Z Provodína do Hradčanských stěn a zpět

Kam a jak jedeme?

Stánky už byly vesměs postaveny pro slavnost, která se tu dneska měla odehrávat (Den Provodína), pódium přichystáno, Pavlínu zaujali plyšoví šmoulové, ale rychle jsme ten zmatek opustili. Začátek cesty měl být po zelené, ale humna jsme, tak jako včera odpoledne, neobcházeli a místní psy jsme neplašili. Až u hospody U veverky jsme se na značku napojili a vystoupali k Hornímu Provodínu. Místo k Lysé skále jsme ale zamířili Doprava, k východu. Zřícenina statku byla malebná, ale bylo i vidět, že se o ni někdo snaží postarat. Vesnici, která byla kolem cesty dost roztažená, jsme nakonec opustili. Ještě před posledními domy byla lákavě vypadající odbočka vedoucí dokonce z kopce, ale Pavlínu jsem z ní odvolal. Vedla přímo do Starých Splavů. Tam jsme měli dojít až odpoledne. Po téhle cestě bychom v Provodíně stihli i dopolední dechovku. Náhorní plošina s vystupujícími čedičovými kopečky a pískovcovými kameny byla místo toho naším osudem ještě pár kilometrů. Po pravé ruce les, po levé Pastviny s výhledem. Z lesa občas vystupovaly pískovcové skály, ale skoro polední sluníčko fotografování moc nepřálo. Pastviny po levé straně končily, tak ještě jeden obrázek.

Kdyby nebylo letadel, nebylo by ani mráčku. Už nějakou chvíli jsme šli kolem obory ohraničené vysokým plotem. Ten nám měl být společníkem ještě dobrý kilometr. Až chvíli poté, kdy plot odbočil, jsme i mi opustili asfaltovou cestu, po které jsme náhorní plošinou kráčeli. Písčitá lesní cesta začala, jak jinak, stoupat. Skály, které se začaly objevovat, byly kryty hustým borovým lesem.

Vystoupali jsme kopeček a pro změnu začali klesat. Cesta začala být místy poznamenána jakousi technikou, ale za chvíli jsem pochopil, že na vině nemusí být zrovna rabovači lesní hmoty. Začal se totiž ozývat podivný randál. Značka odbočila z velké lesní cesty na pěšinku, která stoupala ke skalnímu útvaru Skalní brána. Nahoře zrovna odpočívala skupina motorkářů a čtyřkolkářů. Naštěstí jsem si Skalní bránu stihl vyfotit zespoda. Tady vytáhnout aparát asi znamenalo přijít o něj. Určitě by si mysleli, že chci jejich registrační značky (a měli by pravdu).

Uvažoval jsem ještě o použití telefonu a linky 158, ale už po pěti minutách poté, co jsem místo opustil, se ozval zase motorový řev. Kde by je policie honila, i kdyby byla k takové akci ochotná.

Pavlína na mně čekala na dalším kopečku, u Psího kostela, když mě ale viděla mírně naštvaného, prchla zase kamsi dopředu. Cesta se trochu vlnila, vedla většinou do mírného kopce podél bývalého elektrického vedení, jehož zbytky ji malebně lemují. Další náhorní plošina byla na pasece. Měl jsem notný hlad a Pavlína měla zásoby, rohlíky se sýrem. Taky mi jeden nabídla, ale chtěl jsem si k jídlu sednout. Paseka a pařez ani jeden. Až po změně značky (přešli jsme na červený naučný okruh a zároveň na modrou značku), kdy jsme se vnořili do Měděného dolu, se pohodlný pařez našel. Občerstvoval jsem se v krásném prostředí.

Pěšina mírně, ale podezřele klesala. Tušil jsem, že stoupání bude o to drsnější, ale pořád tomu nějak nic nenasvědčovalo. I na příští křižovatce, v Dlouhé rokli, to nebylo nic dramatického. Ještě jsem si odtud cvaknul skály z dolu Měděného. Cedule kolem cesty začaly oznamovat, že se nacházím v rezervaci Břehyně – Pecopala. Nevěděl jsem, že se rozkládá tak daleko. Břehyňský rybník je pod Máchovým jezerem a to bylo ještě dost daleko. Nicméně údolíčko bylo pěkné.

Tahle idyla po rovince netrvala dlouho. Značky mně hnaly doleva, do stoupání na Popelový hřeben. Ukázalo se, že i přes mé veškeré lelkování, mi Pavlína neutekla moc daleko. Když jsem byl v půlce kopce, halasila z vrcholu. V rezervaci.

Na vrcholu se značky dělily. Červená naučná se vrací na Hradčany, my jsme měli pokračovat po modré. Alespoň tuhle informaci si to mé děvče zapamatovalo. Za vystoupání kopce jsem se odměnil odpočinkem na upadlé větvi mohutného buku. Byla silnější, než leckterý strom v okolí. Ještě jedno malé stoupání a byl jsem na stezičce uprostřed bukového lesa, na levé straně svah, na pravé pro změnu také. Po té levé bylo vidět druhý břeh dolu, nad kterým jsem se nacházel, a který teď budu muset obcházet, na pravé skalky. Třeba mechem obrostlá želva.

O kus dál byl dolu konec, cesta otáčela, a někdo tu nechal vysvětlení, jak se vyrábějí dřevěné trubky (viz. foto). Za další zátočinou mě čekal poslední vážnější kopeček, ze kterého na mně zase halekala Pavlína, ale ještě před ním rostly houbičky.

Prý jsou i jedlé a dobré, ale stejně jsem byl pořád v rezervaci.

Kopeček končil křižovatkou, kde bylo nutno odbočit Doprava, cestou po rovině a širokou. Jmenuje se to Dělová cesta. Chvílemi je odtud k zahlédnutí i Máchovo Jezero. Proti mně se vynořila za zatáčkou postava, a ejhle, Pavlína. Nejen, že mi daleko neutekla, ale ještě podlehla dojmu, že zabloudila, takže se vracela. Ten dojem byl falešný. Odbočka z Dělové cesty byla až po půl kilometru a ještě ke všemu na opačnou stranu, než předpokládala. Nevím tedy proč, Máchovo Jezero viděla po levé straně a věděla, že k němu míříme.

Cesta se zase zúžila a vedla z kopce, chvílemi dost strmého. Zase jsme šli tou pohodlnější cestou. Tohle stoupat by bylo horší, než to, co jsme absolvovali. Těsně pod kopcem mi málem vjeli na záda cyklisti. Byli tišší, uskakoval jsem na poslední chvíli. Jejich stezka samozřejmě vedla úplně jinudy. Ani se neomluvili. O kus dál byly přes cestu nakladeny větve, Pavlína měla snahu je odstranit. Okřikl jsem ji hlasem mohutným. Zcela evidentně je tu někdo nastražil těmhle pirátům lesních cest.

Už po rovině jsme se ploužili ke Starým Splavům. Bylo horko, voda docházela, nohy už bolely. Naději jsem vkládal do parkoviště, které jsem měl na mapce z internetu. Bohužel, místo očekávaného kiosku tam byla půjčovna motokár. Naštěstí nás zachránil blízký autokemp. Občerstvení tam bylo tolik, že jsme si málem nevybrali a dokonce Pavlína měla takovou žízeň, že si dala dvě piva. Dokonce i nejlepší cestu k Provodínu nám vlídný majitel poradil. Rady jsme uposlechli a dobře jsme udělali, za chvíli jsme byli na značce, tentokrát byla zelená. Vždyť jsme po ní vycházeli. Zase nás začal doprovázet plot obory a silnička, po které jsme šli, byla i cyklostezkou. I když, být policistou, vybral bych tu asi jmění. Značka cyklostezky byla umístěna hned za dopravní značkou, o které mi v autoškole tvrdili, že znamená zákaz vjezdu všech vozidel. Byl jsem tak konsternovaný, že jsem ani spoušť nezmáčkl. Za plotem, ale asi tak sto padesát metrů od nás, bylo stádo daňků, kolem hájovny a několika chaloupek jsme šli, ale nejhezčí byla stará lípa.

Ze silnice a cyklistické stezky jsme odbočili doleva. Zčásti lesem, zčásti kolem luk jsme se dostali až k železniční trati, kde byla dokonce proticyklistická zábrany. Zábradlí s takovým malým bludišťátkem, aby bylo obtížné tudy kolo dostat. Málo platné. Našli a vyjezdili si cestu kolem. Na další pěšince bylo zvlášť nemilé jim uhýbat. Byla úzká, z jedné straně lemovaná tratí, z druhé plotem sociálního zařízení Sluneční dvůr. Hezká díra v něm byla, s vyšlapanou pěšinou. V tomhle zařízení se pečuje o postižené (hlavně mentálně) dívky a ženy. Začaly k nám doléhat zvuky slavného provodínského dne, pěšinka se opět změnila v asfaltovou cestu, kolem už byly první domky. Potkali jsme hlouček zdvořile zdravících chovanek Slunečního dvora v čele s vychovatelkou (nebo jak se tu tahle funkce nazývá). Mířily evidentně k díře v plotě. Normální vchod je někde na opačné straně. Na jednom z domků byla krásná sebekritická cedulka.

Za čím jedeme?

Tenhle kousek země, kde se míchá Kokořínsko s Českým středohořím, nám ještě prostě chyběl. Navíc jsem o něm dostal na Turistice ty nejlepší reference.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování i většinu dalšího občerstvení jsme pořídili v Provodíně v Dřevěnce. A ve kempu u Máchova Jezera je, kromě ubytování i přehšel občerstvení.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Krajina přepěkná, jen motorkáři, čtyřkolkáři a cyklisté, místech, která pro ně nejsou určena, poněkud vadí.

Ostatní informace

Vstupné zase žádné, večerní program dne provodínského se nám taky líbil, bylo to fajn, i když jsme neměli ani vsazeno v tombole.