Výlet na Ještěd.

Kam a jak jedeme?

O Ještědu (1012 m. n. m. ) se toho napsalo hodně. Nechci nosit dříví do lesa, ale přeci jen pár řádků si neodpustím. Hora je nejvyšším bodem Ještědsko – kozákovského hřbetu, který se vypíná nad Libereckou kotlinou. Vrchol Ještědu je vidět ze všech světových stran a výhled z vrcholu se dá označit jako jedinečný. Na sever se díváme do Polska a Německa. Východním směrem jsou Krkonoše a Orlické hory. K západu máme možnost vidět České středohoří, Doupovské a Krušné hory. Jižním směrem to jsou Železné hory a na jihozápadě část Polabí, Křivoklátskou vrchovinu, Brdy a dokonce i Prahu. Je pravdou, že to není každý den, viditelnost musí být vynikající, ale i když se to zrovna nevydaří, rozhled je i přesto hezký.

Na Ještědu jsem byl naposledy v roce 1960 a od té doby se toho hodně změnilo. Tehdy zdolat horu po svých bylo spíš vycházkou, dnes se už musí hodně slevit. Tenkrát ještě byla na vrcholu chata a i město Liberec bylo trochu jiné. Nelze se ani divit, že cesta po tolika letech je i malým dobrodružstvím. Prvním počinem po ránu je výhled z rozhledny na Liberecké výšině. Vypadá to na hezký den. Město v údolí se právě probouzí a první paprsky slunce polaskaly vrchol Ještědu. Zbývá se nasnídat a naše cesta začíná.

 

Za čím jedeme?

Scházíme z chaty na Liberecké výšině na konečnou tramvají u zoologické zahrady. Krátké čekání na trojku a projíždíme městem. I z okna tramvaje je město zajímavé. Po 28 minutách jsme na konečné v Horním Hanychově. Odtud pokračujeme k dolní stanici lanovky. Vrchol máme jako na dlani a i pohledy na město jsou dosti zajímavé. Pokladna lanovky je otevřená a poprvé v životě si kupuji jízdenku podle roku narození. Pěšky na vrchol se odmítá a lanovka v našem věku je jedinou možností. Pandemie narušila jízdní řád a lanovka jezdí častěji s menším počtem cestujících. Výhled z kabiny lanovky je jak na filmovém pásku a po čtyřech minutách je konečná. Pokračujeme na vrchol a nestačíme se divit. Turistů je tu jako máku a stolky na terase u stánku jsou obsazeny. Očekávaný výhled se sice nekoná, ale i tak jsme spokojeni. Obcházíme vrchol a nakonec končíme v restauraci u sklenice piva. Zbývá ještě prohlédnout místní květenu. Ta je neskutečně chudá a kvetou jen rožce ( Cerastium), které tu asi nejsou původní.

Času máme dost a tak se rozhodujeme, že dolů půjdeme pěšky. Kamenitou stezkou opouštíme vrchol a je to o zlomení nohy. Díky Bohu, že jsme na silnici, další část cesty je už přijatelnější. Jdeme po modré a stále lesem. Les v okolí je většinou smrkový a sem tam je i nějaký listnáč. Mezi stromy se občas objeví špice hotelu, ale do údolí vidět není. Procházíme několik rozcestí a potkáváme i pár pěších mířících na vrchol. Překvapením je velký porost kvetoucí mařinky vonné ( Asperula odoráta ). Jinak květena zklamala, jen trsy trav, občas trs kapradin a to je tak všechno. Vycházíme z lesa, přecházíme k silnici a míříme k Hornímu Hanychovu. Procházíme částí s rodinnými domky a to až ke stanici tramvaje. Jsme dole a zbývá poohlédnout se po něčem k snědku.

 

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Nabídek je hned několik a nakonec volíme restauraci s čerty. Nikam se nespěchá, jídlo je velmi dobré a s pivem to také umí. Jinak při pobytu na Liberecku jsme se stravovali a byli jsme ubytováni v chatě na Liberecké výšině.

 

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Cíl naší cesty Ještěd je jistě z pohledu mnoha lidí zajímavý. Jsem stará škola a hory by měl člověk nechat přírodě. Moje pocity byly hodně smíšené.

 

Ostatní informace

Jízdenka na lanovku stála 158,- Kč. Tramvají důchodci po Liberci jezdí zadarmo, moje o něco mladší manželka jezdila za 20,- Kč celých 24 hodin. Z vrcholu jsme ušli 4 až 5 kilometrů a byl to sešup. Na vrchol se dá vyjet i autem a parkoviště je placené. Ještě k doplnění. Přírodní park Ještěd byl vyhlášen v roce 1995 a jeho rozloha je 9360 ha.