Opatrné seznámení se s Roháčskou hřebenovkou - závěrečný díl, sestup do údolí s velice příjemnou společností a těsné stíhání odjezdů vlaků.

Kam a jak jedeme?

    Závěrečný díl vyprávění o jedné části Roháčů v Západních Tatrách se již bude věnovat „jen“ sestupu z Žiarského sedla dolinou kolem chaty a nečekaně i zvládnutí posledních rozumných spojů do Ostravy. Nemuselo tomu tak ovšem být, ale vše popořadě. Inu, nikdy to člověk nesmí vzdávat, i když se jedná jen o odjezd vlaků nebo autobusů.

    Dojití na Žiarské sedlo bylo mé nemalé vítězství. Ono ani výraz „dojití“ asi není úplně ten pravý. Svým způsobem se jednalo spíš o doplazení se. Sice většinou po dvou, ale ve stylu dobývání velehor. Nekonečné prostory i „pláně“ zdobené hlubokými údolími a strmými stráněmi se skalními „žebry“. A tyto žebra byly na hřebeni, který byl nakonec „jen“ jednou z rozsoch mnohem mohutnějšího hřebene Barance. Nebo lépe řečeno, jen Smreku. Krajina ne nepodobná Velké studené dolině v oblasti mezi Priečným sedlem a Zbojnickou chatou. Tam ovšem byly okolní štíty i hřebeny mnohem „výmluvnější“. Ale ani tady bych nechtěl stoupat na hřeben, i když stoupá jen z výšky nějakých sedmnácti do devatenácti set metrů úrovně Žiarského sedla. Postupuji ukázněně po značené zelené cestě a určitě již nemám náladu na nějaké „zkratky“, které jsou nakonec skoro vždy mnohem náročnější – tedy nepomohu si.

   V Beskydech se toto může vyplatit, ale v Tatrách určitě ne. Vše jsou zde NPR a i kdyby nebyly, tak nad vším je „Návštěvní řád“, který v jedné své větě mluví jasně. Zjednodušeně řečeno „turista pouze po značených cestách a v daných obdobích, tedy většinou jen v létě“. Nejsem horolezec ani vysokohorský turista, tedy z pohledu pohledu „práva“ mám jen povinnost vše dodržovat. Příští rok se s největší pravděpodobností zpřísní i tyto podmínky, protože „Nový Návštěvní Řád TANAPu“ vejde v platnost. Dlouhé roky je cítit (místní to jen potvrdí), že nejlépe by někteří „ekologičtí mocipáni“ udělali z Tater zcela uzavřenou oblast, do které by nikdo nesměl, pod záminkou „aby to zvířátkům náhodou neuškodilo“.

    Přitom člověk (tedy správně se chovající turista, kterých je naprostá většina) byl vždycky součástí přírody a nikdy se nezjistilo, že by „zvířátkům nějak moc škodil“. Pravdou naopak je, že „zvířátkům úplně nejvíce škodí myslivci“, navíc mají ve „stočtrnáctce“ pro tato svá jednání i právní podporu. Normální turista totiž nenosí po lese nebo horách brokovnici, nenosí pasti a nemá právo „ovlivňovat stav zvěře“. Tou zvěří je pochopitelně myšlena ta pro myslivce „výhodná“. Tedy není složité si propojit do souvislostí například vlka nebo rysa v pasti, zastřeleného vlka nebo medvěda (ano zde dává ORGÁN ochrany přírody na Slovensku možnost určitého „redukování stavu“), ale na Moravě nebo v Čechách tato možnost neexistuje. Jen v případě výrazného ohrožení bezpečnosti lidu se může začít jednat o výjimce. Tedy ne automaticky jakási „kvóta“ na odstřel, kterou mají myslivci na Slovensku. Mnoho případů „jako sražených vlků“ se nakonec změní v to, že ho tam odhodili tito jedinci, nemající s přáteli zvířat, jak o sobě sami mluví, nic společného, aby „zahladili stopy“ a neměli problém.

    Jen se o tom nesmí mluvit, protože myslivci mají „nadpráva“ a také „nadmožnosti“ - například noční vidění. Každý kdo si jen „přeletí“ zákon 114/1992 Sb [1] pochopí, kdo zde má ty největší práva… Arogantnímu chování některých „společností“ se pak nelze divit, což je vidět například zde [2]. Toto je ovšem zcela jinde (situace se nezměnila a ignorace této společnosti prakticky všeho, ne jen vyjádření soudu a všeobecné agresivní chování ke každému, kdo by se jen trochu k jejímu majetku přiblížil, se nezměnila ani k dnešnímu dni, naopak se ještě více „zradikalizovala“ - a to je jen jeden případ myslivců.

Tím si ale nebudu kazit krásné vzpomínky na Západní Tatry.

    Taktéž bohužel nemohu příliš „šít do vosího hnízda“ protože jednoho myslivce – majitele honiteb na Jižní Moravě, máme v rodině. :-(

    Je tedy dobré využít jednu z posledních příležitostí (toto léto) k relativně svobodné návštěvě Tater (za pár let budeme říkat „STARÉ DOBRÉ ČASY“, kdy jsem mohl jít na … (Kriváň, Roháče, Rysy, Bystrou lávku, Priečné sedlo, Obrovský vodopád, Slnečnou zákrutu, atd…)). Pokud se bude tento „majetnický“ přístup zvyšovat, jak je vidět skoro všude (naši, čeští, myslivci se dokonce snažili vytvořit zákon, který by všeobecně zakazoval vstup do lesů, tedy jednoznačně by zapříčinil úplný konec jakékoliv rozumné turistiky). To, že lze velice lehce zakazovat pohyb lidí a že to dokonce i funguje, bylo nedávno „krásně“ potvrzeno „kovidovými opatřeními“.

   Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak si budu po tom všem vážit třeba i pouhé cesty do práce, která je po městě a stále stejná, když bylo všem nařízeno nekompromisní „domácí vězení“ na několik týdnů: nemocný – ne nemocný, infikovaný – neinfikovaný. Krásně zde bylo vidět, jak se stát začal chovat jako ony nejmenované myslivecké společnosti. On pod záminkou zdraví lidu, ony pod záminkou „ochrany zvířátek“. Tak nějak zapomínají, že „jejich“ neskutečně přemnožená zvěř (jen tak mimochodem nechráněná, není ani na seznamu chráněných, ani ohrožených ani potenciálně ohrožených) může výrazně ohrožovat stavy těch kriticky ohrožených. Ovšem opět je přísně zakázáno o tom mluvit.

    Sám jsem zvědav, jak rychle to půjde, než mi zde bude zrušen účet a smazány všechny články, protože jsem trochu „píchl“ do něčeho, co se určitým skupinám (jedné velké skupině) nelíbí.

   Inu, asi je třeba si vážit každé možnosti vyrazit do Tater, vlastně do jakýchkoliv hor nebo dokonce „JEN“ do lesa. Kdo již pozapomněl, tak ať se podívá pár let zpět, jak všechny zákazy byly JEDNODUCHÉ a hned platily.

NO MYSLÍM, ŽE SE JIŽ Z HNÍZDA ROZLETĚLY VŠECHNY VOSY A ČEKÁM, KDY SE POTREFENÉ HUSY OZVOU…

NYNÍ SE TEDY UŽ VRÁTÍM K ZÁPADNÍM TATRÁM, DOKUD TAM JEŠTĚ MŮŽEME.

     To co bylo v závěrečné, zhruba čtvrtině stoupání nejkrásnější, byl pohled na veskrze impozantní „stěnu“ Ostrého Roháče, na který jsem se díval úplně zpříma. Pokud od Jamnických ples vidíme především strmý bok, strmou „pyramidu“, tak zde je tvář Roháče zcela jiná. Je mnohem mohutnější než je vidět z Žiarského sedla, ač k němu už to nemám tak daleko. Po prudkém stoupání lesem byl podobně impozantní pohled na „zelenou“ Kopku. Mohutný byl především proto, že na Kopku jsem si mohl symbolicky skoro sáhnout. Zelená turistická trasa vede velice blízko paty tohoto vršku. Kdo má po stoupání žízeň, tak zde má možnost se z poměrně vydatného potůčku napít křišťálově čisté vody (obrovská výhoda, že ji nemusím tolik nosit – naopak na hřebeni bude po několik hodin voda zcela nedostupná).

    Příchod na Žiarské sedlo je pro mě obrovským vítězstvím, ale dostávám se zde úplně fyzicky (později poznám, že asi ne až tak úplně) i psychicky vyčerpaný. Snad se Roháče nebudou na mě zlobit. Nemohu to proto takhle říct přímo – už by mě Roháče nahoru nepustily. Tak to řeknu lehčeji, že cesta oněch asi 600 výškových metrů mi dala VELICE zabrat.

    Bylo to především vlivem jakéhosi divného psychického rozpoložení – ona nechuť a odpor k jakémukoliv pohybu do kopce – se ukázalo až při sestupu. Nějak se mi dařilo jít svižně, alespoň to tak oproti stoupání vypadalo (byl jsem schopen dokonce ujít více než deset nebo i dvacet kroků aniž bych se musel zastavovat :-))) ). Byl jsem chopen jít pořád, i když už jsem trochu cítil, že pohory poněkud škrábou (nic vážného, jsem na to zvyklý a nastává to až po několika desítkách kilometrů pochodu).

    Kousek nad neoblíbeným suťovým polem potkávám „děvčicu“ a tak se dáváme do řeči. Po mnoha hodinách, kdy jdu sám je to velice příjemná změna a navíc i já už mám skvělou náladu – nemusím už nikam stoupat. Sestup k chatě je zajímavý, ale cesta po asfaltce pod ní už moc ne. Milá společnost navíc zajistí i to, že se dolů dostáváme poměrně rychle, aniž bychom si příliš uvědomovali cestu. Ano, určitě je třeba si dávat hodně pozor jak a kde našlapujeme – závěrečné části výletů jsou vždy ty nejnebezpečnější na „malá“, ale velice nepříjemná zranění (např. kotník nebo „pády z únavy a odpovídající nižší pozornosti“ [3]), ale jinak je to již „automatizovaný sestup“. Probereme prakticky vše, ale hlavním tématem není nic jiného než hory, sport nebo třeba běhání. A jak se říká „líná huba – holé neštěstí“, tak jsem se zeptal jestli náhodou nemá dole auto. Jindy bych se asi nezeptal, ale už jsem byl tak unavený, že se mi určitě nechtělo „bivakovat“ na nádraží v Žilině a autobus do Liptovského Mikuláše již také nemám šanci stihnout. Další by jel asi kolem sedmi nebo osmi hodin večer a to bych pak byl dokonce i rád kdybych stihl dojet nějakým vlakem alespoň do Žiliny. Ta je totiž jedním z mála nádraží, které se na noc nezavírají.

   Pro informaci těch, kteří by chtěli také do Tater cestovat vlakem uvádím, že Liptovský Mikuláš, Štrba a myslím, že i Poprad, se také kolem deseti hodin večer zavírají a znamenalo by to přečkat noc nějak venku nebo jinak zaimprovizovat. Toto všechno nepohodlí bylo dostatečným podnětem, abych se přenesl přes poněkud potupný požadavek „jestli zde není autem“, když dneska mají auto všichni...

    Až na pár výjimek jako jsem já. Ač nějakou dobu jsem autem jezdil a neměl jsem žádný velký problém, tak s postupem času mě to bavilo méně a méně a na cestách jsem cítil především aroganci, agresivitu a neustálý bezdůvodný spěch, až mě to přestalo bavit úplně. Nebudu se přece nervovat a nebudu se nutit k něčemu co mě nebaví.

    Na druhou stranu musím, chtě nechtě, uznat, že v některých případech by se auto hodilo, například právě při cestách do Tater nebo když je třeba něco většího převést. Celkově by ale stejně stálo na parkovišti nebo v garáži většinu času, protože bych s ním stejně „z principu“ nechtěl moc jezdit. Kdyby byly rozumnější spoje na Slovensko, nemusely se kupovat jízdenky nejpozději tři dny dopředu a neměly třeba, hlavně ty na Slovensko už v Ostravě několik hodin zpoždění, tak by cestování vlakem bylo pro mě zcela ideální. Z výletů v Tatrách jsem skoro vždy pořádně „vyšťaven“ a tak představa, že bych hned sedl do auta a jel, je hodně nereálná. Na druhou stranu, pokud bych byl unavený, tak bych neměl problém na pár hodin v autě zdřímnout a pak teprve vyjet.

Netuším jak by se mi jelo s „dřevěnými“ nohami, když by se po tom spánku „rozležely“… :-)

    Nemusel bych výlety „vecpávat“ mezi časy příjezdů a odjezdů. Když se spoje stihnou, tak je to úspěch i výhra současně. Tam si teprve začínám všechny zážitky z výletu uvědomovat a „skutečně“ prožívat. Až tak, že chvílemi „relaxuji“ (myšleno, že se přibližuji do režimu „mírného - vnímavého“ polospánku)...

    Stejně jak překvapivě lehce jsem našel odvahu se zeptat zda má auto, tak stejně, možná i více mě překvapila její odpověď.

„Ano...“

   Dokonce jsem našel i odvahu se dále zeptat, jestli by mě nevzala kousek dolů, třeba do Liptovského Mikuláše na vlak.

Kladná odpověď byla pro mě ještě větším překvapením.

    O to spíš, že nepatřím k těm „drzým“ a radši jsem spíš v pozadí. Možná jsem trochu pesimista (trochu víc), ale na horách na to není místo. Kdybych jim tam byl, tak již patrně nejsem mezi živými. Možná by to šlo do té doby, než bych vstoupil do Tater.

Ale TY mi jasně, už na začátku naznačily:

„Buď přijmeš naši hru nebo sem vůbec nejezdi.“

    Nějakou dobu mi trvalo než jsem byl ochoten se s tím smířit. Smířit se s tím, že nemám svůj osud plně ve svých rukou. Že mohou i zde nastat situace ze kterých se nemusím vrátit po svých, i když se budu stokrát důkladně připravovat a že stačí velice málo, abych sešel na „špatnou cestu“. První lekce byly „ztrácející se“ a jen na chvíli se znovu objevující značky při cestě k Bystré lávce. Dnes bych řekl vcelku pohodová cesta, určitě ta z těch jednodušších. Vyrazil jsem ovšem v počasí, kdy by sem rozumnější a zkušenější turisté VŮBEC nemířili a jednoznačně se radši otočili. U vodopádů již mrholilo, na začátku údolí dost foukal vítr a nad plesy již dokonce začalo mírně sněžit. Stále se kolem dokola točila mlha až tak, že nebylo vidět na další značky. Přitom jsem tím směrem šel úplně poprvé, tedy s nulovou znalostí cesty. Tam poprvé mi bylo skutečně úzko a nebyl jsem si jistý jestli to dám a jestli dokonce v létě nezmrznu [4] – [5].

    Další „křest ohněm“, kdy jsem si dával tak deseti procentní šanci, že to neskončí úplně špatně, bylo pod „slovenským“ a také nejvyšším vrcholem Rysů s výškou 2503 m.n.m. Říkal jsem si, že budu štěstím bez sebe, když se dostanu živý na tu správnou značenou cestu a světe div se podařilo se – nesklouzl jsem po plotně a pak nezhučel do bezedné propasti (hloubka do údolí byla asi 300 metrů, jak jsem později zjistil) [6] – [9].

   Inu Tatry mě hodně změnily – asi jsem už přijal jejich hru. Jen tak doufám, že ještě nějakou dobu nebudu úplně prohrávat a snad mi dají ještě alespoň párkrát šanci. Oproti tomu je překonání nějakých představ o tom, co by se mělo a co by se nemělo říkat úplnou prkotinou. I představa, že chlap, který nejezdí autem je nějaký divný, by mě neměla nějak moc rozhodit, když jsem si to vybral sám. Tento výlet do Západních Tater mi přinesl veškeré možné pocity. Od úplné samoty jakou jsem v horách nikdy předtím nezažil (ani na Bystré lávce [4] - [5]) na začátku, přes radost a údiv, že skutečně vidím onu pověstnou pár metrů dlouhou „skalní stříšku“ a hluboká údolí, dřiny při nekonečném stoupání na Žiarské sedlo a teď naopak i úplná pohodička při sestupu, kdy mi sice do běhu nebylo, ale určitě jsem šel poměrně svižně.

   A hlavně s onou možností odvozu autem se najednou mohu dostat opět do hry. Inu, když člověk najde alespoň trochu odvahy, tak hned jde vše snadněji. O to spíš, že jsme dokázali mluvit hodinu a půl, možná i dvě, skoro bez přestání. Inu, hory jsou nekonečným tématem. Nemám moc sebevědomí, často si podceňováním spoustu věcí a vztahů definitivně zkazím, ale teď mi bylo dobře a určitě jsem se za svůj výkon v Roháčích stydět nemusel. :-) Navíc, když mám vedle sebe takovou kočku a slunce krásně svítí. Inu, je to taková pěkná dvouhodinová cílová rovinka. Od Žiarské chaty bych už nejradši tím autem jel, ale je třeba sejít až na parkoviště. Z minula vím, že tento úsek se strašně táhne – v hlavě již je zcela zbytečný, nic nového nepřinese. Opět se tak zapovídáme o Roháčích, že ani nevnímám to, že už jsem prošel kolem „Medvědí štoly“ a parkoviště je už kousek. Vlak z Liptovského Mikuláše by měl jet něco po páté hodině odpoledne. Na parkovišti můžeme být kolem půl až tři čtvrtě na pět. Říkám si „pohoda“. Jenže ani jeden z nás úplně přesně neví, kde je v Liptovském Mikuláši nádraží, respektive jak se k němu po cestě dostat. Navigace tvrdí asi 25 minut. To již není tak dobré a bude to natěsno. Vím, že je třeba do města dojet více méně rovně po cestě, projet pod mostem a pak odbočit doprava a někde dál by mělo být jak autobusové, tak i železniční nádraží.

   Děkuji za svezení i za všechno ostatní, loučíme se a vlastně se mi ani moc nechce. Loučit ani s novou kamarádkou (nemám jich tolik), ani s horami. Přijíždíme k nádraží se sedmiminutovou rezervou. Kdo ví, jak rozchodím nohy a tak přece jen jdu. Na dlouho mi tento výlet zůstane v paměti a to především jeho milý závěr.

    Na nádraží zjišťuji, že vlak má asi 15 minut zpoždění. V Žilině mám na přestup do posledního vlaku do Ostravy asi deset minut, kdyby nebylo žádné zpoždění. Mám tedy asi pět minut ztráty a doufám, že druhý vlak počká. O to spíš, že vyjíždí ze Žiliny a končí v Ostravě tedy, že nemusí jet „na čas“… Jdu tedy průvodčí poprosit, jestli by nezavolala zda vlak do Ostravy chvíli nepočká.

    Odpovídá „Další Ostravák? :-) „ A tak vidím, že už to mnozí přede mnou „zajistili“. Dnes bych skutečně nechtěl v Žilině trávit noc. Teprve ve vlaku začínám plně pociťovat únavu.

    Jak by ne, v Roháčích jsem ušel poctivých 25 kilometrů [10], což je na Tatry velmi krásný výkon. Rychlík do Ostravy na nás čeká, ale takové dobíhání na poslední chvíli a hlavně ty nervy najít správné nástupiště i kolej, není nic pro mě. Až teprve v něm mohu „vypnout“ a konečně si začít užívat celého výletu. Do Ostravy přijíždím kolem půl deváté večer a dokonce, když brzy zalehnu, tak budu moci stihnout druhý den jít i do práce a ušetřit jeden den dovolené na další výlet někam do hor. Vstávat se mi ráno vůbec nechce – jsem celý dolámaný, ale nějak to dám. Ani v práci to není o extrémním výkonu, spíš odpočívám po výletu (radši bych ještě hodiny spal). :-)

 

 

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

 

[1] https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-114

[2] https://novojicinsky.denik.cz/podnikani/majitele-obory-neuspeli-ani-u-ustavniho-soudu-lidem-ale-stale-brani-ve-vstupu-20.html

[3] https://www.turistika.cz/mista/kdo-se-boji-nesmi-bezet-lesem-aneb-okruh-blatnica-jeskyne-mazarna-tlsta-ostra-a-zpet-do-blatnice-cast-iii-sebeh-konskym-dolem/detail

[4] https://www.turistika.cz/mista/opet-ve-vysokych-tatrach-aneb-dobrodruzna-vyprava-obloukem-pres-bystrou-lavku-dil-prvni/detail

[5] https://www.turistika.cz/mista/opet-ve-vysokych-tatrach-aneb-dobrodruzna-vyprava-obloukem-pres-bystrou-lavku-dil-druhy/detail

[6] https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-cesta-na-rysy-nyni-jiz-ponekud-mene-opatrna/detail

[7] https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-vystup-na-rysy-druhy-velice-dobrodruzny-dil/detail

[8] https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-vystup-na-rysy-dil-treti/detail

[9] https://www.turistika.cz/mista/pouceni-ze-spatneho-vystupu-ztraceni-cesty-na-rysy/detail

[10] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/vylety/28047-prechod-ostreho-rohace/

 

Za čím jedeme?

Zajímavá příroda a náročný výkon, kterého jsem se minimálně půl roku (přes zimu) bál a nyní jsem našel odvahu se k němu postavit čelem.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jednodenní výlet a ani jsem moc nejedl - nejsem zvyklý při výletech moc jíst, jen abych se udržel při vnímání... :-) Tedy asi jen dvě energetické tyčinky, ale spousta vody z nejrůznějších potůčků i mých dvou PETek.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Krásná příroda i výkon, který nebyl zadarmo. (Líbit se výkon začal až tehdy, když jsem ho již nemusel podávat... :-)   ).

Ostatní informace

Ceny byly jen za cestu z Ostravy pod hory a zpět...