Znovu ve Vysoké Lípě, díl prvý

Kam a jak jedeme?

Neuběhlo ani čtrnáct dní a blížil se prodloužený červnový víkend. Já nic, Pavlína nic, ale nevydržela ona a vlastně mi vynadala, že chce někam jet a já se nestarám. Povídám: „Vysoká Lípa láká, že jo.“ Konečně že jsem se prý dovtípil. Líbilo se nám tam oběma. Domluva na termínu byla rychlá, vyjedeme ve čtvrtek, to už nebudou návaly na silnicích, vrátíme se v neděli. Nažhavil jsem telefon a dokonce v hotelu Lípa pro nás měli pokojík. A zase se bylo na co těšit.

V pátek, po vydatné snídani, jsme vyrazili na první z výletů. Plán byl jednoduchý. Po žluté se zase projdeme k rozcestí pod Šauštejnem, ale tentokrát neodbočíme doleva, ale po červené a posléze po zelené značce dojdeme do Jetřichovic. A tam se uvidí, co nám dál síly dovolí.

Procesí, které se na žlutou značku sbíhalo už od hotelu se nám moc nezamlouvalo. Lidí bylo čím dál víc, však už začínala sezóna. Ale rozcestí nás uklidnilo. Takřka všichni spěchali ke krkolomné cestě na hrad a na nás zbyla pohodlná a mírně stoupající silnička postupující směrem východním. Dav zmizel, jen snad několik místních houbařů s nepříliš plnými košíky jsme potkali a několik cyklistů nás předjelo. Však je to tu i cyklostezka. Z mapy i z příležitostných informačních tabulí jsme zjistili, že jdeme po Vysokolipské silnicí, která byla obchodní stezkou už ve středověku. A sem tam se už nějaká sympatická skalka u cesty začala objevovat. Poměrně záhy ale značka silnici opouští a odbočuje na Českou silnici. Ta není asfaltová, zpočátku stoupá do skal, ale je vzápětí,(alespoň pro pěší, koňské a volské potahy starých kupců to na to měly asi jiný názor) příjemnější. Vine se pod skalami v příjemných zákrutech, tu převis s voštinami, tu strádající borovici na skále člověk vidí.

Pavlína mi tu samozřejmě utekla. Moc jsem se kochal a zdržoval obrázky. Ale za dalším zákrutem cesty už na mě čekala a začala se kochat taky. Však bylo čím.

Přečetli jsme si s velkým zájmem informační tabuli, na které bylo ozřejmeno, že hranice panství tu byla v 19. století vytyčena a označena (však patník tu byl) a zanesena do map císařským zeměměřičem (i jméno bylo uvedeno, ale v tomto případě, co si nenapíšu, to nevím), který toto provedl s velkou přesností za několik měsíců (v tomhle terénu!) za pomoci písaře a lesního dělníka, který tu ale zároveň sloužil jako požární hlídka. Zapředli jsme rozhovor o této práci a jejím kontrastem se včerejším zásahem záchranných sborů, které v počtu šesti až osmi mužů za pomoci motorové pily hrdinně odstraňovali spadlou větev ze silnice (a nechali ji válet v příkopě). Nějak nám z toho císař pán vyšel lépe. Ale tohle znevažování nás přišlo „draho“. Zakecáni jsme prostě přehlédli odbočku značky, kráčeli jsme po pohodlné České silnici a až pohled na skály zezdola nám připomněl, že jsme tu červenou už nějak podezřele dlouho neviděli.

Stoupat zpátky se nám nechtělo, ale mapa nám prozradila, že když půjdeme dál, budou tam boží muka (Fiedlerův kříž, podoba jména s vídeňským cimrmanologem bude asi náhodná) a kousek pod nimi odbočuje lesní cesta, která nás dovede k zelené značce, na kterou jsme se chtěli dostat. Z kříže zbyly jen zbytky podstavce, málem jsme ho přehlédli, ale dívat se tu bylo na co. Taková podhorská smrčina v nadmořské výšce něco málo přes dvě stě metrů se moc často nevidí.

A známky včerejší bouřky se mi taky líbily. Zde vidno, že zapojený luční porost je nejlepším protierozním opatřením.

Lesní cestu jsme našli tam, kde byla mapou očekávána. Krásné údolí s malým potůčkem, dokonce lesní rybníček jsme potkali, se ke konci otevřelo pasekou, z které už zase byly vidět skály.

K zelené značce jsme došli vzápětí a bylo tu i odpočívadlo, od kterého se zrovna vzdalovala početnější skupina. Využili jsme toho, zabrali jsme lavičku, vytáhli svačinu, natáhli si nohy a kochali se. Bylo čím. Před námi se otevíralo končící údolí, vpravo skála a na ní občas nějací lidičkové, však je to Vilemínina stěna a na ní Vyhlídka, a vlevo ta která na nás vykukovala už před chvílí z paseky u lesní cesty.

Seděli jsme tam nejméně půl hodiny, bylo hezky, dost brzy a nikam jsme nespěchali. Vedle na lavičce se na chvíli posadila rodinka s malými dětmi, i ji jsme nechali odejít, a až potom jsme se vydali po jejích stopách.

Trochu jsme se brzdili, děti byly neposedné, poletovaly kolem a byly i slyšet, ale u dalších skalek se, na rozdíl od nás nezdržely a v následujícím kopci nás opustily definitivně.

I ten kopeček jsme zdárně přešli a loukou jsme se začali spouštět k Jetřichovicím, které už ostatně byly na dohled. Proti nám se trousili nešťastníci, kterým se skoro určitě nepovede tak pěkně zabloudit jako nám. Spouště fotoaparátů cvakaly, ale Pavlíně se, víc než Vilemínina stěna nebo Mariina skála, které se tu předváděly v letním časném odpoledni, líbila chaloupka, která se tu krčila u cesty.

Odtud už to bylo do Jetřichovic, co by kamenem dohodil a já se zaslouženě těšil na občerstvení. Napřed jsme minuli jakýsi bufet, potom zase honosný podnik, vyšli jsme na silnici, jednu restauraci jsme zamítli takřka ve shodě, ve druhé, na zahrádce, jsme se na chvíli usadili. Ne na dlouho, Pavlíně vadilo, že pán u vedlejšího stolu mluví moc nahlas (podle jejího názoru, já ho vnímal jen jako hlukové pozadí), na chvíli odešla, ztratila se a potom se zase našla. Radši jsme šli dál. Na nějaké čekání na autobus bylo brzo, navíc bylo krásně a já se utěšoval tím, že na cestě k zřícenině Dolského mlýna se nachází ještě Starý mlýn, kde mapa hlásila penzion s další možností občerstvení. Však taky cesta přes dlouhé Jetřichovice po asfaltu byla trochu krušná. Zklamání, velké. Na starém mlýně sice byly reklamy, ale taky beznadějně zavřeno. Údolí, kterým jsme se ubírali dál, bylo pěkné, ale dost frekventované. Cesta byla vhodná i pro rodiny s kočárky a ony to samozřejmě využívaly. Ani se nedivím, ale občas tu i nějaký suvenýr po nich zůstal. Třeba dudlík na větvi.

Na soutoku Jetřichovické Bělé a řeky Kamenice byly dvě možnosti. Buď přejít pohodlný mostek a k Dolskému mlýnu se dostat mírnou oklikou, nebo to vzít přímo kolem vody po schodech a s pomocí zábradlí a řetězů. Přeci mi nějaká pitomá závrať nezabrání v lezení po skále. Je to krkolomné, ale kratší.

Sestup byl potom samozřejmě horší než výstup. A protože bylo obzvláště vyvedené letní odpoledne, byl tu docela frmol. Dospělí, děti i psi se tu míjeli v obou směrech na pěšince ohraničené skálou nahoře a srázem dole, která šířkou málokdy přesahovala metr. Ale všem se to líbilo a žádná krizová situace se nekonala. Maminky s kočárky to naštěstí braly tou oklikou.

U Dolského mlýna byla sešlost národa, jen s velkými problémy se mi povedl obrázek skoro bez lidí, Pavlína to tam celé prolezla, já jsem relaxoval vsedě na kameni.

Podle mapy byl už k hotelu jen kousek cesty. Tak něco přes kilometr. Ale to převýšení je dost šílené a odehrává se na prvních pár stech metrech. Při popadání dechu (a to jsem se o nějaký rychlý výstup opravdu nesnažil) jsem ten krpál trochu zdokumentoval.

První byl pohled dolů, to už jsem vyšplhal, ale to, co mě čekalo, bylo možná ještě horší. Hlavně proto, že člověk za tu zatáčku nevidí a netuší, co ho vlastně ještě čeká. Vyšplhal jsem. Na terase hotelu mi ale bylo dopřáno jen jedno pivo. Hlad se ozýval a byl jsem tedy rychle směrován do oblíbené koliby na večeři.

Za čím jedeme?

Jdeme hlavně za nádhernou krajinou. Trochu se snad může považovat i za sportovní výkon a pokud se držíme naučné stezky, i se něco dozvíme.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování, dost dobré a cenově dostupné, jsme obdrželi v hotelu Lípa, jídlu jsme dali přednost v kolibě u oblíbeného piráta.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nám se tu prostě líbí. Snad jediný rušivý dojem byl v Jetřichovicích, moc lidí. Ale těm se tu asi taky líbilo.

Ostatní informace

Je to neuvěřitelné, ale tady se nikde vstupné neplatí. A doporučení: Pokud se držíte větších cest, nemusíte si se značkami moc lámat hlavu. Nezabloudíte a uvidíte zase jiná pěkná místa.