Šumavou za zlatem a za bizony.

Kam a jak jedeme?

Autobus ukrajuje poslední kilometry údolím Otavy a my se chystáme k vystoupení v Radošově. Dojeli jsme do, trochu opomíjené, ale velmi zajímavé části Šumavy. Bývá dobrým zvykem popsat některá místa na trase a již výchozí bod nepostrádá na zajímavosti. Již v roce 1869 zde byla v provozu papírna, která zanikla v roce 1917. Větší štěstí měla elektrárna z roku 1920, která je v provozu stále. Známý je zdejší kemp. Ale to již nás červená značka vede proti proudu Otavy, míjíme několik skal a máme na dohled Klášterský Mlýn. V letech 1878 až 1908 zde byla nejvýznamnější sklárna v celém Rakousko - Uhersku. Vyrábělo se tu barevné sklo zdobené lazurami a listry. Kolem roku 1900 získala sklárna několik významných ocenění a cen ze světových výstav. Bohužel v roce 1947 zanikla a zdejší slavné dny připomíná jen secesní vila postavená v roce 1903. Nedaleký Rejštejn je nejen zastávkou na kávinku, ale v městečku je i hezký kostel sv. Bartoloměje. Barokní podobu dostal v roce 1792, a ve věži má zvon z konce 14. století. Na náměstí je funkční kašna se sochou sv. J. Nepomuského a můžeme tu objevit kámen pocházející z mlýna na zlatou rudu. Ve městě byl postaven v roce 1996 společný památník českým a německým vojákům padlým v I.a II. světové válce. Otava zde z pravé strany přibírá řeku Losenici, podle které pokračujeme jejím hezkým údolím. Silnička není značená, ale řeka je neomylným vodítkem. Asi po 1 km jsme u chátrající budovy, která tak trochu kazí krásu okolí. Deset minut trvá postup k soutoku Losenice a jejího pravostranného přítoku Zlatého potoka. Cestou na břehu pokračujeme po zelené skalnatým údolím. Je nádherné, ale jak se v Čechách často stává i tady narážíme na ohavnost v podobě hotelu Šumava. Monstrum, které by mohlo být přijatelné někde ve městě, tady působí jako pěst na oko. Jsme rádi, že ona hrůza zmizela z dohledu a na rozcestí zelené a červené značku opouštíme a pokračujeme podél potoka. Vcházíme na území přírodní rezervace Amálino údolí, která byla zřízena v roce 1994 na ploše 203 ha. Cesta tudy je pohlazením na duši. Vede zde naučná stezka, doplněná informačními tabulemi. U mlýna Na rybníce odbočujeme na silničku do obce Červená, do které, po menším stoupání, za půl hodinky vcházíme. Ohrada u silnice svědčí o síle i nebezpečnosti zde chovaných bizonů. Samotnou vesničku, která je v nadmořské výšce 800 m zdobí na návsi Kaple P. Marie Pomocné z roku 1856. Většina domů je opravena až na hotel Traga, který se pomalu rozpadá. Sestupujeme zpět do údolí a odtud po modré míříme do Kašperských Hor. Město vzniklo na přelomu 13. a 14. století a bylo původně rozsáhlou osadou ve zdejším zlatorudném revíru. Náměstí nyní prochází celkovou rekonstrukcí, ale nevidět zdejší památky by bylo neodpustitelné. Střed náměstí patří děkanskému chrámu sv. Markéty v gotickém slohu, který zde stojí od 2. poloviny 14.století. Zdejší renesanční Radnice z roku 1597 je jistě nejhezčí na celé Šumavě. zajímavostí je kohoutí kříž umístěný na zadní části kostela. Byl sem přenesen z nedalekého Nicova. Samostatnou kapitolu by si zasloužilo zdejší muzeum s bohatými sbírkami o historii a přírodě Šumavy. Novorománský kostel P.Marie Sněžné je z let 1850 - 68. Zbývá dojít poslední část cesty. Po žluté opouštíme město a jdeme k jeho nejcennější stavbě. Za posledními domky se otevírá pohled na Hrad Kašperk a my jsme po dvaceti minutách na místě. Kostel sv. Mikuláše je gotický a byl postaven kolem roku 1330. Je pravdou, že byl opraven v hodině dvanácté, a jeho návštěva je třešničkou na dortu. Má pozoruhodné nástěnné malby z doby, kdy byl postaven a jeho dřevěný malovaný strop z roku 1700 je nádherná podívaná. Od kostele se už jenom sestupuje do údolí. Těšíme se pohledy k severozápadu a jsme na konečné. Do odjezdu autobusu ještě něco chybí a tak si dáváme pěnivou odměnu a probíráme dnešní den.

Za čím jedeme?

Rozjeli jsme se za šumavským zlatem a tak ještě malý přídavek. Prvotně se zlato v této oblasti získávalo rýžováním na řece Otavě a Losenici a potocích Opoleneckém, Rýžovním a zdejším potoce Zlatém. Po rýžování zůstaly kopce štěrku a písku, kterým se říká sejpy, dále jámy a různé strouhy. Zásoby se postupně vyčerpaly a tak se začalo koncem 13. století s hlubinnou těžbou. Těžko si to dnes dokážeme představit, ale v době krále Jana Lucemburského zde bylo přes 300 mlýnů na rudu a v předhusitském období neměl zdejší revír v Čechách konkurenci. Těžilo se ve 40 dolech a v mnoha dalších samostatných štolách. Celý revír byl rozložen od Ždánovského vrchu až po horu Křemelnou. Oblast má šíři 2 až 3 km a jádro bylo právě na Zlatém potoce. I když se zde těžilo ještě v 16. století, produkce stále klesala a v druhé polovině tohoto století nastal úpadek. Obraz, kolik zde pracovalo lidí, je možné si udělat i z rozhodnutí krále Jana Lucemburského, který v roce 1345 vydal městu privilegium, které jej zprostilo placení cla a mýta, a to za pomoc při tažení vojska, kterého se zúčastnilo 600 havířů. Ale zlatu není konec ani dnes. Stále je zde zájem o znovuzahájení těžby. Pro odpor zdejších obyvatel se tak, díky bohu, ještě nestalo, i když je možná otázkou času, kdy touha po zisku přinese zvrat. A tak zatím jen můžeme nahlížet do starých štol a mít přání, aby zůstaly domovem netopýrů a jejich přínos dnešku zůstal v podobě současné seismické stanice Geofyzikálního ústavu ČSAV. Její přístroje jsou umístěny ve štole Kristina, která je 380 m dlouhá a sahá do hloubky 70 m. Záchvěvy se kabely přenáší do venkovní budovy. Observatoř ročně zaznamená až 4000 zemětřesení na celé zeměkouli. Zbývají již jen bizoni. Ohrada, ve které jsou, je skutečně důkladně udělána. Touha, bizony vidět, nás vodila kolem, ale kromě jednoho jsme žádné jiné zvíře neviděli. A pro něho jsme moc zajímaví nebyli. Ležel si a spokojeně přežvykoval. Tak snad někdy příště,

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

I když se jedná o delší cestu, jídlo a pití lze zakoupit ve většině míst, kudy jsme procházeli. My jsme se zastavili v Rejštejně, kde nás obsloužili ještě před otevírací dobou a v kempu v Radošově. S ubytováním není také žádný problém.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Několikrát se při cestě otevřou nádherné pohledy na Šumavu i do jejího podhůří. Rezervace Amálino údolí s mnoha štolami, Zlatý potok a skály nad údolím jsou velmi hezké. Bizon je ztělesněná síla a vzbuzuje respekt. Místa, která jsme prošli, nabízejí mnoho zajímavostí. Nelíbil se nám hotel Šumava, ten kdo tuto hrůzu zde povolil, je skutečně člověk bez zábran a citu.

Ostatní informace

Celá cesta je na mapě KČT č.65 Šumava - Povydří. Ušli jsme odhadem něco mezi 16 až 18 km. Popisovaná trasa vede i po neznačených cestách a v mapě je zakresleno několik cest, které již neexistují, tak je vhodné „měřit raději dvakrát". Doporučujeme návštěvu muzea v Kašperských Horách a nezapomeňte na zajímavý kohoutí kříž.