Praha, Tizian a Afganistán aneb dvě výstavy, které se moc nepovedly

Kam a jak jedeme?

Na další sérii pražských výstav jsme se vydali tradičně vlakem, přičemž cestou tam jsme použili spoj RegioJet, cestou zpět pak standardní „ícéčko“ Českých drah. A v obou případech u nás panovala – kupodivu – maximální spokojenost. To se už nedá říct o nabízených výstavách. Ale v nesouladu s předchozími slovy i názvem článku, nehodlá jeho autor obě výstavy vysloveně „odstřelit", jako to udělali mnozí jiní recenzenti, ani od nich odrazovat čtenáře Turistiky.cz. Ono totiž kdo chce, ten si tu to své najde a navíc dnes již každý ví, do čeho jde …

Po příjezdu do Prahy jsme se vydali metrem (linky C a A) na stanici Malostranskou, a poté tramvají č. 22 ku hradu. Pravda, trošku nás zaskočil řidič tramvaje, který se svou soupravou ke hradu neodbočil, pokračoval rovně a na nejbližší zastávce se nám ženským hlasem z počítače omluvil a nechal nás dál pokračovat pěšky, ale člověk dnes musí počítat se vším. Na Pražský hrad jsme dorazili 20 minut před otevřením a překvapila nás absence jakékoliv fronty. U lepších výstav v Císařské konírně věc naprosto nevídaná. Ale o tom, že je Tizianova výstava obrovským propadákem, si už dlouho cvrlikali vrabci, a to nejen ti u Zemanů na střeše. Přitom možná stačil jen jiný název a méně bombastická reklama.

Za čím jedeme?

Výstava „Tiziano Vanitas - Básník obrazu a odstínu krásy“ byla několikrát odložena a už se pochybovalo, že se vůbec někdy uskuteční. Byla zpochybňována (možná i oprávněně) serióznost pořádající italské agentury, ale nakonec to v polovině loňského prosince skutečně propuklo, zřejmě i proto, že jedním z hlavních sponzorů nákladné a „unikátní“ výstavy je italská automobilka Maserati. A tak jsme se opět dozvěděli, že Tiziano byl renesančním umělcem celoevropského významu, který se stýkal s významnými panovníky své doby (Karel V. a Filipem II.) a jeho obrazy zdobily slavné sbírky, včetně té Rudolfa II. Byla nám přislíbena celá řada naprosto jedinečných děl tohoto umělce, speciálně sestavená jen pro českou metropoli. K tomu italští historici umění, italské velvyslanectví i italské Ministerstvo kultury.

Slogan, že PrahA se touto výstavou zařadila mezi významná centra výstavní turistiky jako jsou Řím, Paříž nebo Vídeň, už trošku varoval, i když ta prý měla být určena úplně všem, tedy široké laické veřejnosti, milovníkům umění, studentům i špičkovým odborníkům na veškeré výtvarno. Názor některých z nich pak velmi složitě a vědecky opisoval jedno francouzské slovo – merde. Nepomohlo, že Tiziano Vecellio patří k nejdůležitějším osobnostem tzv. benátské školy 16. století, že jsme zde prý vůbec poprvé mohli vidět obrazy Mladé ženy se zrcadlem (tedy alegorie Vanitas), které zapůjčila mj. Barcelona nebo další verze obrazu Apollo a Marsyas, který známe z Kroměříže. Nakonec se jednalo opravdu pouze o výstavu jednoho obrazu. Tím ovšem je veleslavná Flora z florentské Galeria degli Uffizi. Možná i jen kvůli tomuto fascinujícímu dílu stálo za to na výstavu do Císařské konírny zajít. A snad také kvůli diplomu císaře Karla V. ze 16. století, kterým byl Tizian nominován na člena Palatiny a Rytíře římského impéria, nebo Kající se Máří Magdaléně od Palma di Vecchio..Slibovaný nový pohled na umělcovu tvorbu ale nepřijde. Zřejmě už jen proto, že většina vystavovaných děl toho se samotným Tizianem asi až tak moc společného nemá.

I organizátoři výstavy „Afghánistán – zachráněné poklady buddhismu“ se rádi ohánějí slovem unikátní. Minimálně v tom, že se jedná o unikáty ze sbírek Národního muzea Afghánské islámské republiky, které jsou mimo afgánské území vystavovány vůbec poprvé. Tomu by mohl návštěvník NM klidně uvěřit, ale velice nešťastná je koncepce celé výstavy. Ta totiž chce zřejmě Afghánistán představit hlavně jako válečnou zónu, kde se nejčastěji pohybuje naše armáda. I když je pravda, že tolik hliněných či kamenných sošek, hlav a torz Buddhů (a bódhisattvú) našinec běžně asi nikde neuvidí.

Výstava sice představuje rozmanitost afghánských dějin od nejstarších středoasijských civilizací předislámského Afghánistánu, ukáže tradici afghánského buddhismu i luxusní zlaté šperky, pozlacené stříbrné mísy nebo zlaté a stříbrné mince. Potud je vše v pořádku, protože se jedná o předměty zapůjčené z kábulského Národního muzea, které pocházejí především z 1. až 9. století a z archeologických výzkumů v lokalitě Mes Ajnak. Vytýkat by se dala snad jen podoba vitrín v první místnosti, které připomínají spíše rakve v komunistickém mauzoleu. Někdy i ve tvaru kosočtverce. Proč jsou navíc některé postavy tak nějak řecky antické nám tady ovšem nikdo neprozradí.

Hlavní problém výstavy, které „žehná Buddha v poloze lotosového květu“ spočívá v tom, že obsah vitrín – nevhodně a rušivě - doplňují předměty a fotografie ze sbírek Vojenského historického ústavu, které představují účast českých vojáků na misích v Afghánistánu. Dávné vyspělé civilizace vystřídali novověcí Barbaři. A tak zde uvidíme výbušniny odpalované mobilem, lustr z nábojnic (Karel Kryl se jistě baví), motocykl sebevražedného atentátníka nebo – ó hrůzo hrůz – plakát, zvoucí na vystoupení skupiny Kroky Františka Janečka. V té chvíli už chybí snad jen prezervativ, láhev vodky a krabička poslední záchrany.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Praha nabízí nespočetné množství různých podniků, kde se dá najíst i napít, ale my jsme volili podnik nejlépe dostupný, tedy Restauraci na Betlémském náměstí, v těsné blízkosti Náprstkova muzea. Koneckonců autor článku sem chodíval občas na pivo již v době, kdy si plnil svou nejčestnější povinnost a kdy sem chodili i tak významní umělci, jakým byl Vladimír Padrůněk (pro neznalé se jedná o - bohužel již dávno zesnulého - baskytaristu skupin Etc, Jazz Q a dalších).

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

V návaznosti na předchozí odstavec je pořeba dodat, že po posledních špatných zkušenostech s RegioJetem tentokrát půvabné hostesky obsluhovaly skvěle (až na ty „navždy“ zapomenuté noviny pro švagrovou), takže v našem kupé proběhly – kromě debaty se spolucestujícími ze Slovácka (a že se dámy před slivovicí rozhodně neukrývaly) – také různé dortíky, výběry z hroznů a vícestupňová piva. Na to pak navázal nejen oběd na Betlémském náměstí, ale i další dortík s italským vínem v místech někdejší nádražní Fantovy kavárny.

Jinak potěšila určitě Flóra, K tomu Máří, pár exponátů v Náprstkovi a spousta dalších aktivit i drobností, které nejsou součástí tohoto příspěvku. Nepotěšila např. absence jakýchkoliv materiálů na Tizianovi i nekoncepce a celkové vyznění obou popisovaných výstav. Na druhé straně nelze říct, že by návštěva obou výstavních prostor byla vysloveně důvodem k ronění slz jednoho povětšího plaza.

Mnohé jistě nepotěší skutečnost, že na Tizianovi platí zákaz jakéhokoliv fotografování, což je ovšem v Císařské konírny jevem poměrně běžným. V tomto případě však zlí jazykové tvrdí, že zákaz platí jen proto, aby se příliš často nevyneslo ven, jak moc je tato výstava slabá a jak málo má společného s malířem, jehož jméno nese ve svém názvu ...

Ostatní informace

Výstava „Tiziano Vanitas - Básník obrazu a odstínu krásy“ se koná v Císařské konírně Pražského hradu (na II. hradním nádvoří) v období od 15. prosince 2015 do 20. března 2016. Otevřeno je denně od 10:00 do 18:00 hodin a za vstupenku, kterou si autor článku bez problému zakoupil v šumperském Tipsportu, požadují 180,- Kč (zlevněné vstupné je za stovku).

Výstava „Afghánistán – zachráněné poklady buddhismu“ se koná v Náprstkově muzeu (na Betlémském náměstí) v období od 5. února do 30. dubna 2016. Otevírací doba je stejná jako u předchozí výstavy, jen v pondělí tady mají zavíračku, Za vstupné se platí 100,- Kč (snížené 70,-) a platí do celého objektu, tedy i na ostatní výstavy, včetně stálé expozice. A výdajem navíc byl katalog k výstavě Říše středu, kterou zde autor článku navštívil v listopadu 2015 (69,- Kč).