Tam a zpátky na Rešáky (kromě vodopádů i poutní cesta)

Kam a jak jedeme?

Tentokrát autem do Skal. Píšu Skály s velkým S, jde o součást vedlejšího Horního Města, tedy obce poblíž Rýmařova, kde odbočíme směrem k osadě Rešov, ovšem nepokračujeme až na konec silnic, ale zastavíme poblíž penzionu U Mlýna v údolní část pod Horním Městem.

Za čím jedeme?

Zde můžeme trošku zabrousit do zeměpisných údajů. Zhruba severně od Horního Města se rozkládá močálové území Skalské rašeliniště a ještě o něco výš severněji je další pramenná oblast. Tam začíná nedlouhý, ale zajímavý tok potoka, kdo chce může rovnou říkat říčky Huntavy. Ta ještě posbírá přítok z bezejmenného potoka, který teče pod kopcem s přiléhavým názvem Sahara, další přítok od Tvrdkova má název shodný se svým směrem, tedy Tvrdkovský potok. To musí stačit k tomu, aby v okolních terénech ve vysočině, které se celkově říká Nízký Jeseník vyhloubil vodní tok poměrně zaříznuté údolí, které je zhruba v prostřední části toku přehrazeno odolnějším horninovým materiálem, kterému se říká porfyroid. Jde o skupinu hornin, která vznikla přeměnou starších výlevných hornin např. Ryolitů, křemenných porfyrů, ryodacytů, podobných tufů nebo žulových porfyrů. Základní nerosty v horninách tvoří sericity, křemeny a živce.

Poměrně silná odolnost horniny odolávala vodnímu proudu, který se musel probíjet pevným materiálem, takže tu mezi dnešními kopci kolem Rešova na východě a u Tvrdkova a Rudy vznikl takřka regulérní kaňon a v místě prolomení toku přímo skalní soutěska. To vše překonává na relativně krátkém úseku nějakých 400–500 m výškový rozdíl přes 50 m, takže vodní tok tu vytvořil soustavu peřejí vodních skoků a logicky i vodopádů.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Bohužel máme nouzový stav, hospody jsou zavřené a ačkoliv by mohlo být otevřené nějaké to výdejní okénko, i chatař z penzionu, poblíž kterého parkujeme, říká, že se mu to nijak zvlášť nevyplatí. Snad že by uvařil nějaký čaj nebo kafe, ale ten čaj máme beztak sebou v termoskách, v sáčku svačinu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Parkování u Horního Města jsme zvolili celkem záměrně, ač je to relativně vzdálenější (necelé 4 km), jedna z výletnic má poněkud pochroumaná kolena, tak abychom se vyhli tomu sešupu, když se jde shora z Rešova (kdo to zná, ví že je tam pěkný krpál).

Od zmíněného penzionu se prochází po pěšině mezi několika rekreačními chalupami, u větší budovy, patrně bývalého mlýna přes most se připojuje pohodlná lesní cesta, kterou jinak vede i značená turistická trasa zeleného zabarvení. Cesta víceméně neustále sleduje Huntavu a protože se vše odehrává v lese, nic důležitého se vlastně ně relativně krátkém úseku neodehrává. Jedinou komplikací by mohlo být bahno, naštěstí přimrzlo, takže cesta je pěkně zatvrdlá (jak letos dlouho pršelo, v lese to moc neuschlo). Další menší komplikací je přechod přes Huntavu zhruba 200 m za hranicí označení chráněného území, kde zřejmě jarní velká voda sebrala nějakou lávku a přechod je tu víceméně provizorní po volně naskládaných kůlech. Kromě nového označení ochrany území, upozorňuje, že se blížíme k cíli je i zvýšení počtu skal a větších kamenů v okolních svazích. Když přicházíme od této strany, první velkou atrakcí je mohutná sklála dosahující výšky kolem 30 m. Čertova stěna je na podzim celkem opuštěná, ale v teplejším období není problém zde potka nějaké horolezce, kteří tu cvičí své dovednosti.

O pár desítek metrů dál už narazíme na turistické rozcestí Nad Vodopády a kolem Huntavy se začínají objevovat tu větší tu menší skaliska. Zde naštěstí už první most na druhou stranu nechybí, na jaře (v květnu) tu řádila silná bouřka, která soutěskou prohnala velkou přílivovou vlnu. Povodeň neřádila jen zde, ale i poněkud severněji v údolí Oskavy, kde sebrala i silniční most, a poničila níže ležící Šumvald.

Žebříky, schůdky a můstky sebrala voda i kolem vodopádů, naštěstí na sezonu byla většina obnovena, snad jen ta jedna lávka výše zmíněná. Že jsou „Rešáky“ oblíbeným cílem výletů není snad potřeba nějak obšírně psát, takže při sestupu k dolní části, kde jsou nejvyšší vodopády je kolem potoka plno v obou směrech, tedy dolů i nahoru. Nejatraktivnější část vodopádů je v podstatě na konci (nebo na začátku, při příchodu zdola). Kde skály tvoří soutěsku tak maximálně 4–5 m širokou, takže se sotva vleze nějaká ta lávka, protože zbytek je buď bystřina, nebo těžko překonatelné balvany. Na konečné hraně se vlastně tyčí zhruba 15–20 m vysoké regulérní skalní věže a pár vyšších ojedinělých skal je ještě za soutěskou v okolních již rozestupujících svazích.

Po skromném občerstvení se tedy vracíme stejnou trasou k dopravnímu prostředku, ale není zcela konec výpravy. Ráno bylo poněkud zataženo či mlhavo, ale po poledni se relativně vyčasilo, takže se vracíme k Tvrdkovu a odbočkou do blízké Rudy. Máme za sebou zážitek přírodní, tak si dopřejeme i trošku kultury. Návrší u Rudy směrem od zdejšího kostela Panny Marie Sněžné je ozdobené cca 0,5 km dlouhou křížovou cestou. Od roku 1760 ji tvoří 14 zastavení z maletínského pískovce. Jednotlivé výjevy jsou vytvořeny v medailonech ve tvaru srdce. Cesta je zakončena velkým sousoším Kalvárie. Mimořádně hodnotné sochařské práce prošly nedávno opravami, v současné době se opravuje i rudský poutní kostel. Obojí od roku 2018 povýšilo do nejvyšší kategorie a zařadily se mezi Národní kulturní památky. Svým způsobem vlastně povýšily i vodopády, které byly chráněny jako národní přírodní památka, v současné době už to je národní přírodní rezervace.

Ostatní informace

Vzhledem k tomu, že hospody, hrady, zámky, muzea i galerie jsou zavřené, jediný výdaj je za vlastní svačinu a samozřejmě pohonné hmoty, jedete-li vlastní dopravou. Ono tak jezdí beztak asi nejvíc výletníků, protože dopravní spojení o víkendech tady někam od/do Horního Města, Tvrdkova apod. je přeci jen poněkud komplikované.