Z Rozdělova do Motyčína

Kam a jak jedeme?

A už byl podzim, já neměl do čeho píchnout a u nás na sídlišti se několik domů (včetně toho, která k nám přiléhá), zateplovalo, což při všech těch stavebních úpravách znamená taky vrtačky, sbíječky a podobné tiché nářadí. Pokusil jsem se prchnout. Mandelinkou jsem odjel do bývalých kolonií (no jo, Rozdělov prý při svém vzniku patřil do kročehlavského katastru, než získal vlastní), ale vystoupil jsem na jejich hranicích. Vašíčkova ulice je ten předěl.

Za čím jedeme?

Cesta, která mě měla dát odpočinout od hluku, vedla od konečné linky číslo 6 k lesu. Dokonce turistickou značku jsem si žlutou vybral. První, co jsem potkal, byl start populárního běhu Járy Cimrmana.

Na Cimrmanském se tu říká od nepaměti, a závod s cílem na nádraží v Kamenných Žehrovicích se taky pořádá už moc let. Samozřejmě je do závodu připuštěn pouze člověk v plném odění (včetně kabátu) a s minimálně jedním příručním zavazadlem (česky řečeno kufrem).

Do lesa se tu vchází už po chvilce, já jsem nešel po trase závodu, ale vlastně na opačnou stranu. Před mnoha lety jsme tu občas chodívali s malými dětmi, ještě tu a tam bylo některé v kočárku a trochu jim to drncalo. Teď už je cesta na tyto povozy přizpůsobená.

Před vjezdem automobilů ji sice chrání bytelná závora, ale kola, a i ty kočárky sem můžou. Ale za ta léta jsem zapomněl na jednu věc. Kousek na severozápad od téhle cesty je údolí, ve kterém pramení i jeden ze zdejších vodních toků, Knovízský potok. Kromě pramene je tu taky střelnice. Pravděpodobně vznikla už za první republiky, používali ji nacisti (už ani nevím, kde jsme se s Pavlínou dočetli, že se tu tenkrát i popravovalo), po nich to převzala další zločinecká organizace, Lidové milice, ale prý i vnitro tu mělo smočeno. S touhle historií by si člověk myslel, že tu bude nějaký nenápadný pomníček mizející postupně v divokém lese. Opak je Pravdou. Já prchající před hlukem stavebního ruchu, jsem byl tvrdě konfrontován s palbou dávkami i jednotlivými ranami. Moc jsem si nepomohl. Dokonce srnec na mně jukal z křovíčka u cesty, ale než jsem stačil tasit (fotoaparát), cestu přešel a vydal se směrem k palbě. Asi bude v sezóně pro někoho snadnou kořistí.

Vzpomněl jsem si taky na pana Wericha. Jak říkal, že je vysoký jako topol, ale s tou štíhlostí je na tom spíše jak dub. V tomhle lese ale rostou duby, které jsou jako topoly vysoké, ale štíhlostí je snad i předčí. Taková rarita.

Houby jsem hledat nechtěl, jen tam na pařezu, to mě zlákalo. Samozřejmě jen na obrázek.

Kousek od téhle houbičky mě zlákalo malebné lesní zákoutí. To si přímo říkalo o zapomenutého hříbka (byť to bylo nepravděpodobné, odpoledne, u města, a ty lidičky s košíky a taškami jsem viděl, jen co jsem z mandelinky vystoupil). Nebo alespoň o fotogenickou prašivku.

Jak tam tak bloumám, rozhrne se houština a vyjde vysoký stařík s bicyklem. Dost zachovalým. A hned se začal kamarádit. Že houby, jak můžou, nerostou (před dvěma minutami jsem odhadoval, jak velký musel být ten hřib, ze kterého tu bylo velmi nedávno okrájeno) a odkud jsem se tu vzal. Přiznal jsem, že jsem prchl před hlukem ze sídliště, ale že se tu cítím, jako poblíž frontové linie. Myslel, že odněkud od věžáků (no jo, ty rozdělovské, co jsou vlastně na Kladně) a já na vějičku skočil a prozradil, že jsem mandelinkou přijel až z dalekých Kročehlav. No naběhl jsem si. Děda se rozpovídal o tom, že v Kročehlavech bydlel taky, v to věžáku u Americké ulice, ale jeho paní, kterou potkal na starší kolena v Podkrkonoší, onemocněla a museli do METY. Tam se starali její dceři o děcka, dcerka si odběhla nakoupit a už se nevrátila. Když jí našli zavražděnou v aleji u Lidic, začal jsem pomalu couvat. Dozvěděl jsem se ještě, že děti dostal jejich pravý otec, vraha nikdy nevypátrali, paní umřela a on přestal mít nárok na byt v METĚ, původní byt byl přenechán nějakým potomkům, takže se ocitl někde ve Švermově. Naštěstí dostal hlad a odjel na oběd.

Když jsem to vyprávěl doma, zjistilo se, že je to Pravda. Toho pána Pavlína znala a neuvěřitelné vražedné příhody měla potvrzené i od nezávislých svědků.

Vyšel jsem zase na cestu, pánovi zamával a počkal, až bezpečně zmizí v dáli. Teprve potom jsem ho opatrně následoval. Podle mapy se tu nachází i památný strom. Dub, tentokrát rozložitý a věkovitý. Ale zároveň trochu ukrytý v okolním lese a doba, kdy jsem se tu vyskytoval, taky nebyla vhodná. Skrze korunu jsem se díval, z jediného směru, odkud je možné pořídit obrázek, přímo do sluníčka.

Sešel jsem do Tuháně. Podle vší logiky by to měla být část Motyčína a tím pádem i kladenského velkoměsta. Ale ne, katastry se tu tak melou, že jsem najednou ve Vinařicích. Okrajová čtvrť, původně hornická tuším, jako když ji vyšije. Čekal jsem nějaké rázovité domky (už jsem tu dlouho nebyl), ale ne. Všechno zatepleno a omítnuto na jeden kadlub. Bádání jsem vzdal a začal mířit k autobusu. Ještě tu kamarádi muzikanti básnili o interiéru nějaké hospody, má být nedaleko. Snad se doptám. Z projíždějícího auta se ozvalo bujaré:“Ahoj“. Však to je jeden z nich, poradí. Snažil se. Pravil:“Půjdeš támhletou cestou podél haldy. Není to blízko, tak kilometr, dojdeš k hlavní, přejdeš ji a tam se zeptáš.“ Saxofonista on je výborný, ale jako průvodce cizinců se neosvědčil. Zapomněl, že „támhleta“ cesta po stopadesáti metrech končí křižovatkou tvaru T, a ať se dám tam či tam, půjdu kolem haldy. Kdybych se dal vlevo, vracel bych se, pes za plotem mi cestu Doprava rozmlouval, ale já si říct nedal. Skončil jsem na nějakém pokusu o dětské hřiště, ze kterého vedla jen cesta zpět nebo po staré vlečce vedoucí zhruba k jihovýchodu. Vracet jsem se nechtěl, šel jsem po kolejích. Pražce byly chvílemi betonové, chvílemi dřevěné a navlhlé, klouzající. Těch byla menšina a zapomenutá trať svoje kouzlo má.

Obsluhovala už zaniklé doly a možná i přilehlou věznici (však Vinařice), ale už se tu nejezdí.

Vlečku jsem opustil u viaduktu, který vede, mimo jiné i motyčínskému podzemí. Těžil se tu pískovec, dost nekvalitní, jílovitý, jemnozrnný. Stáří cenomanské (nejstarší svrchní křída) a před pár lety jsem tu našel tu a tam trochu uhlí. Pozůstatek ze sladkovodního, nebo spíše brakického období. Prostě z dob, než to tu tenkrát na pár desítek miliónů let zaplavilo moře. Zajímavé je, že se tohle, co se hodí tak možná do omítek, opravdu těžilo systémem štol. O stáří těchto děl jsem se nikde nedočetl. Ale varování, ta skála, ve které je to vyhloubeno, opravdu padá na hlavu. Neradno se pouštět do amatérských výzkumů.

Dneska jsem tam bádat nešel. Na hlavní ulici (zde se jedná o ulici Jaroslava Seiferta) jsem vyšel zrovna u mandelinkové zastávky. A to jen proto, abych zjistil, že další jede za tři čtvrti hodiny. Reklama lákala za viadukt do hospody na pivo, ale představil jsem si trasu linky číslo 9. Zdlouhavou, s mnoha zastávkami, a tahle městská Doprava opravdu toaletami vybavena není. Šel jsem prostě po hlavní dál s nadějí, že potkám něco zajímavého. Ale objektiv fotoaparátu spočinul až po notné době na dalším, nenápadném, pozůstatku těžby pískovce. Ten už vlastně není v Motyčíně, ale v Hnidousích. Obě vesnice, prý docela znesvářené, byly svého času spojeny do jednoho celku, a vzniklo město Švermov. Pak kdosi rozhodl jinak a celé město přidal ke Kladnu. Z místa, kde jsou vidět zbytky jednoho důlního díla, se lze ohlédnout, a máme tu, pravda trochu vzdálený, celý hornický Skanzen. Cestička k Majrovce se zpívá. Tak ta vedla tam.

Byl jsem nějaký rychlý. Minul jsem už druhou zastávku a mandelince jsem se chvílemi i vzdaloval. Trochu přeháním, ale vzdálenost, kterou podle jízdního řádu ujel za dvě minuty, jsem já pěšky zvládl za pět. Na té třetí jsem už počkal. A poslední obrázek i udělal. Všechno bylo červenobíle pruhované.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Tahle procházka je opravdu spíš promístní rodiny s kočárkem, nikdo tu asi ubytování shánět nebude. A k občerstvení každého po vyjití z lesa dovedou reklamní cedule.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Les je pěkný, chvílemi i na příměstský velmi zachovalý, ale ten relikt v podobě burácející střelnice je úděsný. Pokusím se zjistit, kdo si tu, v místě nacistických poprav, hraje na vojáčky.

Ostatní informace

Jako obvykle, do lesa se vstupné neplatí, jen ta mandelinka u nás není z nejlevnějších (ale ani z nejdražších).