Česká Kanada – Dačicko 2018 pt. 1 – prolog

Letošní jaro se vyvedlo až nad očekávání (i když zemědělci a zahrádkáři to asi vidí jinak). Není se tak divit, že tradiční jarní zájezd na kola vzbuzoval velké naděje. Navíc šikovný termín májových svátků umožnil s pondělní dovolenou vytvořit již pěkné volné období, které už trošku připomínalo malou dovolenou.

Cíl jarních kol vybíráme v zimě a tentokrát vyhrála oblast která svým názvem i chlad evokuje. Česká Kanada. Není to ovšem poprvé co sem naše parta (nebo alespoň část) zamířila. V roce 2010 jsme sem zavítali poněkud západněji (do Nové Bystřice), teď jsme zvolili za místo pobytu Dačice. Ubytování v Motelu, který byl přímo k turistice a cykloturistice vybudován. Nebudu zapírat že jsem v tomto zařízení rovněž pobýval k plné spokojenosti při jiné akci. I další výletníci souhlasili, takže se jen dopravit do místa.

Tradičně většina automobily, ale pořád nás pár zůstává k jízdě kolmo. Přeci jen je to od nás trošku z ruky, tak volíme přiblížení vlakem do výhodnějšího východiště. Scházíme se v pátek zrána na nádraží, tentokrát se i mě podařilo si práci dodělat, tak vyrážíme ve čtyřech účastnících. Rychlík na Brno, na přestup máme skoro hodinu, tak se občerstvíme v nedaleké hospodě Bogota, kde jsme ostatně zapadli i při jiných výletech. Dál na Třebíč. Tam vlastně končí díky výluce celý vlak, ale to nás už netrápí.

Třebíč je od pohledu poněkud zvláštní město. Přesněji, kdo sem přijíždí odněkud z okolní vysočiny vidí dnes samé paneláky. To je ovšem dílo poválečné výstavby. Poměrně masivní zprůmyslnění vedlo k přílivu pracovních sil, které bylo potřeba někde umístit. Takže se houfně postavili paneláky. A protože vlastně v historickém území města moc místo nebylo, vše se postavilo na okolních kopcích.

Ona ta masová výstavba nešla moc provádět na poměrně strmých svazích kolem původního městského jádra. To začalo vznikat v druhé polovině 13. století jako kolonizační město. Nicméně území v té době už nějaké osídlení mělo. Tím byl benediktinský klášter založený snad již v roce 1101. A vlastně benediktini samotní později město založili. Klášter totiž stojí na levém břehu Jihlavy a město vzniklo na opačném břehu. Třinácté století bylo důležité i pro samotný klášter, zřejmě mezi léty 1240–60 začala stavba klášterního kostela, dnešní baziliky Panny Marie a sv. Prokopa. Nebudeme se ale rozšiřovat o dalších dějinách. Důležitým bodem je fakt, že vlastně v sousedství kláštera později vzniklo židovské město, vlastně mimo vlastní městské centrum.

Zřejmě i zmíněná poloha víceméně ve svahu nad levým břehem řeky zapříčinila, že bylo obtížné ji asanovat, takže se velká část dochovala do dnešních časů. Samozřejmě v předminulých létech byly domky poněkud zanedbané, ale určitá atraktivita do nich postupně vrátila život a blízkost románsko-gotické baziliky přivedla Třebíč na seznam památek Unesco.

Je fakt, že Třebíčí většinou projíždíme nebo činíme jen kratší zastávky. Nicméně ondy jsme již někteří baziliku navštívili, takže tentokrát trošku prolezeme i židovské město. Ono to prolézání se beztak promění v zasednutí do nějaké hospody, ale když první na ráně s deštníky Prazdroje je zavřená, hned opodál je k vidění nápis Dalešické pivo, což je větším lákadlem (v Dalešicích se natáčely Postřižiny). Ona malá hospůdka se nazývá Kafé Art a je tak i dle názvu malou galerií. V družném hovoru s místní obyvatelkou se dozvíme, co se obvykle v Třebíči děje a kam bysme měli zavítat. Zas tolik času není, tak po posezení projdeme k zadní synagoze a nižší uličkou zpět k přední synagoze. Samozřejmě se musíme podívat k bazilice, mj. na bylinkovou zahrádku, zmrzlinu apod.

Pomalu na cestu. Poloha v kopcích je pro Třebíč ošemetná, takže ač se GPS trasa jeví vcelku jasná, výstup až železničnímu viaduktu je vlastně zbytečná, takže se musí do údolí Stařečského potoka. Tam naštěstí už vede cyklostezka (trasa 26), co nás vyvede z města. U rozcestí Terůvky měníme ještě pohodlnou cestu na polní zelenou značku, místy už terénní cestu. Prvním cílem je Pekelný kopec s rozhlednou. Ta je naštěstí volně přístupná, tak si můžeme prohlédnout jižní okolí Třebíče, tedy i ten celý panelákov. Od rozhledny si pokrátíme cestu vedením kola ze svahu, kde se opět připojíme k cykotrase 26 (souběh 2512). Nicméně nepokračujeme značením do Slavic, ale zatáčkou vpravo k Mikulovicím. K naší poctě zřejmě položili nový asfalt. Před námi se vypíná hradní vrch Sádek nad obcí Kojetice, která – světe div se je obcí vinařskou (nadmořská výška 500 m) někde v jižní Francii nebo v Itálii (apod.) asi nic výjimečného, ale tady na Vysočině to je přeci jen drsnější.

Kopec objíždíme severně, ale brzy mě kolegové upozorní, že mi to jede nějak divně – zadní kolo poloprázdné. V zatáčce u dvou barokních soch tak měním duši, že zbytek opravím u nejbližší hospody. Tu nacházíme za kopcem v Čáslavicích u hřiště.

Ona uchází i ta vyměněná duše (asi 5x zalepená). Při sledování zápasu nějakých žáků, kde je hlavní hvězdou dívka fotbalistka Anička se mi daří najít v plášti jakousi malou šponu či trn, který má zřejmě na svědomí defekt. Tak u Ježka je i část na zaschnutí definitivní záplaty.

Tím vlastně máme odbyté největší útrapy cesty. Nepočítáme-li do toho následující největší kopec dne, což je takové sedélku mezi vrchy Srnčí (682 jih) a Mařenkou (711 severně). Od hřiště je to převýšení něco kolem 130 m asi do 650 m n.m. Následuje sjezd do Bítovánek a k Želetavě.

Pak kousek nadjíždíme údolí Želetávky, přes kopec jsou Krasonice, po silnici s číslem 410 Knínice. Pak už to je pořád taková typická Česká Kanada, to znamená z kopce do kopce, spíše vesničky, Budeč, Horní Slatina, Budíškovice po silnici s č. 151.

Přeci jen se nám krátí doba, takže stíháme ještě otevřený Penny market k nějakému nákupu a v Dačicích nás čekají kamarádi U Koníčka. Po středněkrátkém posezení dorážíme do Motelu, kde následuje pár přesunů přistýlky ke konečnému ubytování.

pt. 2

pt.3

pt.4