Praha: výstava Rituály smrti aneb i Vojta Náprstek by se divil

Kam a jak jedeme?

Vzhledem k tomu, že je v současnosti hlavní budova Národního muzea už pár let uzavřena - a zřejmě ještě hodně dlouho bude – musí se jeho příznivci vydávat za expozicemi a výstavami NM do tzv. „filiálních“ objektů této instituce. Jednou z nich je také Náprstkovo muzeum na Betlémském náměstí. Přesněji tedy Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. Z té Ameriky tady toho v této době sice až tak moc neuvidíte, ale výstava Rituály smrti tento „nedostatek“ jistě plnohodnotně nahradí a je pak jedno, jestli do Prahy přijedete autem, vlakem nebo autobusem, o domorodcích ani nemluvě.. Výstava, která byla zahájena 31. října 2014 a navštívit ji lze až do 20. září 2015, představuje, jak smrt vnímaly velké starověké civilizace i současné kultury v různých částech světa a je součástí několika výstav NM, nabízených pod společným názvem Smrt. A hned na úvod si můžeme prozradit, že tato expozice, zaměřená pouze na mimoevropské prostředí, rozhodně nenudí.

Za čím jedeme?

Smrt zde totiž není představována jako tragedie a ukončení radostného života, ale mnohdy spíše jako událost – když už ne vysloveně veselá, tak alespoň – vysoce společenská. Koneckonců kdo z nás může říct, že nikdy nezažil pohřeb, který se později zvrhl v něco mezi rodinnou oslavou a venkovskou taneční zábavou? Vždyť i pohřební vtipy typu "Včera jsme řádne oslavili svatbu. A čí? Ále, Pán Bůh si vzal tchýni ..." patří u nás k těm oblíbeným. Dokonce tato výstava přímo radí, že smrt by se měla pořádně oslavit. Ale také se tady dozvíme, že všude si všichni nebožtíků vždy velice váží … kanibalové dokonce natolik, že je vzápětí provedou svým trávicím traktem. Někde bývá zvykem čerstvým nebožtíkům noc před pohřbem vyprávět peprné vtípky nebo veselé historky a pěkný je jistě zvyk přidat příbuzným na poslední cestu nějaké to pokouřeníčko a nástroje konzumační. Ale jistě jen v menším než malém množství …

Mezi vystavenými exponáty asi nejvíce vynikají rituálně zmenšené vypreparované lidské hlavy zvané tsantsy z jihoamerického Ekvádoru, které mají být trofejí kmenů lovců lebek a které se mi, bohužel, nepodařilo slušně vyfotografovat. Symbolem výstavy se však stala mexická keramická soška Catrina, což je smrtka v podobě elegantní dámy, pocházející z roku 2010. Najdete zde ale i předměty staré několik tisíc let, včetně egyptské rakve s mumií. Zaujme určitě také indiánská válečná košile, kterou Souxové vyzdobili americkými vlajkami coby „oblíbeným“ symbolem nepřítele … a jeho skalp. Exponáty z Indonésie a Jižní Ameriky jsou jistě nejpřitažlivější, naopak mě osobně nic moc neříkala Asie. A to ani tolik reklamovaná japonská plastika stařeny, sedící u řeky Zapomnění, nebo indická malba rituálního sebeupálení vdovy na pohřební hranici manžela. Ničím mě nezaujalo ani papundeklové autíčko jako atypická rakev, symbolizující koníčka zesnulého. Tento zvyk pochází z Ghany.

Celkově výstava představuje ve třech sálech více než dvě stě unikátních exponátů. Zajímavé je, že mnohé exponáty jsou vystaveny vůbec poprvé a nejsou řazeny ani chronologicky, a dokonce ani geograficky. Expozice je i tematicky rozdělena na tři části, a to odloučení (vnímání smrti, rozloučení s mrtvým a bohové, spojovaní se smrtí), přechod (odchod na onen svět, pohřební rituály, hřbitovy) a návrat (komunikace živých s mrtvými a kult předků), které pak do jednoho celku spojuje motto „Nebojme se smrti, patří k životu“. Podle ředitele Národního muzea by tato expozice měla návštěvníky Náprstkova muzea seznámit s vážnými i rozvernými pohřebními rituály z Číny, Egypta, Indonésie, Oceánie, Mexika, Japonska i subsaharské Afriky. Například Mexičané chodí na Dušičky na hřbitovy stejně jako my. Oni ovšem za účelem na hrobech svých blízkých bohatě pojíst a popít, tedy víceméně „zapařit“.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Naše hlavní město nabízí neobyčejné množství míst, kde se dá posedět, pojíst a popít, a to ve všech cenových kategoriích. Lze tedy předpokládat, že si vybere snad každý, včetně výjimečných gurmánů i mimořádných držgrešlí. Ale abych nebyl zle pochopen – mé chuťové buňky také upřednostňují dobrého utopence před průměrnou krevetou …

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Výběr líbilo – nelíbilo je zřejmý jak z textu, tak z fotogalerie. Ony ekvádorské tsantsy ani krásnou Catrinu se mi sice patřičně zachytit nepodařilo, ale zbytek toho nejpůsobivějšího, co je na výstavě k vidění, jsem se pokusil v podobě fotografií předat v co nejširší formě. Potěšila – samozřejmě – volná vstupenka, kterou mi kamarádka vyřídila, ale výstava by se mi líbila i po zaplacení plného vstupného. A když bych tedy měl morbidně něco vyzdvihnout, tak vedle lebek a skalpů jasně vítězí vše, co si ze smrti – alespoň svým způsobem – dělá pr..l (slovo legrace ani sranda sem prostě nesedí). Myšlenkově tedy vítězí Madagaskar, protože právě zde je zvykem čerstvě zemřelému pár anekdot povyprávět a po třech letech ho vykopat a po místech oblíbených následně protáhnout.

Ostatní informace

Výstava Rituály smrti byla zahájena poslední říjnový den loňského roku a potrvá až do 20. září 2015. Plné vstupné přijde na 100,- Kč (snížené 70,- Kč, rodinné 170,- Kč) s tím, že platí pro celou budovu Náprstkova muzea (samostatné vstupné jen na tuto výstavu koupit nelze). Fotografování bez použití blesku a stativu i filmování je možné a je zahrnuto v ceně vstupenky. Muzeum je otevřeno denně od 10,00 do 18,00 hod., s výjimkou pondělí, kdy je zde zavřeno, a středy, kdy se otevírá o hodinu dříve.