Skalní úpatí vyplňuje balvanitá suť. Nacházím se na severním okraji Holíkovy rezervace, která byla zřízena k ochraně původního karpatského lesa. Území rezervace mají pokrývat údajně "výrazné" skalní útvary, kde mají sídlo vzácní opeřenci. No nevím, nevím, ale já mět křídla, tak z té zimy odtud letím a letím ... a zastavím se nejdřív až někde na Baleárech !

( To sousloví "výrazné skalní útvary" bych si tady dovolil upřesnit a maličko rozvinout : ani v tom nejtajnějším snu by mne nenapadlo, že zde naleznu přerušovaný pás skal, který dosahuje délky na 600 m a výše skalních stěn šplhá k 20 metrům, neboť součástí této přírodní rezervace jsou i známé Zadní skály, bohužel tento fakt není na Mapách.cz vyznačen. To ale předbíhám věcem příštím ...) Za prvním mrazovým srubem následuje "pralesovitý" úsek lesa s vývraty a choroši na padlých stromech, tady je mezi Buk lesní přimísen i smrk, jedle, modřín, jasan a klen. Extrémně prudký severní svah je přizdoben menšími skalními výchozy, ukázkovým torem a menším skaliskem s ukloněnými lavicemi, dávající mu vzevření žáby. Pod úpatím srázu obcházím padlé kmeny stromů a přicházím k litinovému kříži, který má velmi nezvyklý tvar šibenice a je přizdoben soškami svatých. Podle podrobné mapy se toto místo jmenuje "U zabitého". Není známo, k jaké lidské tragédii tu kdysi dávno v minulosti došlo - nezbývá tedy, než popustit uzdu vlastní fantazii... Nad křížem ze svahu vystupuje ohromné skalisko, které je téměř věrnou kopií toho předešlého, ale v mnohem větším měřítku : na sebe naskládané skalní lavice mají nesmírně protáhlý tvar a useklé čelo navozuje představu pravěké obří žabí nestvůry. Skála vybíhá ve stupních nad sebou do svahu do výše asi 18 m a její mohutné plotny vypadají díky sněhovému poprašku jako pocukrované od mistra cukráře. Nad skálou je svah pokryt dalšími skalními výchozy a nad nimi vidím horní patro skal. Tvoří ho divoký skalní hřeben, ze kterého vystupuje překrásná a pitoreskní skalní věž. V těchto místech už je sklon svahu mírný, dokonce tu prochází lesní cesta ... a za ní, k mému velikému překvapení, vidím v přítmí smrkového hvozdu známou siluetu skalního trojvěží Zadních skal ! Nejsou odtud vzdáleny ani 100 metrů.

Samozřejmě jdu své staré dobré přítelkyně pozdravit a přitom zjistím, že jižní nižší stěna skalní hradby je nyní vystavena na odiv celému světu, neboť svah pod nimi je čerstvě odlesněn. Zdola se z paseky na skály otvírá velmi půvabný pohled. Poté se vracím k té neznámé lesní cestě, která zamíří západním směrem k vrcholu druhého hřebene a zanedlouho stojím na okraji dalšího skalnatého srázu. Toto území se už nachází mimo rezervaci, nicméně "nechráněná" a divoce rozervaná stěna dosahuje i tady výše asi 15 m a západním směrem pokračuje skalnatý hřeben nad zasněženou pasekou až k tmavému smrkovému lesu. V polovině hřebene nad mýtinou vystupuje další ukloněná skalní věž a hřeben zakončuje mohutný skalní útes. Mne už ale tlačí čas - a navíc je taková zima, že už nemám na podrobnější průzkum ani náladu . a tak sbíhám přes paseku s nádhernými výhledy dolů do lesa na zasněženou lesní cestu. Za zákrutou ještě jeden moc hezký výhled na protější odlesněnou Stráň pod cestou, stoupající k osadě U Juránků.

Ještě přes blátivý úsek cesty - to abych řádně pokřtil svoje nové botičky - a pak už stojím na asfaltce, vedoucím údolím Hutě z Rusavy až do Držkové. Tam také míří moje další kroky, ale lýtko a prdelní sval mi zkroutí strašlivá křeč a já nemůžu udělat skoro ani krok. Protože zprava právě přichází menší karavana jakési turistické omladiny s hezkými děvčaty, kamufluju bolesti předstíráním náruživého fotografování okolních novodobých rekreačních dřevěnic a nechám mládež, aby mne předběhla. Pak už je to s tou chůzí daleko lepší, ale když mrknu na mobil, tak vidím, že čas k odjezdu busu do Zlína se nějak povážlivě zkrátil a tak řadím ten nejvyšší rychlostní stupeň, jakého jsem schopen dosáhnout, předbíhám všechno, co mi stojí v cestě i mimo ni - a na zastávku busu se dostávám asi 70 vteřin před příjezdem autobusu.

Ledový vichr mi opět vhání slzy do očí, ale jsou to i slzy štěstíčka nad mým novým skalním "objevem", neboť jsem - nebudu to nijak zastírat - šťastný jak blecha, když skočí do nového psího kožichu ... ( Čtenářům, kteří by chtěli zvědět více podrobnějších informací - a vidět více fotek z popisovaných míst - mohu doporučit, aby si přečetli mé články v kategorii Místa : "Držková - památky obce", "Držková - Přední skály", "Držková - Zadní skály" a "Držková - skály Holíkovy rezervace" ).