Z Kvítkovic do Pohořelic a pak ještě do Napajedel

Kam a jak jedeme?

Vánoce jsou sice krásnými svátky, ale naše těla při nich dostávají pořádně zabrat! Obklopeni ve svých příbytcích nevlídným počasím, musí je i takoví turisté jako my, trávit doma. A tak člověk "čumí" na bednu, pojídá z rohu hojnosti... a když se pak po pár dnech sehne, aby si zavázal tkaničku na obuvi, zjistí, že to jaksi nejde! Mozek troubí na poplach, a tož nezbývá, než i v té venkovní slotě rychle vymyslet nějakou kratší vycházku do okolí, jinak by brzy měl pohádkový Otesánek další sourozence... Už delší dobu se chceme podívat za humna Zlína do Pohořelic, výlet proto budeme směřovat do těchto míst. Letošní zima připomíná spíše jaro, což je dobře - sněžnice sebou brát nemusíme, stačí deštníky a bundy s kapucí. Venku sice mezi tmavými mraky probleskne i sluneční paprsek, ale ten nárazový vítr, hrající si na vichřici, bude nechutným společníkem. Jako dopravního prostředku k místu startu využíváme trolejbus Nr.6, který jezdí ze Zlína až na nádraží do Otrokovic. My z něj ale vystupujeme už v otrokovické čtvrti Kvítkovice. Napravo vidíme velké panelákové sídliště, tvořené vysokými věžáky, hýřící novějšími barevnými fasádami. Na straně druhé pak moderní zástavbu s obchody, restauracemi a hotelem. Dohromady tedy nic, co by potěšilo oko turisty.

Za čím jedeme?

Nedejme se ale zmást - směrem k jihovýchodu vybíhá ulice, pojmenovaná po autorovi Máje, která nás přivede do centra původních Kvítkovic. Zde nás čeká překvapení v podobě návsi s kostelíkem sv.Anny. Okolní domy v už hanáckém "slohu" nám navodí představu dokonalého venkovského prostředí. Největší dominantou návsi je už zmiňovaná sakrální stavba, "spáchaná" koncem 19.století v novoklasicistním slohu. Prostranství před kostelem zdobí socha sv.Janka z Nepomuku. V této venkovské enklávě, nacházející se na dohled od čoudících komínů mamutí firmy Barum, nalezneme v blízkém parčíku ještě památník letci A.Šiškovi a obětem světových válek. Než se rozloučíme s kvítkovickou návsí s typickými hanáckými grunty, přizdobenými výdobytky moderní doby (satelitní talíře), padne náš pohled ještě na stavení starého hostince. Pak už naše nožičky rychle kmitají dál, neboť nebe nad námi nepůsobí ani trochu přívětivým dojmem. U silničky, směřující do Napajedel, míjíme městský otrokovický hřbitov. Pak přicházíme na křižovatku s malebným solitérním stromem. Odtud s vítrem v zádech (a v kapse) více jak kilometr po silnici nahoru do kopce, který si ke svému životu vybrali prapůvodní obyvatelé Pohořelic. Tehdá ale říkali, že só z Uhořelic, neboť tak se jmenovala původní osada, vybudovaná na plochém temeni kopce. Do nás se na něm opře silný vítr, který se zatím změnil ve vichr a odfoukne nás až na křižovatku v centru obce před restauraci: za 5 minut ji otvírají! A tož si tu celí šťastní honem dáváme svařák na prohřátí organismu a pozorujeme hezkou výzdobu hospody. Mezi krásnými řemeslnými ukázkami umu místních obyvatel na nás obracejí své rypáky také busty některých ulovených (a poté vycpaných) zvířátek. Děvče za pultem obsluhuje také magnetofon - metalové skladby se střídají s lidovkami, je to zajímavá kombinace...

I když se nám moc nechce, nezbývá, než opustit útulnou krčmu a vydat se k místu, za kterým jsme přišli - k pohořelické památce číslo 1, ke zdejšímu "kostelozámku." Ne, to není překlep: na místě původní tvrze v centru obce byl v 17.století baronkou Janou Barborou Offredi zbudován Zámeček. K občasnému pobytu - (zámeček byl ale přitom celoročně udržován), jej využívali noví majitelé malenovického panství, jimiž se stali Lichtenštejnové - Kastelkornové. V následujícím století pak došlo v areálu zámku s parkem ke dvěma velikým změnám. V roce 1740 se vedle Zámečku v plné kráse zaskvěla stavba nádherného barokního kostela s jednou věží a jedinou chrámovou lodí, zasvěcená Janu Nepomuckému. A vedle něj pak došlo k přestavbě starého feudálního sídla na nové, jednopatrové, větší a trojkřídlé. Zároveň rozlohově "poporostl" okolní zámecký park, rozprostírající se dodnes nahoru svahem až po vrchol hřebene. A protože se manželce zámeckého pána nechtělo kráčeti do kostelíčka za všelikého nečasu a ničit si přitom pracný účes, donutila svého chotě k zajímavému kroku - mezi zámkem a kostelem vznikl v úrovni prvního patra krytý koridor, kterým mohlo panstvo na mše vkráčeti suchou nohou. Díky tomuto propojení tak vznikl "kostelozámek," který není v naší zemi příliš častým jevem. Bohužel - oč je krásnější kostel, o to strozeji působí v současnosti holá fasáda zámku. Ten sloužil jako letní sídlo dalšímu rodu, Šternberkům, dokonce až do roku 1950! Pak se ale změnil na sklad zdravotnického materiálu. Po převratu se stal sídlem obecního (a jiných úřadů) a je tudíž nepřístupný. Rozhodně ale stojí komplex zámku a kostela s volně přístupným parkem za návštěvu. Obě stavební památky září po rekonstrukci novými fasádami a s asanací zajímavého zámeckého parku se už také začalo...

My jsme si zde, (jako první odměnu za tu štrapáci v nevlídném počasí), vybrali bonus v podobě několika minut slunečních paprsků, které nám za odměnu na chviličku ozářily siluety propojených památek a stromy v zámeckém parku. Po pěšině jím stoupáme k zajímavé pseudokapli a na hřebeni se do nás zase oboří prudký vichr. A znemožní tak dlouhé kochání se výhledem na proláklinu řeky Moravy s městem Napajedly pod námi a na protější malebnou kopcovitou krajinu, tvořenou už minipohoříčkem Chřiby. Vracíme se tedy silničkou po hřebeni na křižovatku k nám už známé restauraci a zde si vybíráme silničku, klesající dolů k Napajedlům. Pod hřebenem se vítr utiší, opět vysvitne slunce, a tak se za hezkých výhledů rychle přibližujeme k periférii města.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Iďa stále z kopca dole, brzy se ocitáme na okraji sídliště a hlavního náměstí. Je dlouhé, ulicového typu. Mezi historickými domy asi nejvíc zaujme pohled na krásnou stavbu, kterou je novorenesanční radnice. Tvoří napajedelskému rynku sice tu nejkrásnější romantickou kulisu, ale znalci slohů spíše ocení budovu barokní fary a kostela svatého Bartoloměje, stojícího na návrší. Z náměstí je k němu přístup po skutečně impozantním schodišti, lemovaném sochami svatých a to vše také alejí starých stromů. Tato část města se nám líbila asi nejvíc. Na ostatní historické domy na náměstí je totiž už daleko smutnější pohled - tomu zdejšímu rynku chybí podloubí a tak všechny tyto domy hyzdí novodobé reklamní tabule a poutače obchodů, sahající někde až do patra a neumožňující mít z těchto staveb příznivý dojem. (Co vy na to, páni památkáři?!?)

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Po prohlídce náměstí jsme zamířili po schodišti ke kostelu a od něj pokračovali k budovám bývalého kláštera, kde dnes sídlí Muzeum a infocentrum. Komenského ulicí pokračujeme až k uzavřeným branám zámku, který je dnes v soukromých rukou, ale přes sezónu je veřejnosti přístupný. Když přicházíme blíž, brána se otvírá a vychází z něj dáma, držící se za ruku s mužem. (Možná je to právě ta novodobá zámecká paní se svým galánem, kdo ví...)

Kolem opět se uzavírajícího vstupu - (Brano zavírá samo), pokračujeme dolů ke křižovatce s hospodou, kde nacházíme krátkodobý azyl. Po občerstvení našich organismů už odchod opět přes náměstí k nejbližší busové zastávce, odkud návrat domů do Zlína.

Ostatní informace

Kromě jízdného a útraty na dodržování pitného režimu nic, protože jsme papali až doma ve Zlíně a veškeré památky - (a to i muzeum), byly v tento den uzavřeny.

Tento výlet bych si dovolil doporučit spíše cykloturistům, než pěším, neboť téměř celá trasa vede po asfaltovém povrchu.