Podzim na Jelení studánce

Kam a jak jedeme?

Na hřebenovku, autem, autobusem, v případě použití prvého ovšem musíme trasu naplánovat tak, abychom opět někdy k dopravnímu prostředku dorazili, v druhém případě je lepší znát dopravní situaci a odjezdy HD. No a zbytek, lépe řečeno většinu výletu už musíme spoléhat na vlastní síly.

Za čím jedeme?

Ačkoliv střediska cestovního ruchu, která leží na úpatí hor nabízí pro výletníky nepřeberné množství atrakcí k pobavení, poučení i k sebeposílení, přiznejme si, že největší atrakcí hor jsou – samotné hory. Leckdy se na to v síti lanových parků, bobových drah, bikeparků, skákacích hradů vlastně zapomíná. Účelem takových zařízení je zejména vytáhnout z kapes návštěvníků leckdy nemalý obnos. Co si budeme namlouvat, výlet na hory, v tomto případě na téměř samotné vrcholy zas tak moc nestojí, nepočítáme-li ošoupané pohory, možná propocené tričko a nějaké to ztracené deko.

Protože máme podzim, připomeňme si, že právě toto období je z hlediska turistiky leckdy to nejpříjemnější. V podstatě od září do října, dokud nenastanou listopadové plískanice či mlhy (ovšem pokud se dostaví inverze, jde o jeden z největších zážitků, co se dá na horách potkat).

Jakožto místní vyrážíme v takových případech do Jeseníků a pokud se chceme dočkat dalekých výhledů, nejlépe na hřebenovku (a nemusí se ani projít celá).

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Protože tentokrát míříme k hlavnímu hřebeni Hrubého Jeseníku, musíme se vybavit vším potřebným na cestu. Široko daleko není žádná hospoda (maximálně na Skřítku) a podle toho kam dorazíme, tak snad na konci na nějakou provozovnu natrefíme. (Vernířovice – Reoneo, Žďárský Potok – Zastávka, Relaxa apod.).

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Jednoho říjnového dne se počasí umoudřilo natolik, že slibovalo vskutku pěkný den. Ovšem pak to chce zavčas vstát a s relativní nechutí dolézt na autobusák a ještě rozespalý vlézt do autobusu na Oastravu. Ze Skřítku to ale známe až přes příliš, tudíž je volbou vystoupit o zastávku dál, tedy ve Žďárském potoce. Je to sice o pár metrů níž (asi 150), takže převýšení bude o to větší, ale počáteční trasa není příliš krkolomná. Na výstupu je už těsně před rozbřeskem, tak výletníka může potěšit jak východ slunce, tak ojíněná louka, pokud se dostaví ranní mrazík. Nemusíme ani příliš uvažovat kudy. Hned u zastávky narazíme na zelenou TZ, a ta nás bude dosti dlouho zajímat. Přes Žďárský potok nás značka vede k lávce na Podolském potoce a kousek za ní rozcestník U Škaredé jedle. Přiznám se, že už několikrát jsem v okolí pátral po nějaké jedli, ale většinu jehličnanů zde tvoří smrky a po nějakém ošklivém stromu moc památek není.

Po počátečním rovinatém úseku cesta pomalu začíná stoupat, z rána jsou poněkud nešťastně natočené Medvědí skály. Ač značně vydatné skalní útvary, zůstanou nevyfocené (už jsem párkrát plánoval se sem dostat v odpoledním čase), chce to odpolední slunce.

Tím rychleji můžeme spěchat k Mravenčímu sedlu. Protože je vše teoreticky v lese, záleží na občasné vyhlídce zejména na práci dřevorubců. Sem tam se pak vytasí pohled na protilehlý svah Zelených kamenů a hřebenovky s Pecným. Občas i nějaký skromný pohled do nížiny.

Proč se Mravenčí sedlo jmenuje Mravenčí vcelku jasně dokumentují hromádky obydlí společenského hmyzu, kterých je k nalezení v okolí vcelku přehršel.

Na podzim je bohužel zavřený bufet u vyhořelé Alfrédky, tak máme-li hlad a žízeň a něco v batohu, musí nám posloužit svačina z domova. Pak už máme hřebenovku relativně v dosahu, zelenou značku vyměníme za červenou, kolem vrchu Jelenka stoupáme přiměřeně, až poslední asi půlkilometr musíme úsilí zvýšit, a odmění nás nadějná zelená barva kamenné chaty u Jelení studánky. Tím máme nejhorší za sebou a nastává fáze kochací. Od Jelení studánky máme (za dobrého počasí) pod sebou celé Bruntálsko, ale i vzdálenější obzory, za dobrých podmínek není problém najít Beskydy a přilehlé části našich Karpat. Určitě rozpoznáme blízké vrcholky Uhlířského vrchu (s kostelíkem), Velký Roudný (a přehradu Slezská Harta).

Kilometrů chtiví turista zřejmě zamíří dál na Velký Máj, Kamzičník, Vysokou holi a k Pradědu, pokud jsme se ale vydali jen tak na čumendu, není kam pospíchat. Ač je kolem Jelení studánky vytýčená přírodní rezervace Břidličná, takže by se nemělo chodit po nevyznačených cestách, myslím, že zas tak přírodu nepoškodíme, vydáme-li se po temeni Jeleního hřbetu (1367), tedy vrcholu, pod kterým studánka leží. Protože jsme již nad hranicí lesa, ve výhledu nám brání spíš jen živořící stromečky, kterým se říká podle tvaru vlajkové. Poměrně značně je tu zastoupená v Jeseníkách nepůvodní kleč, ale tu se snaží poslední dobou ochranáři omezovat.

Asi každého přitáhne pohled na televizní věž na Pradědu, případně placatý vrchol, to jsou Dlouhé stráně s horní nádrží PVE. K vrcholkům občas vyleze nějaká zvěř, zejména opět dovezení kamzíci. Kdysi jich bylo již 1000, teď je jich o hodně méně, kolem 200, tak rozhodli ochránci přírody, doufejme, že ten zbytek tu zůstane, už tak nějak do našich hor zapadli.

Kdo na Jelení hřbet vyleze, nemůže určitě odtrhnout pohled na suťové plochy jižněji položeného vrcholu. To je Břidličná (1358), tak se můžeme vydat i tam. Nakonec zřetelně viditelný chodník naznačený, že rezervace nerezervace, chodí se sem relativně dost.

Odměnou za malé úsilí (převýšení ze sedélka je nepatrné) je výhled na jižní podhůří Hrubého Jeseníku, tedy na Šumpersko. To ale není žádná rovina, kolem je hor a kopců víc než dost. Nad blízkými Vernířovicemi objevíme kopečky u Vlčího sedla (Rudná hora, Kluč, jižně se zvedá vrcho Hraběšické hornatiny (Bílé kameny, Kamenný vrch), znalec objeví jižní část Orlických hor (Bukovohrská hornatina se Suchým vrchem), snad jen ignorant nepozná pohoří Králického Sněžníku se stejnojmenným nejvyšším majestátem (1424 m). A pozoruhodná jsou nakonec i ta suťová pole, kterých je na Břidličné vůbec nejvíc v celých Jeseníkách. Asi by se tady daly trávit hodiny, ale přeci jen čas a den je na podzim neúprosný tedy kratší. Podle způsoby Dopravy nám tedy nezbyde, než nějakou variantou (naštěstí je tu turistických tras relativně dost).

Může to být třebas žlutá od Jelení studánky k Čertově stěně (tam je skromný výhled do údolí horní Merty) a do Vernířovic, pokud máme štěstí stihneme autobus (jezdí odpoledne a večer), jinak se musí až do Sobotína, tam je Doprava hustší.

Ostatní informace

Jak už jsme naznačil v počátku, hlavní výdaje spolknou náklady na přepravu, svačinku raději sebou, výhledy jsou zcela zdarma a když počasí vyjde, je na co vzpomínat.