Cesta do Beskyd 2006 - 1., Příbor a Štramberk

Nebýt toho, že na severní Moravě sídlí část naší rodiny, asi bychom tenhle kousek naší republiky neznali. A tak zatímco příbuzní jezdí k nám objevovat krásy středních a východních Čech, my se naopak přesunujeme na jejich pozvání k nim. A když už jsme tam, chceme toho vidět co nejvíce. Konáme proto paprskovitě výpady na všechny světové strany a občas zavítáme i ke slovenským sousedům.

Ale dnes jsme teprve na cestě do Třince, resp. jeho části Tyra, kde mají teta se strýčkem chatu pod kopcem s poetickým názvem Kozinec. A při té příležitosti navštívíme dvě místa, která zaujímala čestné místo v životě velikána světové psychologie, Sigmunda Freuda.

Nejdřív si po dlouhé cestě po naší nechvalně známé jednoproudé dálnici D1 a následně na Olomouc a dál protahujeme z auta ztuhlé kosti v městečku Štramberku. To prý se podle některých pramenů podepsalo na Freudovic chlapečkovi měrou nikolivěk nevýznamnou; jeho životní dráha prý byla poznamenána dle některých hypotéz každodenním pohledem na falický tvar štramberské trúby... A my na ni zíráme z náměstí, kde jsme právě zaparkovali a říkáme si, že skutečně tvarem jednomu cosi připomíná, ale že by to dítě byla poznamenala až tolik, se nám nechce věřit... Notabene, když tu žilo jen do svých tří let.

Již tady na nás začíná působit neuvěřitelná atmosféra tohoto místa, ale nemáme vůbec představu, jak krásný pohled se nám na kouzelné a kompaktně působící město otevře, až popolezeme o něco výše, ke zmíněné věži. A už tady mi začínají téci sliny jako Pavlovovým psům, neb perníkové štramberské uši považuji vedle polských Kruwek, chorvatského pršutu a plzeňského piva za jednu z největších pochoutek...

Vydáváme se úzkou uličkou nahoru a vzápětí narážíme na maličkou pekárnu a obchůdek s jedlými sluchovými orgány. Rychlostí světla do sebe cpu první pokroutky, přičemž mi na jednu ochotná prodavačka kydla kopec šlehačky. Ne, samotné jsou lepší... Kupuji si na další cestu čtyři balíčky a jdeme dál.

Na kamenné cestě, u posledního domku, jehož zahrádka působí jako u sedmi trpaslíků (mate mě ovšem soška čurajícího chlapečka, nejsme náhodou v Bruselu? Ne, ještě jsem nic nepila...) nás překvapí přírodní kamenná skluzavka. Než cokoli stihneme, jeden ze synků již sviští po zadku dolů. Já ječím, že si rozdrbe gatě, pan choť hartusí, že se přizabije. Není nám to nic platné, hošík, jistý si tím, že na veřejnosti si na něj moc netroufneme, sjede ještě několikrát. Přežívá on i gatě.

A konečně přicházíme ke hradu. Hned u vchodu se z bronzové pamětní desky dozvídáme, že místní váženou personou byl ve Štramberku lékař a starosta MUDr. Adolf Hrstka. V pokladně si kupujeme pohledy a vstupenky a vydáváme se do věže. Asi to ještě nevíte, ale bojím se děsně výšek. Už když vylezu na židli, opotí se mi dlaně a spánky a štafle jsou pro mne překážkou nepřekonatelnou... Přesto se statečně vydávám do schodů uvnitř Trúby. Aby taky ne, z obou stran zeď, točité schodiště, nahoru ani dolů není vidět. Klaustrofobií naštěstí netrpím:-))) Ale chyba lávky... Po dvou či třech patrech se zeď po mé pravé ruce ztrácí a ta hloubka pode mnou, uf. Udělám setrvačností ještě pár kroků a pak zchváceně usedám do výklenku. Přemýšlím, jak neztratit glanc. Ale co, glanc neglanc, jsem srab a jdu zpátky dolů. Pohled do širokého okolí z Trúby je jistě pěkný, ale mně bude stačit ten z nádvoří...

Sedím na lavičce, koukám do kraje, žvýkám poslední (!) uši a čekám na návrat výpravy. Přitom se z propagačních materiálů dočítám, že ve 13. století byl hrad majetkem templářů, posléze vystřídal několik majitelů, Janem Lucemburským počínaje a pány z Kravař konče. Že půdorys hradu vidíme z dochovaných zbytků původního opevnění. Od 16. století že hrad chátral, ve století 18. spadla přední část hradu a zdivo si místní rozebrali jako stavební materiál.

Po návratu statečného zbytku výpravy se vydáváme na cestu zpět. Chlapec opět sjíždí skluzavku a že se zastavujeme v obchůdku s ušima snad ani nemusím zdůrazňovat. Beru si rovnou asi tak metrák, protože se sem hned tak nedostanu a u nás doma je koupím leda u stánku o pouti. Ochotná paní, potěšena mou přízní, mi přidává dva balíčky grátis a přidává pověst o původu uší: ve 13. století tu prý byli dobyvační Tataři. Poté, co byli přemoženi, nalezly se v jejich ležení pytle s nasolenýma lidskýma ušima, které posílali kamsi domů, do stepí, svému chánovi... Proti gustu žádný dišputát, osobně shledávám ty perníkové jako o něco lepší variantu.

A vydáváme se směr Příbor, podívat se na rodné město velkého guru psychologie a psychiatrie. V malém městečku nacházíme Freudův dům kousek od náměstí i bez nápovědy hned. Ale ouha, muzeum za 10 minut zavírá. Snažíme se, vysvětlujeme, z jaké že dálky to jedeme, všechno marné, neukecáme to. Výhled z Trúby ani prohlídka Freudova muzea mi dopřány tentokrát nebudou, snad někdy příště. Nabereme si tedy propagační materiály, koupíme turistickou známku, ještě honem vyfotit haranty na kovové pohovce, imitující slavnou pohovku používanou Freudem k psychoanalýze a hurá směr Tyra.