14. a poslední část Expedice Francie-Španělsko 2016.

5.6. V Toulu nemáme připravené žádné poznámky k městu. Původní naplánované místo ke spaní jsme přejeli, protože ještě bylo světlo a jelo se dobře. Při ranní procházce přece jen něco zajímavého bez předchozí přípravy snad spatřím. Když už tady jsem, trochu se poohlédnu a splním hned dvě věci jednou ranou. I pes bude spokojen a bude mít svou dávku pohybu a venčení. Šestnáctitisícové město je obklopeno téměř ze tří stran vodním příkopem a částečnými valy. Jeden příkop s valem máme na dohled od malého parkoviště, kde jsme přespali. Pozůstatkem brány Jany z Arku prochází do centra silnice. Na jihovýchodě dnes chrání město dokonce hned tři vodní překážky. Řeka Mosela, vedle Canal Mosela a rovnou před valy vodní příkop. Ten je napájen ze severního kanálu Canal de la Marne au Rhin. Ve východní části vévodí městu zdáli viditelné věže gotické katedrály St.Étienne, stavěné od 13. do 15.století. Její okolí může u někoho vzbuzovat nepříjemné pocity arabským obyvatelstvem blízké bytovky. Na místě města bývalo kdysi keltské posvátné místo. To vystřídala v římské době obchodní osada Civitas Leucorum. Ve 4.století už tu bylo sídlo biskupů a r.870 bylo město začleněno do západofranské říše. Od r. 1367 se stalo svobodným městem a o tři století později bylo připojeno k Francii. Před první světovou válkou byl Toul přebudován na pevnostní město jako součást pevnostní linie. Tolik o Toulu.

Další cesta 700 km Německem přes Saarbrücken, Mannheim, Norimberk a Rozvadov do Dobřan, s krátkou zastávkou ještě u příbuzných v jednom malém městě, už byla poměrně fádní. To bych nebyl já, abych nenaplánoval nocleh vedle minipivovaru. Služby hotelu Modrá hvězda nepotřebujeme, ale minipivovaru ano. Musíme spláchnout prach cesty a spravit si chuť pořádným nefiltrovaným a samozřejmě nepasterizovaným točeným. Všechny vzorky byly po tom lahvovém půstu lahodné a plné sladové chuti. Navíc přišly vhod, protože už začala vlna horka. Já jsem si tu zavzpomínal na vojnu, neboť jsem v blízké Nové Vsi prodělal tříměsíční odborný kurz a přijímač, který ze mě udělal chlapa, neb nás honili jako nadmuté kozy. Ostatně, všichni co to martyrium prožili, na něj mají dodnes skutečně nezapomenutelné vzpomínky, kterými jsou schopni bavit společnost od večera do rána. Není-liž pravda chlapi?

6.6. Ráno po dobrém pivečku do růžova vyspinkaní nás poslední etapa povede přes Písek a Tábor domů. Opravuje se totiž most přes Orlickou přehradu, D1 stejně nemusím, a kupovat kvůli jedné otravné cestě a časové úspoře dálniční známku považuji za zbytečnost. Výhodnější je ušetřený peníz proměnit za naftu a další poznávání. Jen prvních asi 10km bylo trochu dramatických. Z Dobřan jsme se nevymotali moc úspěšně. Než navigátor našel potřebný počet satelitů, tak směr jsme sice měli správný, ale silnici ne. Snaží se to napravit a žene nás všelijakými lesy po místní silničce 4.třídy. Přesto v těch lesích potkáváme v protisměru občas auto. Vždycky musí někdo z nás téměř zastavit, abychom se na silnici vešli. Jenže dvakrát jsme měli přes cestu vyvrácené stromy a různé křoviny. Muselo tu proletět místní tornádo. Nejspíš v noci. V jednom případě to bylo na hraně. Krokem a levými koly taktak, že jsme nesjeli do příkopu. Osobákům o půl metru užším to šlo určitě lépe. Ale jiná možnost nebyla. Na otočení ani pomyšlení, protože silnička byla užší, než naše délka. No, dopadlo to nakonec dobře. Po chvíli jsme na Nepomucké 20tce. Tuhle trasu už jsem projel víc jak stokrát. Zbytek cesty tedy pohoda.

Epilog.

Po křížem krážem procestované Evropě jsem závěrem zkonstatoval, že nakonec z národů přece jen nejsympatičtější lidé jsou Španělé. A to nejen kvůli štíhlým dlouhonohým Španělkám (mimochodem osoby s nadváhou jsme viděli výjimečně), ale příjemným lidem vůbec. Do těsného závěsu v sympatiích bych dal Řeky. Bylo úplně neskutečné, že jak jsme třeba v Řecku někde zastavili a zahloubali se například do mapy, nebo se případně radili o jídle, často nám byla bez našeho přání nabízena pomoc kolemjdoucími, kteří si mysleli, že nevíme jak dál. Protipól jsou Belgičané a Švýcaři – studené čumáky, nepomůžou, neporadí, nebaví se. Když jsme potřebovali na ulici sehnat nějakou maličkost pro opravu, naprostý nezájem. Po nich pak Rakušané. Každý národ je jiný. Přesto jsme v žádné zemi nikdy neměli žádný osobní problém, či konflikt. Ledaže jsem to po desítkách let už zapomněl. Naproti tomu jiných problémů – s auty, jsem měl přehršel. Nikdy jsem nebyl finančně tak silný, abych obměňoval nová auta. Naopak u mě často na sklonku svého života končily. Z hlediska dopravního provozu se mi kdysi kupodivu nejlépe jezdilo v Itálii. Jejich chaos na silnici je jen zdánlivý, má svoje nepsaná pravidla. Kdo je pochopí, zapadne do houfu. V každé zemi jezdí domácí řidiči určitým systémem. Důležité je to pochopit a vžít se do něj. Nyní tedy, po stovkách tisíců ujetých kilometrů po Evropě dále shrnuji: ve Španělsku panuje jistá pohoda řidičů. Francouzi jsou zmatkaři nejen v dopravě. K horšímu se hrozně změnili řidiči angličtí, skutečně velký rozdíl. Hodně se přiblížili k Balkáncům a Polákům, ke kterým nemají bohužel ani Češi moc daleko. Co se týče přírody a památek, srovnává se obtížně. Každá země má něco jiného, než ostatní. Všude je plno nádherných a zajímavých věcí. Jen o nich třeba lidé neví.

TTD: ujeto 6500km, tři týdny, nepoužito žádného kempu ani jiného ubytovacího zařízení.