štreka z Hradce do Hradce

Kam a jak jedeme?

Ráno jsme vyráželi. Pavlína se u snídaně stihla seznámit se spolubydlícím z vedlejšího pokoje, poměrně mladým chlapcem. Když jsem se vrátil z prvního ranního cigára, zrovna jí líčil, že vlastně tam u nich doma bydlí na sídlišti a rodiče na něm mají i zahrádku. Ptal jsem se, kde že je to zázračné město, ve kterém zahrádky vydrží bez úhony přímo na tom sídlišti. Prý Jičín. Jak jsem se později dozvěděl, do Jindřichova Hradce se chlapec dostal díky nějakému seznámení s jakousi místní dcerkou (přes internet). Teď že prý tu shání práci. Už několik týdnů.

Rozloučili jsme se a vyrazili po zelené značce. Tu nejméně přívětivou část cesty jsem chtěl mít za sebou po ránu, když jsme byli relativně svěží. Vedla totiž po silnici, a to dost hlavní. Bylo to dost nekonečné, ale cestou byl alespoň jeden pěkný výhled na Vajgar.

Až na kopečku Borek (podle brožurky, kterou Pavlína objevila v ubytování též Fedrpuš) cesta ze silnice odbočovala. Napřed jsme minuli vodárnu, potom docela slušně rekultivovanou skládku. Až poté se nám objevily kopečky jižního kraje Českomoravské vrchoviny.

I ta noční jinovatka tam ještě byla vidět. Další cesta byla příjemná, žádné velké kopce, žádná strmá klesání, žádný asfalt. Došli jsme na okraj vesničky Otín, měli jsme ji po levé ruce. Vypadala malebně, ale výhledy do ní nebyly. Stromy stínily, strakapúd v nich však poletoval.

Nakonec jsme do vesnice sešli. Byla to taková jakoby místní náves, s rozcestníkem a malebnou skalkou.

Podél potoka jsme začali mírně stoupat. Poletovali tu sojky a já začal vychutnávat vzácné chvíle. Šel jsem vepředu. Na kopečku byl rybník. Otínský.

Za ním byl trochu zmatek. Cedulka tvrdila, že se má jít vlevo přes pole, tam i vedla cesta, mé dalekozraké oči ale objevily značku na stromě v místech, kde nebyla žádná pěšinka, ale zorané pole. Po pár stech metrech jsme zjistili, že původně tu cesta byla, ale nedávno byla rozorána. Značky byly nové. Vyběhl na to pole srnec a chvíli i pózoval. Trochu jsem to nezvládl. Místo abych tasil a zmáčkl, chtěl jsem fujinku přepnout na portrét. Tolik trpělivosti zvířátko nemělo. Pole, naštěstí ještě namrzlé z nočního mrazíku, jsme přešli, vnořili se do lesa a nakonec nás zase neminula silnice a zase docela hlavní a frekventovaná. Naštěstí jen kilometr a poslední kousek se dal nadejít po louce. Vítala nás obec Hospříz.

Tady byla i hospoda a podle zaparkovaných aut s vyhlášenou kuchyní. Leč neokusili jsme. Svačinu jsme měli s sebou a na večer objednanou svíčkovou. Alespoň uťapaným nohám jsme nechali odpočinout. Chvilku po nás se objevila skupina cyklistů. Byly to ty typy, kterým jsme kdysi s kamarády v České Kanadě říkali tuleni. I když tuleni jsou samozřejmě hezčí. Tohle bylo napasované do přiléhavých dresů, leckdy obtloustlé a poroučelo si to panáky ve velkých a ve velkém.

Lehce osvěženi jsme vyrazili dál. Další vesnicí byl Blažejov, ale před ním Velký a Malý farský rybník. K tomu velkému jsem si zašel. Někde tady nás předjeli i „tuleni“.

Cesta byla asfaltová, nikoli však hlavní. Jen ten traktor s nákladem nějaké siláže či čeho nám ji trochu znepříjemňoval. A to, i když byl dávno pryč.

Na okraji Blažejova jsme překročili úzkokolejku a minuli první hospodu. Byla kousek bokem, u nádraží, Pavlína dokonce tvrdila, že to žádná hospoda nebyla, ale jen jakási prodejna čehosi, dvě věci však ten domek z hospodovosti usvědčovaly. Cedulka s nějakou značkou piva (na těch padesát metrů jsem ji nerozeznal) a skupina zaparkovaných kol. Tuleni to brali opravdu od hospody k hospodě.

Na návsi byla hospoda další, stylová, ne spáchaná z někdejší samoobsluhy. Pavlína ale spokojená nebyla, neměli zmrzlinu. Odcházeli jsme brzy a děvče začínalo být nevrlé. Napřed jsem dostal vynadáno, když jsem se šel k zastávce podívat na jízdní řády. Vždyť se dál jde pěšky. Chtěl jsem jenom zjistit, jestli tu v sobotu (tj. zítra) jezdí autobusy z Kunžaku do Hradce, kdybychom to potřebovali. Nezjistil jsem nic, místní nemají jízdní řády rádi a trhají je. Ale kostelík mají pěkný.

Sešli jsme k potoku, trvalo to z návsi asi tak pět minut i s jízdními řády a focením. Potok se jmenuje Hamerský a napojovali jsme se na červenou značku, která slouží i jako naučná stezka. Pavlína si přímo u rozcestníku a informační cedule odskočila za statný strom. Samozřejmě okamžitě nastal turistický ruch. Její nevrlost dosáhla vrcholu. Dostal jsem vynadáno, že po cestě jdou lidi, dotaz, proč se nešla vyčurat v té hospodě, mi také příliš nepomohl.

Údolí Hamerského potoka je skoro kaňon. Zvlášť ta strana, po které jsme šli, byla velmi strmá. Minuli jsme odbočku k zřícenině Vítkova hrádku, ani naučnou cedulku mi nebylo dopřáno dočíst, protože tam byli nějací postarší milenci, kteří nebyli Pavlíně po chuti. Vypálila rychlostí nevídanou, takže se samozřejmě stalo, že zvolila cestu širší, zato do kopce a špatným směrem. Bezmyšlenkovitě, pod vlivem předchozího vynadání, jsem ji následoval. Obrátit se mi ji povedlo až skoro na kopci. Značka samozřejmě vedla po pěšince kolem potoka. Docela pěkného.

Dokonce i odpočívadlo tam bylo, posedět se chvilku dalo. Pěšinka, ze začátku kamenitá, se postupně rozšířila a stala se pohodlnou. Bylo to dobře, nové boty sice netlačily, ale prostě byly nové a neochozené. Potok jsme přešli, dokonce nějaké lidičky, kteří se dostávali po laně na protější skálu, pozorovali. Tady totiž vykoupili ochránci přírody lesy kolem potoka a bádají si tu a údolí chrání. Cesta po druhém břehu byla přímo malebná.

Došli jsme do další vesničky, Jindřiš se jmenovala. Podle mapy tu měla být hospoda. Byla, ale zavřená. Šli jsme dál, tedy já se v nových botách už tak trochu ploužil. Značka nás vedla přes zdejší most.

Podle mapy jsme před sebou měli už jen dva, dva a půl kilometru. Těšil jsem se na svíčkovou. Přešli jsme most, vystoupali kopeček a vzápětí jsem zjistil, že něco nesedí. Moje mapa je pár let stará a místní aktivní ČSOP se zasadila o přeznačení cesty tak, aby byla zajímavější. A delší. Všimla si toho Pavlína, která včera v restauraci po večeři sebrala propagační materiál s mapou sice méně podrobnou, leč novější. Já bych býval pokračoval po silnici, která ale vedla úplně někam jinam. Však si tento záblesk smyslu pro orientaci za chvíli vynahradila. Vzápětí uvěřila poněkud nepřesné cedulce (bylo na ní, že se má jít po padesáti metrech doleva). Vzala ji doslova a mířila rovně po louce. Muselo se jít ale napřed mírně doleva podél lesa, a teprve potom úplně doleva lesem. Ten jsme přešli a zase jsme byli nad údolím Hamerského potoka. Byla to krásná ukázka volně meandrujícího vodního toku, ale zakrytá stromy a křovím. Až tahle bříza, nebo spíš její torzo, bylo k zaznamenání.

Narazili jsme na silnici. Značka vzápětí odbočovala, ale my se už té silnice drželi. Bylo to sice po tvrdém, ale kratší. Trošku jsem ten výlet podcenil. Na mapě to tak dlouhé nevypadalo. V nové botě mě trápil kamínek a nebylo kde usednout a vyndat ho. Kdybych si sedl jen tak na trávu, asi bych se už nezvedl. Přešli jsme úzkokolejku, za zatáčkou se zaleskla hladina rybníka. Bláhově jsem doufal, že už to je Vajgar, ale. Tenhle rybník se jmenuje Voborský a do Hradce je ještě pěkný kus. A musí se přejít ta hlavní silnice, kterou jsme ráno odcházeli.

Silnici jsme nějak přeběhli a zahradní čtvrtí se pomalu ploužili, tentokrát už opravdu kolem Vajgaru, k centru města, kde jsme měli objednanou večeři. Než jsme dorazili k restauraci, stihl jsem najít trafiku, kde jsem doplnil zásobu kuřiva a hlavně lavičku. Dotěrný kamínek konečně putoval z boty ven.

Za čím jedeme?

Podzimní příroda na pomezí Českomoravské vysočiny a České Kanady je něco, co stojí za to vidět. Zvlášť, když se povede počasí.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Potravu i nápoje lze získat v restauracích v Hospřízi a Blažejově. V Jindřichově Hradci jsou možností občerstvení i ubytování samozřejmě přehršle.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Všechno bezvadné, jen ta první část výletu, která vede frekventovanou silnicí, je poněkud únavná.

Ostatní informace

Vstupné se tady nikde zaplatit ani nedá, ale dívat se na co je.